MLADÉ UMĚLKYNI.

MLADÉ UMĚLKYNI.
Vy píšete, po každé vaší roli jak pomyšlením srdce mladé bolí, co na těch prknech bude z vás, kde nevěříte více sobě sama, kde je vám všecko jako chmurné drama a strom, s nějž vítr květy střás’. Vy píšete mi, jak vás život děsí, že přijdouc domů v mukách zoufáte si, že naděje vás opouští, že svět se celý tmí vám před očima, že kolem vás je tma a krutá zima, že jdete jako po poušti. A píšete mi, umělec-li každý je stokrát štván až k jícnu samovraždy, když zdá se mu, že není dne v tmách jeho cest, že nestačí mu síla, když důvěra, ta holubička bílá, mu prchla v mlhy bezedné. 60 Zda každého to žárem v srdce bodá, že zlato podat chtěl a bláto podá, – zda každého tak neznámé štvou sny a touhy pustou cestou sráznou, kde v zmálatněnízmalátnění náhle kroky váznou, až utýráni klesáme. Zda s životem i s sebou v boji stálém jdou všichni cestou za svým idealem, jenž časem zdá se mizet v tmách... A ptáte se, co je to v lidské hrudi, i přes bolest a zoufalství co pudí za posvěcený, zlatý práh... Na skráni majíc posvěcení boží vy jdete cestou kamení a hloží, nadšením krásná, v oku zář a v duši květ, jenž vzrostl z vaší krve, když nadšená a čistá dala prve jste srdce kráse na oltář. A zatím dav, jenž někdy snad vám tleská, si v smíchu řekne, jak jste divně hezká, jak malou nožku máte; stká si celou báj o vašich copů kráse, co druhá část v tom davu zajímá se, kde bydlí vaše modistka... 61