IDYLLA.
Už večer zvolna klesat počal
se stromů větví, kde byl skryt,
a netopýr se plaše kmit
nad zarostlý a chudý močál.
My na terase bílé villy,
jak nad hlavou ten večer táh’táh’,
tak zamlklí a v myšlénkách
čaj z koflíků jsme zvolna pili.
Domácí paní vzácný úřad
vám, slečno, slušel zajisté,
když s usmíváním dala jste
nám s chlebem k čaji misku kuřat.
Byl večer opojný a vlahý,
kol bez a bílý jasmín kvet
a v dýmu vonných cigaret
já stále zřel váš profil drahý.
80
Vy vešla jste pak do salonu
a otevřeným oknem v ráz
v piana zvuku chvěl a třás’
se sladký příval čistých tonů.
To „Nad Berounkou pod Tetínem“
jste celou duší zpívala,
co první hvězda dívala
se na nás lípy hustým stínem.
My mlčeli, nás tenkrát opil
ten známý zpěv, ten divný žel...
Já mlčky v soumrak pohlížel
a tenkrát vše jsem nepochopil.
A náhle z parku druhé villy
zpěv mužský v píseň vaši pad’...
Váš otec řekl: „Pojd’me spat“ –spat –“
a více jsme už nemluvili.
A „dobrou noc“ když jste mi děla,
vy zatrhla jste ve hlase,
vám ruka lehce chvěla se –
a pro slzy jste neviděla.
81