PÍSEŇ KOVÁŘOVA.
K věčeruvečeru z rána, celý den
v mé hlavě výheň sálá,sálá.
Den každý jako život náš
je práce, vřava stálá,
to ráz a ráz hřmí kolem nás,
jak první jiskra vzplála.
V nás otců starých bouří krev
a hoří v naší skráni.
Ó jaká radost, v čelo nám
když výhně dýmá plání,
a v bdělý sluch zní kladiv ruch
k té noci od svitání.
A ať to hřmí a burácí,
my dále kujem s chutí,
ráz na ráz padá kladivo –
a když pak večer nutí
nás jíti spat, jde každý rád
v tu chvíli oddechnutí.
48
Leč z rána chutě do práce,
ať kovadlina zvoní,
ať zpívá písní veselou,
jak bijeme tu do níní,
a víc a víc si zpívá, hřmíc –
nám s čela pot se roní.
A tak ten oheň zmítá se
a železo se láme,
my rolníku, by živil svět,
pluh lesklý večer dáme
a při práci to burácí,
až záři v oku máme.
Co chcete jen si říkejte,
Pán žehná naší práci
a až přijde ten soudu den
a hromem zaburácí,
pak v líný klid váš bude hřmít
a modly vaše zkácí.
Pak sobě kovář zavýskne
do volných, žírných luhů
a rozedmýchá spící žár,
dlaň věrně stiskne druhu
a z těžkých pout vám bude kout
jen kovadlin a pluhů.
49