Na viole d’amour (1905)

Verše, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
BOHDAN KAMINSKÝ:
NA VIOLE D’AMOUR
VERŠE
V PRAZE NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA 1905
[1]
NA VIOLE D’AMOUR.
Jde podzim, v kraje táhne zvolna, stín jeho jde i duší mou. Slyš, odněkud v tom píseň bolná kol tiše rozlévá se tmou. Jí naslouchám a u hlavy vzpomínka jakás teskná šumí – ó, čas, kdy jsme se rádi měli! A v sny mé, vzpomínky a dumy daldál tiše kdosi osamělý tu loudil nápěv dumavý na viole d’amour. Vzpomínka maně v čele studí, jak sám jsem nocí tichou šel – vždyť píseň tu v své vlastní hrudi sem před léty znít uslyšel! [3] To bylo v čas, kdy blouznivá se schýlí k tobě láska světlá, jež v ráj tě znovu věřit učí, jež písněmi v tom srdci zkvetla, že srdce to se rozezvučí jak duše, jež se rozzpívá ve viole d’amour. To sama láska, anděl snivý v tom srdci struny rozzvučí a rozchvěje a rozcitliví, že chvíš se v drahém náručí – a je to píseň přesladká, jež divem u dna srdce vzrůstá do kouzlem zjasněného snění... Tu píseň šeptají tvá ústa a v ráj ti kolem život mění ta štěstí luzná pohádka... Zní viola d’amour. V sen zkolébáno ponenáhla tvé srdce... ale za chvíli již bolest krutě do strun sáhla, až sten z nich temný zakvílí, šílený výkřik bezmála. 4 Jak divá bouře když se žene, ty struny třásly se a chvěly – v té jedné struně přetržené jsem slyšel znít svůj život celý... Ó, divě bolest zahrála na viole d’amour! Ta jedna struna dávno nezní v zamlklém srdci poety – je prázdno, ticho, smutno bez ní, tak ticho, smutno... Zaklety jsou v duši písně. Na chvíli se časem jedna k světlu budí a v nesouzvuku hasne maně. Bez písní je v té prázdné hrudi – to chvílemi jen přerývaně po strunách vítr zakvílí na viole d’amour... 5
VERŠE DO PAMÁTNÍKU.
Je radost jedna veliká a čistá, již nemnohým jen z lidí život chystá, a kdo ji v srdci tuší, buď požehnán, – vy buďte mezi těmi, jimž hvězdnými vždy chrání perutěmi ten poklad čistých duší. Toť nejvyšší je štěstí, na své pouti když člověk zpět se může ohlédnouti a když si říci může, že blahu jiných světil život celý, že v jeho stopách květy vypučely, že vykvetly tam růže. Ó vy, Jíž píšu tyto prosté řádky, ať kdykoliv se ohlédnete zpátky, [6] v své duši poklid světlý, kéž vždycky, vším tu ušetřena bolem, jen květy spatříte, jen růže kolem, jež ze stop vašich zkvetly. 7
NE, TY TO NEPOVIŠNEPOVÍŠ...
Ne, ty to nepovíš, co měsíc viděl pouze, jak včera jsem tě zlíbal tak vášnivě a dlouze. Ne, ty to nepovíš, má holubičko krotká, jak v políbení našem se duše s duší potká. Ne, ty to nepovíš, jak v náruč jsem tě schvátil, co hubiček jsem dal ti a co jsem ti jich vrátil. Ne, ty to nepovíš, – vždyť sama tomu’s chtěla, by rty mé vylíbaly ti třeba duši z těla. [8]
*** ***
 Jak holubička jednou z rána v mou duši přišla nevolána ta láska, sladká dcera hvězd. Já na hrudi jen ruce složil, ji v duši, celý ráj jsem prožil a věřil tenkrát, že je máj. A teď, když marně ruce spínám a na všecko se rozpomínám, zas vidím ji, jak ulétá, a to, čím plálo mladé čelo a co mi v srdci rozpučelo, co porozkvetlé zašlo s ní. A co se dále žíti bojím, mně je, že v půli cesty stojím, že někdo s písní bolestnou mou vzpomínku v svém klíně chová a že zřím v dvířkách u hřbitova stín drahý mlčky zacházet... [9]
ODKUD AS LÁSKA...
Odkud as láska přijde k nám, tak lidí všech se marně ptám a žádný, žádný neví. Z daleka někde příletípřiletí, ráj sladký v duši vdechne ti a v záři se ti zjeví. A v srdce se ti nachýlí, sen krásný žiješ na chvíli, tak čistý, svatý, ryzí – a když jsi touhou po ní vzplál, tě láska toužit nechá dál a zas jak přišla, zmizí... [10]
NAD STAROU PÍSNÍ.
Za deset roků... Poznal jsem ta slova, stín minula se z písně oné zved’, teď po letech se hlásí ke mně znovaznova, za deset let. Dnes, tenkrát – mezi tím je věčnost celá. Jak pomalu se staré rány hojí! Dnes v Novovesském zámku píseň zněla a já v ní poznal starou báseň svoji. Já ptal se tehdy, v žití naše chudé čím je ten tichý mladé lásky květ a co z té žhoucí, mladé lásky zbude za deset let... Za deset let – a navždy jsme si cizí, a hlava mdlá se darmo v dlaně kloní, ta láska zašla, kdesi ve tmách mizí a sotva píseň krátká zbyla po ní. [11] A vzpomínky jak náhle v duši vzplály, stín mrtvé lásky přede mnou se zved’ – a vzpomínkou dnes bodá, mučí, pálí těch deset let... V Nové Vsi, 9./VIII. 1902.
12
VZPOMÍNKY.
