JSOU V DUŠI HLUBINY...
Jsou v duši hlubiny, kam zřídka kmitne
světlejší paprsk, hluboké jak moří
dno nedostupné všem a nevyzpytné.
Jak trosky korábů se zvolna noří
s povrchu vod, do hlubin duše padá
tak mnohá naděj, ztroskotaná v hoři.
Sen mnohý ztracený i láska mladá
tak často ztroskotá se v jednu chvíli –
bouř přijde, kdy se nejméně kdo nadá.
Kdes v dálce kyne sladký přelud bílý,
zářivě v jasném nebi hvězdy planou,
břeh kyne čarovný – či zrak se mýlí?
Ó, štěstí pocit neznámý, jenž mannou
je srdci prahnoucímu, kterak z blízka
teď zář ti leje v duši rozkochanou!
[43]
Ó, štěstí, po němž věčně se ti stýská!
Tvá ruka po něm vztáhla se, leč běda,
kol temno již a dokola se blýská.
Loď zakymácí se, jak vichr zvedá
se dokola – tvůj zrak se v dálku upne:
je kolem noc a hustá mlha šedá.
Zmizely v dálku břehy nedostupné,
loď bičována neznámo, kam letí,
a divě kol ní rvou se vlny zpupné.
Kol pustá noc – za vlnou druhá, třetí
se z nekonečna v nekonečno honí
a blesky míhají se v jedné spleti.....
Je ráno zas a v rythmus monotonní
zas vlny zkolébány, lehla vřava –
však lodi nevidět, ni slechu o ní.
Již dávno vůkol ztichla bouře dravá
a z moře nenavrací se loď bludná –
jen obzor v dál se tratí do mlhava.
Kdo ví, co všechno pohřbeno tam u dna!
44