KONEC ROMÁNU.

KONEC ROMÁNU.
Tak hleďte, jak vám život nese klid aspoň, štěstí největší. Už mužem starým necháte se i bít i líbat bez řečí. Teď starosti a děti máte, a hlas váš všude burácí a služky dřív než o půl páté budíte denně ku práci. Tak stavení dřív vámi kleté teď sama ještě střežíte, i manželovu dýmku cpete a denně při něm ležíte. Už zvykla jste i jeho pleši, už ničí zrak vás nemámí, s ním život vám už není těžšítěžší, než nebožce byl před vámi. 69 Když nebyla jste ještě selkou, jen děvčetem, jejž kdos měl rád, kdo byl by řekl před veselkou, jak bude s vámi jedenkrát! Já znal jsem vás i vaše drama i to, co dostala jste ran, když za milým jste prchla sama a otec kop’ vás rozhněván. Když smýkal vámi o podlahupodlahu, a vy jste přece řekla „ne“, co obraz plný měkkých tahů vám plnil srdce uštvané. Vím, vdovci v tvář jste plivla málem a pozdvihla svou dětskou pěst – však byla jste jen kapitálem, jenž úroky měl otci nést. Váš otec tenkrát byl mu dlužen a za všechno mu slíbil vás. A oba byli zvykli u žen psí poslušnost jen najít v ráz. Leč vy jste srdce jinam dala, vy, hezká jako poupátko, jste vdovcem z duše pohrdala – leč svatba byla za krátko. 70 Já ještě vím, jak v oné chvíli utéci ještě z domu chtíc jste s hlavy strhla závoj bílý a ženichu jste plivla vstříc. Já ještě vím, jak plná záře v svatebním šatě, ve věnci jste chtěla ještě od oltáře utéci k svému milenci. Já ještě vím, jak potom doma jste zavřela se, vdána už, když přišla chvíle povědomá a s ní k vám jít chtěl šťastný muž. Já ještě vím – však bavila se tím dlouho tenkrát celá ves – jak vyběhla jste dveřmi zase, když oknem k vám v noc první lez’. ...To dávno teď, váš milý kdesi zapadl zatím na vojně a vy – vy s mužem zvykáte si, i dětí máte přehojně. Jste zdráva, ještě plná síly i muž je spíše s vámi mlád – nuž hleďte, proč ten závoj bílý jste s hlavy strhla jedenkrát! 71 Já nevím, možná, když jste sama... však ne, jste přece moudrou už, snem dětským bylo vaše drama – a viďte, on je hodný muž? A srdce – však je každý nese, byť někdy hlavě nesvědčí – vy mužem už teď necháte se i bít i líbat bez řečí. I on teď vámi o podlahu začasté smýká, je to žel – však obraz plný měkkých tahů vám dávno v srdci odumřel... Tak lásce jeho přivykáte, i opilý když burácí – a vy, vy dále o půl páté budíte služky ku práci... 72