Tak jedno slovo časem vzruší, s nímž ve knize se potkáte, a z nenadání táhnou duší zas vůně dávno odváté. Tak jedním slovem, jež jste četli, se srdce v hloubi zachvěje a v srdce skane paprsk světlý snů dávných, nové naděje. Jdou duší z dálky snové jara a slzy vhrknou do očí i z nenadání bolest stará vám ze tmy cestu zaskočí. A v srdci se tu ozve maně vzpomínka plachá z přešlých let – ó, štěstí, kdo tu může na ně bez hoře, smutku pomýšlet! [13] A před očima život celý vám zakmitne se na chvíli, skráň drahá, již jste rádi měli, se znova k vaší nachýlí. A jedněch očí pohled milý, jenž kdysi na dno duše sáh’, zas poznovu jste procítili v nejhlubších duše hlubinách. A jak ta touha v duši vzrůstá, vzpomínat srdce nestačí, slyšíte mluvit sladká ústa, ta v celém světě nejsladší. Vám po boku jde bytost milá, – hle, láska k vám se uklání a rukou měkce pohladila vás po čele i na skráni. A všecka drahá, sladká slova, jež vám kdy šeptal drahý hlas, se na dně srdce ozvou znova, se na dně duše ozvou zas. 14 A poznovu dob zašlých kouzlo vzpomínkou duši posvětí i slůvko, jež kdy se rtů sklouzlo, stisk ruky, pohled, objetí. A vidíš drahé, sladké rysy – kdos v duši tvou se uklání a dlaň, jež hladívala kdysi, zas tiše hladí po skráni... POSLÁNÍ.
Znám jedny oči... řádky tyto až budou čísti, najdou v nich to jedno slůvko, jež v nich skryto pro památku dob minulých? A najdou-li, zda ozve v duši se dojem ten, že rozchvěle kdos daleký, jejž srdce tuší, pohladil rukou po čele? 15
NAPADLO ZÁŘE...
Napadlo záře do snů mých, v mé čelo s tvého čela a náhle smutek v prsou ztich’, jak ze tvých očí laskavých, v mé oči ze tvých očí se láska zahleděla. Napadlo záře, plno hvězd v mé skráně se tvých skrání, napadlo květů do mých cest a kolem vidím jaro kvést, v mou duši z duše tvojí se celé nebe sklání. Napadlo záře v duši mou, v mou duši z duše tvojí, kde smuten šel jsem žití tmou, teď blahem se mi prsa dmou, až o to velké štěstí se duše chví a bojí. [16] Napadlo záře k žití tmám, v můj podzim z tvého mládí. A jak tě plnou duši mám, pojď, ruce sepni k modlitbám, vždyť máme se tak z duše, tak z celé duše rádi! 17
PÍSEŇ.
Ten celý boží širý svět mně vyjasněn je od té chvíle, kdy v zrak jsem směl ti pohledět a zlíbati tvé čílko bílé. Na prahu ráje stanul jsem, pil doušek blaha ze tvých dlaní a život je mi blahým snem, že krásnějším být nemůž’ ani. A písněmi teď moje hruď a štěstím duše moje zkvetla, tím štěstím, za něž v lásce buď tvá požehnána hlava světlá. [18]
SVOU HLAVU KE MNĚ SKLOŇ...
Svou hlavu ke mně skloň, mně po tobě se stýská, v mých písních alespoň jsi se mnou, jsi mi blízká. Svou hlavu ke mně skloň, chci růže kol ní uvít, v svých písních alespoň smím šťasten s tebou mluvit. Svou hlavu ke mně skloň, své bílé čílko dumné, v mých písních alespoňalespoň, můj miláčku, buď u mne. Svou hlavu ke mně skloň, své čelo k mojí skráni, – v mých písních alespoň ti nikdo nezabrání... [19]
JARNÍ PROCHÁZKA.
Ta zlatá procházka dnešní v aleji kvetoucích třešní! To byla radostná chvíle, kdy svátek příroda slaví, ty květy májově bílé splývaly na naše hlavy, skřivánčí písně kol zněly, k ráji tu chybělo málo, – ó, rci, co duší nám válo, co táhlo našimi čely? Ta naše procházka dneska jak byla sladká a hezká! A ty jsi byla tak milá, tak plna něhy a krásy... Kol země o lásce snila, jež k nám se odevšad hlásí. [20] A rty mé tiše se chvěly a zrak můj v duši tvé hádá: „Rci, máš mne opravdu ráda, tak ráda pro život celý?“ A co jsi řekla mi k tomu v aleji kvetoucích stromů? Tak jako paprsek světlý v duši mou vešla tvá slova – a stromy bíle kol kvetly, máj k zemi vrátil se znova, jásavé písně kol zněly... To pro nás všechno se krášlí a my jsme přece se našli, vždyť dávno jsme rádi se měli! Ta zlatá procházka dnešní v aleji kvetoucích třešní! V duši, hle, co jen to zkvetlo, nad čelem, co jen to vlá mi? Pod stromy bílé je světlo, to sama Láska šla s námi. 21 Jas její čistý a skvělý září se v duši mou odlil, když jsem se za tebe modlil, duše má, světe můj celý! Máj v duši, tak jsme šli domů alejí kvetoucích stromů... 22
CO V DUŠI LIDSKOU...
Co v duši lidskou Bůh dát může blaha, jímž svět se rájem stane, kéž v duši tvou to všecko blaho skane, má drahá! Co láska záře oslnivé natká a růží v život lidský, tvůj život kéž je zlacen jimi vždycky, má sladká! A chce-li Bůh, ty abys šťastnou byla za cenu mého štěstí, rád k vůli tobě, rád chci všecko nésti, má milá! [23]
PÍSEŇ MÁJOVÁ.
To pro nás vysvitlo to slunce z mraků, víš? A plno záře bylo ve tvém sladkém zraku, máj sladký dýchal nám kol čela, nám v srdcích láska vypučela a země celá kol byla jeden úsměv, jeden květ. Já tebe za ruku si, drahá, ved’ a ruka tvá se chvěla, – tak rád tě mám, tak rád a dávno již, ty víš! To pro tebe ty stromy bíle zkvetly, hled’! To pro tebe se, drahá, stal ten zázrak světlý, to k vůli nám, jak cizí světu tak sami dva, tak sami jsme tu, to moře květů [24] se rozvilo. To všecko k vůli nám! Pojď, květy jabloní ti natrhám a v drahé vlasy vpletu. Tak mám tě rád a tak jsem šťastným teď, ó hleď! To pro nás vykvetly ty divy všecky, víš? A pro mne zazářil tvůj sladký úsměv dětský a pro tebe a ke tvé skráni z mé duše v duši tvoji sklání se požehnání. Ty sladké jaro mé, můj zlatý sne, viď, v srdcích našich nikdy nezhasne, co láska si tam chrání! Tak mám tě rád, tak rád a dávno již, ty víš! 25
ACH, BYL TO ZLATÝ DEN...
