Tak hleďte, jak vám život nese
klid aspoň, štěstí největší.
Už mužem starým necháte se
i bít i líbat bez řečí.
Teď starosti a děti máte,
a hlas váš všude burácí
a služky dřív než o půl páté
budíte denně ku práci.
Tak stavení dřív vámi kleté
teď sama ještě střežíte,
i manželovu dýmku cpete
a denně při něm ležíte.
Už zvykla jste i jeho pleši,
už ničí zrak vás nemámí,
s ním život vám už není těžší,
než nebožce byl před vámi.
Když nebyla jste ještě selkou,
jen děvčetem, jejž kdos měl rád,
kdo byl by řekl před veselkou,
jak bude s vámi jedenkrát!
Já znal jsem vás i vaše drama
i to, co dostala jste ran,
když za milým jste prchla sama
a otec kop' vás rozhněván.
Když smýkal vámi o podlahu,
a vy jste přece řekla „ne“,
co obraz plný měkkých tahů
vám plnil srdce uštvané.
Vím, vdovci v tvář jste plivla málem
a pozdvihla svou dětskou pěst –
však byla jste jen kapitálem,
jenž úroky měl otci nést.
Váš otec tenkrát byl mu dlužen
a za všechno mu slíbil vás.
A oba byli zvykli u žen
psí poslušnost jen najít v ráz.
Leč vy jste srdce jinam dala,
vy, hezká jako poupátko,
jste vdovcem z duše pohrdala –
leč svatba byla za krátko.
Já ještě vím, jak v oné chvíli
utéci ještě z domu chtíc
jste s hlavy strhla závoj bílý
a ženichu jste plivla vstříc.
Já ještě vím, jak plná záře
v svatebním šatě, ve věnci
jste chtěla ještě od oltáře
utéci k svému milenci.
Já ještě vím, jak potom doma
jste zavřela se, vdána už,
když přišla chvíle povědomá
a s ní k vám jít chtěl šťastný muž.
Já ještě vím – však bavila se
tím dlouho tenkrát celá ves –
jak vyběhla jste dveřmi zase,
když oknem k vám v noc první lez'.
...To dávno teď, váš milý kdesi
zapadl zatím na vojně
a vy – vy s mužem zvykáte si,
i dětí máte přehojně.
Jste zdráva, ještě plná síly
i muž je spíše s vámi mlád –
nuž hleďte, proč ten závoj bílý
jste s hlavy strhla jedenkrát!
Já nevím, možná, když jste sama...
však ne, jste přece moudrou už,
snem dětským bylo vaše drama –
a viďte, on je hodný muž?
A srdce – však je každý nese,
byť někdy hlavě nesvědčí –
vy mužem už teď necháte se
i bít i líbat bez řečí.
I on teď vámi o podlahu
začasté smýká, je to žel –
však obraz plný měkkých tahů
vám dávno v srdci odumřel...
Tak lásce jeho přivykáte,
i opilý když burácí –
a vy, vy dále o půl páté
budíte služky ku práci...