Hle tu se číše pění,
sbor hostů kolem stolu –
a přec – to k víře není,
že nářku tu a bolu!
Ach, slza máčí líc,
už jí tu není víc –
mé srdce mocně bije,
jako když tryskem klusá,
zde leží, víc nežije,
zabitá chudák – husa.
Co malé house z mládí
jí celovala matka,
tu líbá jí a hladí,
jak ostatní housátka –
travičku dobrá máti
učí jí pojidati;
a je-li kdesi v sadě,
tu všady i ve všem
jak doma ve posadě
jest jí vždy příkladem.
A takž jí jako snové,
dětinného ach ráje,
uplynou žití dnové –
již dorůstá a zraje.
A její konání
pouhé štěbetání.
Již housátko to milé
počíná nabývati
a peří pěkné bílé
co husičku je šatí.
Ale v tom z nenadání
již ozbrojená ruka,
an se venku prohání,
mu chystá hrozná muka –
a v ruce této nůž
se pozableskl juž.
Na sklonku její žítí,
jeť vykrmená vhod,
se světa musí jíti,
jediný stačí bod!
Co vězně ubohého
je kuchynský ten kat
sevře do klína svého –
nic platno naříkat –
a po malé práci
již dokrvácí.
Když pak šťastnější husy
ve smutku tu a pláčí,
tu ona ještě musí
se péci na pekáči.
Buď tobě klid, ty milá,
zaváníš líbě nám,
tys povždycky mi byla
na školách k odměnám,
jak přišlo ku examen,
tu bylo se mnou amen.
Že hloupá jsi, tak praví
o tobě vůbec lid,
však chápe se jak dravý
kdekoliv tebe zřít,
pečenou někde ráčí
dlít na pekáči.
Nuže, páni, vzhůru sklínky,
na zdraví pijme husy té
přípitek ten jedinký,
a věnce z zelí uvité.
Jeť ona, abych zkrátka řek’,
přeslavných předků potomek –
nechť jazyk můj již zvěstuje
vám shromážděným kolem stolu,
že husám pouze děkuje
Řím zachránění kapitolu.