Ach, byl to zlatý den, v životě takých málo: svit lásky měla’s v oku a mně se po tvém boku o ráji svatých zdálo. Ach, byl to zlatý den, mně nad sto jiných dražší: já s tebou šel, má milá, nám duše vyzlatila zář hvězdná lásky naší. Ach, byl to zlatý den a my se rádi měli – kéž v duších z oné chvíle té záře světlo bílé nám zbude v život celý! [26]
TVÁ LÁSKA...
Co bylo ran, jež na dně duše mojí se jitřily a krvácely až, tvá láska všecky zhojí, jak jen se vlídně na mne podíváš. Co bylo bolesti tak těžké, dusné v mém smutném životě i v srdci též, v tvé lásce všecka usne, jak jen se vlídně na mne usměješ. Co mrazem dýchalo v mé žití chudé, v těch létech touhy, sama dobře víš, tvou láskou jaro bude, jak jenom vlídně na mne promluvíš. Co bylo výkřiků, jež Bůh jen slyší, v tom smutku, který hlídá život náš, tvá láska všecky ztiší, jak jen mé skráně v lásce zulíbáš. [27]
SEN BLAŽENÝ MI DUŠÍ TÁH’...
Sen blažený mi duší táh’ a nevýslovný ples – my spolu šli jsme po cestách ve starém parku kdes. Jak v pohádce jsme spolu šli, již z dětství srdce zná, a ty jsi byla, nevíš-li, má krásná princezna. Já za ruku se s tebou ved’ a v nitru cítil jsem, jak písněmi jsem znovu zkvet’ – rci, vše-li bylo snem? Má duše štěstí nestačí, tak snít chci věčně dál, tou láskou tvou jsa bohatší, než v pohádce je král. [28]
COŽ PLATNY...
Což platny všecky jara krásy, když kolem čela stesk jen vlá mi, když k srdci se jen smutek hlásí a hory, doly mezi námi! Jen obraz tvůj mám na dně v duši, však stesk se chvěl v mé snění dumné, ten stesk, jenž hořem srdce zkruší, že ty, má drahá, nejsi u mne! Ach, srdce s touhou vzpomíná si a touha marná srdce raní – svět bez tebe by pozbyl krásy, sám ráj by rájem nebyl ani! [29]
PÍSEŇ.
Na tichou, drahou lásku naši si myslím, odkud přišla k nám, že tys mi v světě nad vše dražší, že tak tě plnou duši mám. Rci, jakým zázrakem a divem jsme sešli se v tom štěstí svém, co četl jsem v tvém oku snivém, zda nebylo než pouhým snem? Ó nebylo! Vždyť dosud cítím tvých drahých rukou dotknutí – ta chvíle, jež mi plane žitím, v zrak slzy blaha vynutí. Leč bych v to štěstí věřil cele, chci znovu čekat na chvíli, kdy opět, zář na mladém čele, tvůj zjev se ke mně nachýlí! [30]
MÁJ SLADKÝ.
Máj sladký opět na zemi, vše kolem vidíš kvést, kol samo Štěstí, zdá se mi, jde v tiché záři hvězd. A štěstí toho hvězdný svit se snes’ i v duši mou, – ó, nelze řečí vyslovit, čím ňadra se mi dmou. Zřím samé růže v duši kvést, a co je záře tam – ó, není v nebi tolik hvězd, co já jich v duši mám! [31]
PÍSEŇ.
Mám tě tak plnou, plnou duši, jež tebou vešla v báje říš, zda srdce tvoje ví a tuší, zda víš, zda o tom víš? Měl bych ti tolik, tolik říci jak po tobě tak dávno již toužilo srdce milující – zda víš, zda o tom víš? Chtěl bych ti šeptat sladká slova, tě přivinouti k sobě blíž, v tvé oči hledět zas a znova, zda víš, zda o tom víš? Leč v hlubinách co srdce cítí, když jasným zrakem na mne zříš, že vším jsi mi v tom celém žití, ty víš, ó, sama víš! [32]
PÍSEŇ.
Z hoře a bolesti láskou se povznésti, po létech zoufání věřiti dál, kde bytost nejdražší láskou tě povznáší –: i život takový za žití stál! Mít koho z duše rád, jímž, drahým nastokrát, život zas nadějí novou ti zkvet’, kdo v sladkém objetí tvůj život posvětí –: ta náruč postačí za celý svět! [33]
PŘIŠLA KE MNĚ LÁSKA...
Přišla ke mně Láska něžná tak a milá, ruce její, já jsem cítil, jak se chvějíchvějí, když mne pozdravila. Přišla ke mně Láska bojácná a tichá, přišla ke mně a já cítil jsem, jak jemně na čelo mi dýchá. Přišla ke mně Láska – a mně ne víc bolem dech se úží, ale jak by plno růží zaválo mi kolem... [34]
JAK MÁM TĚ RÁD...
Jak mám tě rád, jak duši mé jsi blízká, co touhy po tobě má duše chová, jak po tobě, mé dítě, se mi stýská, když říci chtěl bych, není pro to slova, jak mám tě rád! Ach, bylo srdce vyprahlé a prázdné a hle, teď v samotu mou jaro dýchá. Ty dítě mé! Leč slovo na rtech vázne a jen má píseň našeptá ti zticha, jak mám tě rád! V mé srdce sprahlé napadalo rosy, když v lásce na tebe mé oči zřely. Má duše Boha za tvé štěstí prosí, rád za tvé štěstí dal bych život celý, jak mám tě rád! [35]
Z TVÝCH SLADKÝCH OČÍ...
Z tvých sladkých očí v moje sny paprslek skanul přejasný, paprslek s modra nebe. Ty duše má, jež jsi mi vším, co Bůh teď dal mi tebe, ve snu i bdění tebe zřím, jen tebe! Tak nikoho jsem neměl rád, já šílený bych nastokrát tvé ručky zlíbal obě a snesl bych ti záři hvězd a ráj bych snesl tobě, rád chtěl bych tobě nebe snést, jen tobě! Ty nevíš, mnoho trpěl jsem a život byl mi těžkým snem, [36] kde mrazem skráně zebou – Teď není více smutno tak, mně jaro přišlo s tebou. Dál ke slunci! Jen s tebou však, jen s tebou! 37
NOC HVĚZDNÁ...
