NA LETNÍM BYTĚ.
To bůh ví, co kdy duší kmitne nám,
to jak on v noc kdy tiché hvězdy hází –
Dnes jako vždy si na tě vzpomínám
a dlouhý pohled v snách tě doprovází.
Zas jdešjdeš, jak často šla jsi v dumách mých,
kde čisté květy k skráni jsem ti uvil,
teď slyším opět zvonivý tvůj smích
a hlas, jenž vždy až k srdci srdce mluvil.
Já zřím ten drahý, přepůvabný vděk,
jak v sychrovském jsem parku tebe vídal,
v tom sladkém přítmí jeho procházek
se často s tebou maně rozpovídal.
A vidím tebe, sama čistý květ,
jak mlčky jdeš svých sester, růží, davem
a tiše sednouc, hledíš na Ještěd,
jak čelo zvedá na obzoru tmavém.
66
A bůh ví, proč,proč stín v bílou skráň ti pad’
a rozevřená kniha na klín maně –
ó bůh ví, proč tím okem na západ
se dívala’s tak dlouho zadumaně!
Tak léto celé vídal jsem tě rád,
ať šla jsi v poli, parkem, po oboře,
vždy západem v zář splálo nastokrát
tvé oko, – tiché, mlčenlivé moře...
A vidím zas to všecko známé kol,
ty lavičky, kdes ráda v dumách dlela,
a dívám se, tvůj známý parasol
zda pěšinkou se někde nezabělá.
A ty jsi zatím zašla na věky,
hrob jeden už tě v tmavém klíně chová
a dnes to vím, ty stíne daleký,
ty nepřijdeš už více do Sychrova...
A je zas léto a v těch větvích všech
je stejně plno zpěvné ptačí chásky
a bílé květy hravý větru dech
dál stejně tiše snáší na procházky.
A stejně tiše růže kolem cest
se jako tenkrát těžkou vůní chvějí
a za večerů tiché světlo hvězd
a ve sklenníku květy orchideí.
67
Leč hlava tvá ta dávno v hrobě teď
a nad ním dech se nočních fial šíří –
a tam i tady na vše v odpověď
jen vítr dechne v pampelišky chmýří.
Leč já už vím, proč tenkrát vždycky pad’
stín v čelo ti a kniha na klín maně
a proč tak dlouho vždycky na západ
tvůj smutný zrak se díval zadumaně.
68