MLADÉ UMĚLKYNI.
Vy píšete, po každé vaší roli
jak pomyšlením srdce mladé bolí,
co na těch prknech bude z vás,
kde nevěříte více sobě sama,
kde je vám všecko jako chmurné drama
a strom, s nějž vítr květy střás’.
Vy píšete mi, jak vás život děsí,
že přijdouc domů v mukách zoufáte si,
že naděje vás opouští,
že svět se celý tmí vám před očima,
že kolem vás je tma a krutá zima,
že jdete jako po poušti.
A píšete mi, umělec-li každý
je stokrát štván až k jícnu samovraždy,
když zdá se mu, že není dne
v tmách jeho cest, že nestačí mu síla,
když důvěra, ta holubička bílá,
mu prchla v mlhy bezedné.
60
Zda každého to žárem v srdce bodá,
že zlato podat chtěl a bláto podá, –
zda každého tak neznámé
štvou sny a touhy pustou cestou sráznou,
kde v zmálatněnízmalátnění náhle kroky váznou,
až utýráni klesáme.
Zda s životem i s sebou v boji stálém
jdou všichni cestou za svým idealem,
jenž časem zdá se mizet v tmách...
A ptáte se, co je to v lidské hrudi,
i přes bolest a zoufalství co pudí
za posvěcený, zlatý práh...
Na skráni majíc posvěcení boží
vy jdete cestou kamení a hloží,
nadšením krásná, v oku zář
a v duši květ, jenž vzrostl z vaší krve,
když nadšená a čistá dala prve
jste srdce kráse na oltář.
A zatím dav, jenž někdy snad vám tleská,
si v smíchu řekne, jak jste divně hezká,
jak malou nožku máte; stká
si celou báj o vašich copů kráse,
co druhá část v tom davu zajímá se,
kde bydlí vaše modistka...
61