Noc hvězdná když se nachýlí, kéž měsíc tichý, spanilý, jenž v hloubi nebes leskne se, mé pozdravy ti zanese! Snů milých bůžek laskavý nechť u tebe se zastaví, v sen nejkrásnější ze snů všech nechť zkolébá tě jeho dech. Kéž polehku se ke skráni tvé drahé tiše uklání, i na oči a na víčka a v sen tě luzný uhýčká. Nechť o lásce tvá duše sní a láska ta nechť vyjasní ti duši září, z níž se tká ta nejkrásnější pohádka. [38] Nechť sny tvé štěstím posvětí a z pohádky, jež zdá se ti, kéž dál to štěstí, záře ta ti v celý život vykvétá! 39
KÉŽ BYS, TY MÁ MILÁ...
Kéž bys, ty má milá, dnes tu se mnou byla, je mi teskno k pláči, smutno k zoufání. V srdce jak by spráhlé smutek vešel náhle, cítím, jak to studí v čele, na skráni. Kdybys byla u mne, v samotě mé dumné by se vyjasnilo září očí tvých, kouzlem tvého slova bylo by mi znova, jako druhdy, dávno v loktech matčiných. [40] Ručka tvoje malá, ta by zažehnala smutek s mého čela, vše, co tíží mne. Všechen trud a svízel najednou by zmizel v úsměvu tvé lásky vroucí, dojemné. Čím kdy týral osud a co bolí posud, co mi hlavu sklání vždyckyvždycky, jsem-li sám, to tvé lásky silou pod tvou rukou milou ztiší se, jak v oči se ti zadívám. Kéž jen, moje milá, bys tu u mne byla s úsměvem svých očí, jež mám nad vše rád, – zatím, ty mé nebe, pozdravuji tebe z celé duše svojí nastotisíckrát! 41
PÍSEŇ.
Ó, čas, kdy jsme se měli rádi, sny zlaté kdy nás k ráji zvednou – to všechno kouzlo, celé mládí tak moci prožít ještě jednou! A byť ty všecky zašly chvíle, jak život celý v prázdno letí, vždy cítím dál tvé ruce bílé, jak v mých kdys počaly se chvěti. Vždy cítím dál ten pohled změklý a tichou záři tvého čela, když beze slova jsme si řekli, že v srdci láska vypučela... Ó, čas, když jsme se měli rádi, ó, štěstí, zašlé bez památky – ó, že ta něha, štěstí, mládí, že nevrátí se nám už zpátky! [42]
JSOU V DUŠI HLUBINY...
Jsou v duši hlubiny, kam zřídka kmitne světlejší paprsk, hluboké jak moří dno nedostupné všem a nevyzpytné. Jak trosky korábů se zvolna noří s povrchu vod, do hlubin duše padá tak mnohá naděj, ztroskotaná v hoři. Sen mnohý ztracený i láska mladá tak často ztroskotá se v jednu chvíli – bouř přijde, kdy se nejméně kdo nadá. Kdes v dálce kyne sladký přelud bílý, zářivě v jasném nebi hvězdy planou, břeh kyne čarovný – či zrak se mýlí? Ó, štěstí pocit neznámý, jenž mannou je srdci prahnoucímu, kterak z blízka teď zář ti leje v duši rozkochanou! [43] Ó, štěstí, po němž věčně se ti stýská! Tvá ruka po něm vztáhla se, leč běda, kol temno již a dokola se blýská. Loď zakymácí se, jak vichr zvedá se dokola – tvůj zrak se v dálku upne: je kolem noc a hustá mlha šedá. Zmizely v dálku břehy nedostupné, loď bičována neznámo, kam letí, a divě kol ní rvou se vlny zpupné. Kol pustá noc – za vlnou druhá, třetí se z nekonečna v nekonečno honí a blesky míhají se v jedné spleti..... Je ráno zas a v rythmus monotonní zas vlny zkolébány, lehla vřava – však lodi nevidět, ni slechu o ní. Již dávno vůkol ztichla bouře dravá a z moře nenavrací se loď bludná – jen obzor v dál se tratí do mlhava. Kdo ví, co všechno pohřbeno tam u dna! 44
SÁM OPĚT...
Jen vzpomínky mi zbyly chudé, již jaro samo nezáří. Sám opět... a tak vždy už bude, čím dál, tím smutněj ke stáří. Sám opět – přec mi toho líto. óÓ, ty mé květy rozváté! A dosud v srdci zabolí to, jak zabolelo tenkráte. Pohasla v mlhách slunná záře a svadly růže chvílí tou – ne, pro chudého písničkáře nekvetly růže, nekvetou... Jen vzpomínky mi zbyly chudé, ty v srdci skrýti dovedu. Sám opět... a tak vždy už bude, až do konce, až k posledu. [45]
JDE PODZIM DUŠÍ MOU...
Jde podzim duší mou, kde před tím jaro zkvetlo, kdes v dálce září tmou vzpomínky bledé světlo. Jdou stíny duší mou a hlava níž se chýlí, kol večerem a tmou stín Lásky přešel bílý. Jde smutek duší mou, jak v kraje podzim kráčí. Sám nocí jdu a tmou a smutno mi až k pláči... [46]
ZAS JARO...
Zas jaro zemi krášlí a květy sype po ní – ó, srdce, vzpomínáš-li, jak bylo ten čas loni? Ó, kolem jaké vděky! Máj ve květech se vzbouzel, tak usmívavý, měkký, tak plný snů a kouzel... A tak byl duším blízký, jim pro radost a těchu, a kvetly bílé břízky, fialky dole v mechu. I dnes tam vše to kyne a ptačí píseň zvoní – a všechno přece jiné, ach jiné tak, než loni. [47] Je zase plno květů a májem zkvetla země, a přec v té kráse vše tu už jinak mluví ke mně. Fialky tiché v taji ve stínu bílých stromů jak vždy zas vykvétají je trhat, není komu... 48
OSAMĚLÍ.
