DVĚ CHVÍLE.

Bohdan Kaminský

DVĚ CHVÍLE.
Na dvě chvíle upomínky prosté chvějivě mi v čelo padly teď. Zas ten park..park... a kolem soumrak roste nade stromů nepohnutou zeď. Pěšinka se úzká v šeru ztrácí jako láska v trudech života. Přeletem se tiše mihnou ptáci, nad hlavou se hvězda mihotá a zde dole všecko v tmu se slévá a je tady smutno. – Já tu sním. V hrozny písní upomínek réva zvolna zraje v tichu mlčícím. Já zas vidím park ten zasmušilý, všecko známé, v levo mírný svah, procházky ty, kde jsme tenkrát snili... Vítr úpěl v holých křovináchkřovinách, tenkrát v podzim šelestilo listí zvadlé, zašlé, to byl první mráz, 5 vítr sípal jako nenávistí... pusto, mrtvo, prázdno kolem nás – ó, ten smutek, ten rval srdce z těla... A ví bůh, v ten smutek nehnutý ona jenom byla převeselá, kvítek jarní, mrazem netkutýnetknutý. A já potom ještě přišel z jara v ona místa..místa... Zas ty procházky, teď vše ale jarním teplem hárá, v každém místě je tak do lásky, všude tolik, tolik vřelé krásy a keř každý nádherný má šat, každý květ se čistým dechem hlásí, jásavá zní píseň odevšad. A v té chvíli ona jenom v dáli spala v hrobě, letos poprvé... Zde byl máj, zde hvězdy jasně plály, její růže kvetly do krve. 6