DVĚ CHVÍLE.
Na dvě chvíle upomínky prosté
chvějivě mi v čelo padly teď.
Zas ten park..park... a kolem soumrak roste
nade stromů nepohnutou zeď.
Pěšinka se úzká v šeru ztrácí
jako láska v trudech života.
Přeletem se tiše mihnou ptáci,
nad hlavou se hvězda mihotá
a zde dole všecko v tmu se slévá
a je tady smutno. – Já tu sním.
V hrozny písní upomínek réva
zvolna zraje v tichu mlčícím.
Já zas vidím park ten zasmušilý,
všecko známé, v levo mírný svah,
procházky ty, kde jsme tenkrát snili...
Vítr úpěl v holých křovináchkřovinách,
tenkrát v podzim šelestilo listí
zvadlé, zašlé, to byl první mráz,
5
vítr sípal jako nenávistí...
pusto, mrtvo, prázdno kolem nás –
ó, ten smutek, ten rval srdce z těla...
A ví bůh, v ten smutek nehnutý
ona jenom byla převeselá,
kvítek jarní, mrazem netkutýnetknutý.
A já potom ještě přišel z jara
v ona místa..místa... Zas ty procházky,
teď vše ale jarním teplem hárá,
v každém místě je tak do lásky,
všude tolik, tolik vřelé krásy
a keř každý nádherný má šat,
každý květ se čistým dechem hlásí,
jásavá zní píseň odevšad.
A v té chvíli ona jenom v dáli
spala v hrobě, letos poprvé...
Zde byl máj, zde hvězdy jasně plály,
její růže kvetly do krve.
6