Jsou ti, kdo jako vy kdys lásku v prsou měli a zachránili z ní jen upomínku chudou, – jsou ti, kdo na konec tak sami v žití zbudou a v posled životem jdou tiše osamělí. Zda v srdci doplálo poslední lásky vření? Nevyčteš tajemství s jich nepohnutých tváří. V osamocení svém jdou pyšní samotáři, mlčící, nesdílní a v sebe uzavřeni. Co druhdy těšilo, dnes možná už jen raní, co někdy bolelo, snad bolí dnes už méně a hle, snad při jednom, tak drahém kdysi jméně to srdce, tiché již, se nezachvěje ani. Snad líto jim těch snů, jež marně v duši zkvetly, a žal těch nadějí, po nichžto dávno veta, i toho všeho žal, co darmo v duši zkvétá a jak list uvadlý tam nepoznáno setlí. [49] Snad víc než kdokoli života cítí jarmo pro vše to minulé, co ve tmách zašlo, běda, snad někdy posavad se náruč jejich zvedá po komsi neznámém – a pozvedá se darmo. Snad někdy zaplanou v tom srdci zašlé chvíle vzpomínkou na to vše, čím růže kvetly jednou, a drahé vzpomínky si tiše k čelu sednou, jak skráň by hladily dvě drahé ruce bílé. Snad časem v duši jich to vše, co žili prve, se ozve výkřikem, a poznávají zase, ta bolest někdejší jak znovu zjitřila se – kdo z lidí o tom ví, co kdys to stálo krve? A z upomínek všech vyprchá všecka krása – a náhle vzpomínka již nehřeje, leč studí, již ruce zanikly, jež hladily, a v hrudi zas bolest vzbuzená poznovu srdce drásá. V těch jejich prsou též snad jednou snění plálo o lásce, o štěstí, – ó, sen tak luzný, smavý, snít náruč v náručí a hlavu vedle hlavy – a za ty všecky sny jak život podal málo! Kdes v mlhách zaniká poslední ohlas vřelý těch vypleněných snů, pohasla v duši víra, květ jeden za druhým tak z duše odumírá – co zbylo, žárlivě v svém srdci uzavřeli. 50 Za trosky zašlých snů, za lásky snění blahá, za vše, co vzato jim, co umírá a hyne, si hrdě stvořili v své duši světy jiné, kam zášť, ni nenávist, ni zloba nedosahá. Toť jejich království, kam nesmí nikdo cizí, ni přítel, ani ten, kdo přikrádá se ve zlém. V království samoty, pod resignace žezlem, co’s v duši zachránil, ti z duše nevymizí. To jejich vlastní svět, kam nesmí zloba nízká, jež květy poslední ti z duše rve a plení, svět v duši zavřený, kde v hrdém osamění jich srdce nikomu si nikdy nezastýská. Jdou, přejdou mlčící. Kdys lásku v srdci měli a zachránili z ní jen upomínku chudou. Hle jsou, kdo na konec tak sami v žití zbudou a v posled životem jdou tiše osamělí. 51
IN MEMORIAM. ZA E. K. LIŠKOU. 18. leden 1903.
I. I.
 Taková bolest, palčivá a náhlá, mně k srdci sáhla a v lítosti a hoři verš Máchův se mi ze vzpomínek noří: tam vidím červánky, jak na západě rudnou, stín vidím poutníka, jak nohu šine bludnou a zvolna zachází za obzor daleký, jde, zapadá a mizí... Hle, zašel na věky... A vzpomínám si v bolu, jak často o tom spolu jsme mluvili, – poeta velký, ryzí to místo z „Máje“ vždy’s tak míval rád a vzpomněl kolikrát [52] poutníka onoho, jenž zachází v to prázdno smutné, chudé, v tmu nekonečnou, bez hrází – a po němž teskno v srdci čtoucích zbude... A sám teď chápu stěží, co v smutku hlavu kloním, že, drahý, sám teď poutníkem jsi oním, jenž mizí těm, jimž milý, drahý jestjest, a kráčí do tmy, která před ním leží, na konci lidských cest. II. II.
 Tvá přišla Smrt, postála u tvých dveří a schýlila se k tobě... Můj druhu milý, těžko srdce věří, že ústa tvá již navždy něma jsou a pro věčnost že nyní na prsou skříženy drahé ruce tvoje obě, že navždy ustydla tvá prsa, která tvé zlaté srdce kryla. Básníku tichý dumavého šera, teď hlava tvoje milá již dosnila svých vidin luzné taje, jež měsíc kouzelnou svou září protkal, když v obrazy tvá ruka kreslila je. 53 Co v snění svém jsi luzné krásy potkal, jež v duši tvojí zkvetla, když v tichém svitu měsíčního světla tvých dum svět čarný ožil! Teď ruce křížem na hrudi jsi složil a život poety jsi dožil, jenž nestřísněn šel za vysokým cílem, jenž v duši své vždy ideal nes’ drahý a jenž, prost nízké snahy, rzi neměl na svém štítě bílém. Ty s velkou duší jsi podál zůstal nízké, všední vřavy, kde srdce tuší ryk posupný a rvavý těch, kteří svět i sami sebe klamou pozlátkem laciným v té honbě za reklamou. Tys tichým, skromným zůstal, když ryk ten vůkol vzrůstal a zněly fanfár bubny a hlahol chlubný těch malých kolem rost’ a křik zněl sobecký, kde nad všechno a nad všecky se nadýmala hluchá prostřednost. Vše bylo tobě cizí, i hesla, jež jsou dnes a zítra mizí, – 54 jen stranou chtěl jsi tiše stát tam, všednosti kde není žádné a kde jen srdcím vyvolených vládne bohyně světlé, Krásy, majestát... III. III.
