BALLADA O VIOLE D’AMOUR.

Bohdan Kaminský

BALLADA O VIOLE D’AMOUR.
Noc tichá je a vlahá a plna snů a blaha, kdy člověk vzpomíná. V měsíce záři divné, ten nástroj na zdi živne; ó píseň zoufalá, slyš, oddech tajeplný těch strun tam čeří vlny na viole d’amour. Ó kde ta ruka, která tu vždycky za večera ty struny budila, že třásly se a chvěly v ten sladký večer celý, v tu krásnou jarní noc! Kde ty, jenž si tu stával a tak své milé hrával na viole d’amour. 13 A ona – ona kde je! V těch strunách se to chvěje jak tichý, zašlý pláč. Ó dávno zašlé chvíle! A hrdlo sněžně bílé se chví, to labutí, a chví se píseň snivá, s níž jiná v souzvuk splývá na viole d’amour. A jednou chvěly jste se, ó struny, v divém plese, to bylo jako mráz když táhne v lada holá, a zní to, ptáčepláče, volá – ó píseň zoufalá! – tak zrazen, večer celý kdos hrál tu osamělý na viole d’amour. A naproti ta záře, jak přišli od oltáře, a ples a šum a smích, ten úsměv v mladé líci – a tady klesající kdos s čelem krvavým... pád... a pak ticho zase... jen struna dochvěla se na viole d’amour. 14 A potom na té stěně kdos jiný zamyšleně svým okem dlívá v snách. A náhle v záři divné, ten nástroj na zdi živne – ó píseň zoufalá, slyš, oddech tajeplný těch strun tam čeří vlny na viole d’amour. 15

Básně v knize Muži a ženy: