Tak jedno slovo časem vzruší,
s nímž ve knize se potkáte,
a z nenadání táhnou duší
zas vůně dávno odváté.
Tak jedním slovem, jež jste četli,
se srdce v hloubi zachvěje
a v srdce skane paprsk světlý
snů dávných, nové naděje.
Jdou duší z dálky snové jara
a slzy vhrknou do očí
i z nenadání bolest stará
vám ze tmy cestu zaskočí.
A v srdci se tu ozve maně
vzpomínka plachá z přešlých let –
ó, štěstí, kdo tu může na ně
bez hoře, smutku pomýšlet!
A před očima život celý
vám zakmitne se na chvíli,
skráň drahá, již jste rádi měli,
se znova k vaší nachýlí.
A jedněch očí pohled milý,
jenž kdysi na dno duše sáh’,
zas poznovu jste procítili
v nejhlubších duše hlubinách.
A jak ta touha v duši vzrůstá,
vzpomínat srdce nestačí,
slyšíte mluvit sladká ústa,
ta v celém světě nejsladší.
Vám po boku jde bytost milá, –
hle, láska k vám se uklání
a rukou měkce pohladila
vás po čele i na skráni.
A všecka drahá, sladká slova,
jež vám kdy šeptal drahý hlas,
se na dně srdce ozvou znova,
se na dně duše ozvou zas.
A poznovu dob zašlých kouzlo
vzpomínkou duši posvětí
i slůvko, jež kdy se rtů sklouzlo,
stisk ruky, pohled, objetí.
A vidíš drahé, sladké rysy –
kdos v duši tvou se uklání
a dlaň, jež hladívala kdysi,
zas tiše hladí po skráni...
Znám jedny oči... řádky tyto
až budou čísti, najdou v nich
to jedno slůvko, jež v nich skryto
pro památku dob minulých?
A najdou-li, zda ozve v duši
se dojem ten, že rozchvěle
kdos daleký, jejž srdce tuší,
pohladil rukou po čele?