 Rád měl’s ty noci, plné hvězd a luny jas, ten kouzelný a světlý – leč hrob chtěl’s tam, kde teple, slunno jest, by na něm růže záhy v letě zkvetly. V tom hrobě, kam se stopa tvoje ztrácí, nechť dál se tobě tká ta nedosněná krásy pohádka, jíž zasvětil jsi život v tiché práci. Buď s tebou mír! Buď lehka ti ta zem, již miloval’s a nosil v srdci svém! A že v tvém srdci plála vždy láska věrná, upřímná i stálá i k druhu tvému celou řadu let, v dnech světlejších i v utrpení mnohém, v tvou mrtvou tvář když hledí naposled, se slzou v oku dnes ti dává s Bohem! I za tu lásku ke mně buď lehka ti ta hruda rodné země, kam světlý stín tvůj zapadá a mizí, 55 kde budeš spát ve svitu věčných hvězd, ty i tvé srdce zlaté, čisté, ryzí, jež, plné lásky, lásky hodno jest. Tam růže mohou kvést a mnohá vykvete nad tím, kdo životem šel s čistým čelem a kdo měl v žití celém vždy duši básníka i srdce dítěte. 56
V MÉ DUŠI TICHO...
V mé duši ticho... Bouře v dálku přešly a zůstal tichý žel – ba věru, smutno, květů vzpomeneš-li, jež vichr divý krutě zurážel. Co bylo druhdy písní, všecky němy v mé hrudi nyní jsou se zašlými dob lepších nadějemi, jež kdys mi záři lily do prsou. Ó, lásky pohádky, jež kdys tam kvetly, – co nyní zbylo z nich? Jde zima, květy zurážené setlí, napadá na ně bílý, těžký sníh. A pod ním usnou tiché sny a dumy zapadlých, přešlých dní, – sníh, zvolna padající, tiše stlumí v podvečer žití i vzdech poslední. [57] A jak mlčící kraj teď duše má je, když přišel bílý mráz – ó, zašlá kouzla radostného máje, ó, květy, jež mi dávno vichr střás’! Ach, vzpomínám si – divé bouře přešly, vše kol tak cizí, hleď – ba věru smutno, květů vzpomeneš-li, i písnípísní, jež tam oněměly teď. Jak v lese na podzim, když zmlknou ptáci, je ticho bez hnutí – nad hlavou tichou vzpomínkou se ztrácí šum přeletěvších tudy perutí... V mé duši ticho... Cítím, zvolna stárne to srdce v prsou mých a život můj, hle, pláně jednotvárné, v něž zvolna padá měkký, bílý sníh... 58
AŤ ŽIVOT...
Ať život přinese cokoli, snad všechno dovedu unésti, jen ať mne srdce již nebolí po lásce touhou a po štěstí! Jen ať se srdce již nechvěje, ta touha v něm ať se nebudí – ach ne, ach ne, vždyť už pozdě je: bez hnutí, mrtvo je ve hrudi... [59]
MELANCHOLIE.
Smí srdce ještě láskou zkvést i zase láskou bolet, – a přec už vše tak jiné jest, čím dál, čím dál je do let. A za sebe i vůkol hleď – jak přišlo to tak zticha, sám nevíš... ale zvolna teď v tvé sny už podzim dýchá. Jak rychle mizí život náš, rok za rokem jak letí, dnes najednou si vzpomínáš – a hle, jak smutno je ti... A jak to přišlo, nevíš sám, – tak najednou a náhle je cizí mládí vzpomínkám tvé srdce chudé, spráhlé. * [60] A zvolna cítíš v duši své odvěký zákon růsti, že, co tvým „já“ se dosud zve, též kdys jen do tmy vústí. I ty se dočkáš toho dne, kdy skončen žití úkol, i srdce tvé kdys ustydne, jak jiní mřeli vůkol. A neunikne nikdo z nás té velké chvíli jedné, kdy Smrt nám v srdce dechne mráz, nám tiše k lůžku sedne... I k tobě přijde ve chvíli poslední v žití celém a pozvolna se nachýlí nad stydnoucím tvým čelem. I ty staneš kdys na pouti po utrpení mnohém, bys těm, kdo ještě zbudou ti, dal naposledy s Bohem. 61 I tobě ruce ztuhnou v led a tvůj zrak též se zkalí a hynout budeš naposled tak žaložalně malý. I ve tvém příští chvíle jsou, nezbytné, strašné chvíle, kdy tobě skříží na prsou tvé mrtvé ruce bílé... * A přejde chudý průvod kdys, pohřební průvod všední, takový, jaké vždy i tys potkával ze dne ke dni. I tebe zahrabou v tu zem a hřbitovními vrátky kdo provodili tě až sem, bez tebe půjdou zpátky... A cestou zpět už o jiném tví budou mluvit známí – my zapadnem a pohynem, i vše, co bylo námi... * 62 A život, brachu, půjde dál, – sen o velkosti, slávě, jenž v poblouzení se ti zdál, ach, jenom snem byl právě! Ach, jenom snem, jenž snílku vhod ti krášlí zápas denní, když v trudech boje o život už někdy síly není... A zatím doplál boj a ztich’, skončeny žití trudy, a zač bojoval, nedostih’ ten celý život chudý. A nikdy už tě nevzbudí dne první záblesk světlý, – s rukama křížem na hrudi tvé tělo v prach tam setlí. Ó trpký, hořký osude, hle kolem jaro zkvétá, leč pro tebe již nebude ni jara, ani léta... 63 A opět skřivan vzlétne výš a ty, ó tichý spáči, ty nikdy už se nedovíš že krajem Vesna kráčí. A vše se znovu dočká dne, kdy jde kol sama Krása, jež na zem, která omládneomládne, své zlaté květy střásá – Zas hnízdit bude ve stráni pěnice v hnízdě starém a žežulčino volání se ozve každým jarem – A každý květ zas vypučí, hlavinku zvedne ze sna.sna, zas i k té mezi nejchudší radostná přijde Vesna – Zas budou znovu ptáci pět a v lipách bzučet včelky a srdcím vždy se vrátí zpět ten lásky svátek velký... 64 A opojeni lásky snem v magickém luny světle milenci noví přijdou sem v ty jarní luhy zkvetlé. A zas ten máj se navrátí v těch jarních nocí kráse, v polibků sladké závrati, kdy vše jim rájem zdá se. A půjdou v záři měsíce, kdy v srdci touha vzrůstá, polibků sta a tisíce na drahá tisknout ústa... Jak plá svit luny magický, jdou oba štěstím němi – jen ty už, ty už na vždycky tam dole’s pohřben v zemi. Vše vrátí se: i květ i list i klas, jenž v podzim zvadá, i vlaštovky zas do svých hnizd i láska v srdce mladá – 65 I skřivan vždy zas bude pět, když umlk’ na čas krátký – jen člověk nevrátí se zpět a nevrátí se zpátky. Jde, zajde, a jak pohyne, i upomínky blednou, až nezbude z nich jediné, že také on byl jednou... A vzejde jaro tisíckrát vždy znova plné vděků – jen člověk sám, ten zašel spát a spát na věky věků... 66
I ŠEŘÍK ODKVETL...
