Kde jste kdo, ó, roňte slzy všady;
opět ztracen jeden život mladý.
Ach, už nikdy víc si nezaklusá
ubohá a přeneštastná husa!
Nikomu jakživa nekřivdila,
skromná, pokojná a krotká byla.
Jenom časem, když ho byla blízka,
zabrousila ráda do ovíska,
a tam sezobala tučné klasy.
Ty můj bože! přejme jí ty časy,
vždyť i člověk nemá chybu jen tu. –
Přistupuju nyní k testamentu,
v kterémž jasný důkaz dala,
kterak člověčenstvo milovala.
Ó, kdož sílu její lásky změří!
Nevěstám své poručila peří,
aby na něm přelíbezně spaly,
jakmile by za muže se vdaly.
Starým babám jazyk odkázala,
jímžto za živa si štěbetala.
Študentům, již cvikr v ruce točí,
přenechává pár svých dobrých očí.
Pěvcům, nežijícím bez ústrků,
z perutí svých dává tucet brků,
aby jimi věčné verše psali,
mecenáše notně špičkovali.
Redaktorům, osvětě to živé,
odporoučí srdce trpělivé.
Čechům, jimžto pro vlasť srdce tluče,
odkazuje malou porci žluče.
Nám pak, hosté shromáždění,
(Ne, to není ani k uvěření,
zná-liž něco podobného nebe?)
nám – ký div! nám dává sama sebe.
Sešli jste se, jak se příslušelo,
pochovávat zbožně mrtvé tělo.
Nežli však je řádně uložíme,
krátkou modlitbu se pomodlíme,
hrob mu vykouřivše doutníkem.
Každý z nás buď husím pomníkem.