BALLADA Z MANSARDY.
Dnes venku první sníh
tak měkce, tiše padá...
Den ze dne šiji s matkou
– a jaké je to žití,
dnů všedních dlouhá řada
s tou chvílí štěstí krátkou, –
to srdce nejlíp cítí.
Ó hvězdy nocí mých,
vy tmavé, věrné oči!
Já dívala se na tě,
v ty vlídné, smutné tahy –
ó já tě měla ráda
tak horoucně a svatě,
ó neznámý, ó drahý!
Z těch očí hlubokých
co plálo svaté záře!
7
A u okna jsi stával,
já viděla, den celý
ton k tonu tiše klada,
jsi vždycky malovával
a my se oknem zřeli.
Těch očí, jež jsi zdvih’zdvih’,
a usmál jsi se na mne!
Já nevím, jak to bylo...
Však zdá se mi, ta sláva
že příliš v oběť žádá –
než bída,bída co ti zbylo?
A kdo se po tom ptává?
A dole šum a smích
a miláčku, my tady.
Já šila s matkou a ty
jsi celý den byl v práci,
ty nadšen a já mladá –
Však byl jsi orel spjatý
– a bída utrmácí.
Můj zrak tě často stih’,
jak býval jsi tak bledý.
A mlhy táhly teskné
a já se darmo ptala,
kdo život lidský skládá
a proč tak divně leskne
se v nebi hvězda malá.
8
A tam z těch oken tvých
pak nedíval se žádný.
A víc se neusmály
tvé vlídné, smutné tahy – –
a já tě měla ráda
a ty jsi šel snad v dáli,
ó neznámý, ó drahý.
Ó hvězdy nocí mých,
vy tmavé, věrné oči!
Tvé okno zbylo prázné
a zbyla jen ta tma tam,
kdy duch se nejmíň nadá.
Mně v oku slza vázne,
jak darmo k oknu chvátám.
A milý hlas tvůj ztich’ –
ni s bohem jsi mi nedal.
Až přišli jednou ráno...
Pak chór v tvé jizbě chudé
a věnců dlouhá řada...
Tam bylo dokonáno
– a kdy to u mne bude! –
A venku první sníh
tak měkce, tiše padá...
9