I šeřík odkvetl, pivoně shasly rudé – já tak se těšil na ně! A podzim bude, zas truchlá zima přijde nečekaně. To byla chvíle jen, kdy nádherou tou zkvetly – a celou zimu dlouhou na div ten světlý jak čekal’s v duši s nedočkavou touhou! A přijde zázrak ten, jímž jaro vždy se krášlí, tak sladký, luzný, smavý, – ó, vzpomínáš-li, co zatím jar těch přešlo kolem hlavy! I tys měl jaro své, tak plné snů a kouzla, i tys byl šťasten chvíli – – Jak, slza sklouzla ti po tváři? A čelo tvé se chýlí? [67] To vše tak dávno už, tak příliš dávno, běda, že pravdou to snad není. Vzpomínka bledá jen zůstala a marné rozželení. To bylo jaro tvé, kdy v duši růže kvetly, – ó, kouzla neskonalá, ó, zázrak světlý, kdy láska svatým kouzlem duši jala. Ó, dobo zázraků, kdy vše tak nové, divné, kdy růže sladčej voní, kdy kvítek živne a vypráví, tak sladce mluví o ní. A první láska tvá, tak přišla jako divem, jejž člověk ve snu tuší, žár v oku snivém, tak přišla a tak zjasnila ti duši. Jak světlé zjevení, tak neskonale milá, tak sladká, tichá, něžná se objevila královna snů tvých, bohyně a kněžna. 68 Ó, dobo zázraků, kdy první její řádky ti rajskou byly řečí, a slůvko, pozdrav krátký – kde v světě bohatství je ceny větší? Ó, dobo zázraků, ten srdcí svazek úzký, to sladké chvění krve, ty drahé schůzky, a políbení opojné, to prvé... To těšil ještě květ z té drahé ruky bílé – jak všecko hyne! Ó, žal té chvíle – my v prsou tenkrát měli srdce jiné! Ó, škoda nastokrát, my byli jiní, mladší, – to bylo dávno, kdysi, kdy k štěstí stačí květ, jejž v zachvění ruce podaly si... To bylo jaro tvé, jež láskou život krášlí – je dávno, dávno tomu. Ó, vzpomínáš-li, požalovat bys chtěl, – a není komu. 69 Již sotva vzpomeneš, co přišlo za tou vesnou, v to žití jednotvárné jak zvolna klesnou tvé všecky sny – a hle, tak člověk stárne. Vzpomene, zachví se – a znovu vzpomene si: žár léta trudný vzrůstal, vše zašlo kdesi v těch bouřích zlých – sám v životě jsi zůstal. Zrak zvedneš – ano, sám... Kdes na dně v srdci pálí tvá nedosněná touha. Jde podzim z dáli a zima bude, truchlivá a dlouhá... 70
VZPOMÍNKA. Památce sestry Mařenky.
Tak jakoby to bylo včera – a je už tomu deset let, co za letního podvečera jsi umřela, jak růže hynehyne, a odešla’s v ty kraje jiné, z nichž nikdo nevrací se zpět... Dnes je už tomu deset let. Byl večer letní, rděl se západ a krásně bylo, jako dnes, když v bolesti jsem začal chápatchápat, že po všem utrpení mnohém nám dáváš poslední své „s bohem –“ stín smrti na tvé čelo kles’. Byl večer letní jako dnes. A těžký smutek oné chvíle, ten v srdci mém zbyl doposud, jak vidím v snách tvé ruce bílé... [71] Dnes po letech to bolí méně a přec jen při tvém drahém jméně tu lítost a ten hořký trud i dnes mám v srdci doposud. Ó, sestro má, ty duše světlá, ty, kterou měl jsem tolik rád, hleď, vzpomínka má písní zkvetla dnes v srdci mém, ty hodná, milá, že’s upřímnou mi sestrou byla, já oželel tě nastokrát, ty, kterou měl jsem tolik rád! Tak jakoby to bylo včera a je už tomu deset let. Vzpomínka toho podvečera vždy zůstane v mém srdci, na tě vždy vzpomínám, jak tiše, svatě jsi modlila se naposled... Dnes je už tomu deset let. 72
SLOKY MELANCHOLICKÉ.
Ó, plně vyžít lidský život krátký a, čas kdy přijde, navrátit se zpátky, nezajít navždy přec tak bez památky! Ó, míti v duši jeden paprsk světlý, že, i když tělo ve hrobu tmách setlí, ne nadarmo ti písně v duši kvetly... Jen víru mít, že v životě tom všedním, byť někdy hrůzou zachvěl jsi se před ním, i tys byl kdysi jara lístkem jedním! Jen víru mít, že, jak jde vývoj lidský od věků k věkům, k nám lhostejný vždycky, v tom vývoji byl’s článek organický. Jen víru mít, i když se mnohé shroutí, byť nejvyšších met nelze dosáhnouti, přec jakýs účel byl tvé bludné pouti... [73] Jen víru mít, jež plála by ti v čele, že nebylo přec žití tvoje celé tak zbytečným, tak zhola bez účele... Tu víru mít, – a nechať třeba mýlí! Leč bez ní, hle, jak v poslední tvé chvíli tak smutně hlava mdlá se jednou schýlí... 74
UBÍHÁ, UBÍHÁ...
Ubíhá, ubíhá daleko před námi ta cesta, po nížto jdeme, – za ní kdes tají se konec nám neznámý v dálavě šeré a němé. K večeru stmívá se a kolem dokola soumrak se znenáhla spouští. Kdos volal jméno tvé?... Ne, nikdo nevolá, – jakobys hluchou šel pouští. Přec... Kdesi daleko, hlas, jak by vítr táh’ přes lada smutná a holá, tvá mladost, ztracena v zapadlých vzpomínkách, tvá mladost zpátky tě volá. Z daleka, z daleka duši ti prochvěje hlas její z minula známý – leč zpátky nelze již, k návratu pozdě je, kýs přelud asi tě mámí. [75] Tvá mladost mrtva je, umřela před léty, dávno, ach dávno již, běda, sotva že na zašlé, zapadlé chvíle ty zůstala vzpomínka bledá. A jak ta vzpomínka v duši teď vyrůstá, mníš, jak by předrahý kdosi líbal tě na čelo, na oči, na ústa, že maně zrak se ti zrosí. Cítíš ty polibky na čele, na skráni a cítíš, v tiché tvé dumy že někdo předrahý zlehka se uklání tak hledět matka jen umí. A v duši vzpomínka ožila poznovu, – dávno, ach dávno je tomu! – jak s bohem dával jsi matičce, domovu, na prahu rodného domu. Tvá mladost – vzpomínáš – s tebou šla do světa, byl’s vírou v budoucnost šťasten, hoch mladý’s tenkrát byl a byl jsi poeta, – kde je, ach kdeže je čas ten! 76 I láska s tebou šla, na tě se usmála, v hocha jsi z dítěte vzrůstal, byl život čarovnou pohádkou bezmála – kéž by byl pohádkou zůstal! A tichá láska tvá vedla tě za ruku – na březích, po kterých šli jste, vše májem dýchalo, vše plné souzvuku, vše bylo slunné a čisté. Tak láska s tebou šla, po boku tiše s ní šlo věrně nadšení mladé, to, jež ti do ňader, do snů i do písní zář hvězdnou potichu klade. Svit nocí májových kane ti do duše, z níž píseň nadšená prýští – v dálku se zahledíš, ve slavné předtuše zdravíš tam velké své příští. Tam kdesi daleko, kam sotva doletí zrak tvůj, jenž oslněn světlem, tam jednou spočineš ve žhoucím objetí na břehu, vavřínem zkvetlém! 77 Hvězd zář se mihá tam, viz, přelud jakýsi na obzor zlatý se kreslí – to sláva kyne ti, zříš její obrysy, hvězdy se k čelu jí snesly. Zrak září oslněn, přivře se na chvíli, ruce se vztahují po ní – ó, až se nad čelem vzníceným nachýlí, k tobě se velebná skloní! Jdeš za tím přeludem – a hvězdy doplály, noha tvá pojednou vázne a cesta, kudy’s šel, uniká do dáli a kolem propasti srázné. Vyděšen kroky své zastavíš na kraji, proud kypí divoký u dna, kolem se ohlédneš – různo se kmitají po srázu světélka bludná. Zanikla pohádka – temno je dokola, smutno a prázdno je vůkol, po různu bludička zde i tam plápolá – nezajít, těžký to úkol! 78 Rukama nad tebou stín bílý zalomí, mrak těžký na duši kles’ ti: sám byl’s a v daleku zmizely fantomy slávy tvé, lásky i štěstí. Svět zmizel čarovný, jenž z duh byl vybájen, a z nich tkán v duši tvé vzrůstal jak přelud nádherný – skutečnost zbyla jen, drsný kol život jen zůstal. Zbyl smutek nocí zlých, kdy tiše u hlavy stín tmavý ze tmy se zvedne, dlouhé jen strádání zbylo, jež unaví v zápasech stálých den ze dne. Zbylo jen vytrvat, vždy znovu začíti, nové v dál klenouti mosty, nezoufat, a pokud síla jen stačí ti, rváti se za život prostý. Zpit jednou májových, jarních dnů velebou šel’s, v duši písně své maje, v té záři sluneční daleko před tebou táhly se z pohádky kraje. 79 Tak vyšel’s před léty, končila pohádka, zbylo jen hloží a scestí – kde zatím zůstala mladost tvá přesladká, kde zatím zůstalo štěstí! A láska – pohynou růže a odkvetou, sám šel jsi dalekou poutí. A sláva – za to, že vždy zůstal’s poetou, zákeřně jméno tvé rvou ti. Tak léta minula, ta, jež se nevrátí, uběhla, netušil’s ani. A cesta před tebou, ta, která zbývá ti – růže už nekvetou na ní! Ubíhá, ubíhá ve skalách života ta stezka, po které jdeme, světélko nějaké bludně se mihotá v dálavě šeré a němé. Bludička ztrácí se, poznovu vyskočí a do tmy zaplane chvíli – zatím, než tušíme, na víčka, na oči mdloba se pojednou schýlí. 80 A bude kolem nás mlčících pojednou všechno tak cizí a jiné, v polosnu oči kams do dálky pohlednou – v mlhách vše zajde a splyne. A v oné hodině spát budem na věky, bez konce, dál ze dne ke dni ...a bude za námi jako sen daleký život náš chudý a všední... 81
JARO DOMA.
Jak slunce vysvitne a travou zkvete pažit a zazelená se tam venku, u nás doma, zas každý strom i keř i stezka povědomá v těch jara úsměvech mi duši bude blažit. Rád znovu zatoulám se do polí a do lad, po mezích omládlých, kde ve své kráse prosté petrklíč vykvete, mateřídouška vzroste a kde zas kukačku uslyším z lesů volat. Zas mile uvítá mne rodná moje víska, můj drahý rodný kraj, kam vždycky letím s touhou a po němž poznovu vždy celou zimu dlouhou v těch smutných ulícíchulicích den za dnem se mi stýská. Ten smutek hořkých dnů, to všechno bude za mnou, ty smutné ulice, mně cizejší den ke dni, a hořké starosti i trudy, boly všední, vše sotva vzpomínkou jen bude bezvýznamnou. 82 Proč marnou lítostí ten svátek duše zkalit, když všechno dokola je ples a zář a soulad, při písni skřivánčí když volně smím se toulat zas rodným krajem svým, jenž celý sluncem zalit! Ó, kouzlo samoty, jež sladce duši zmámí, ó, tiché pěšiny, kde nová tráva klíčí, ó, louky májové, zdobené petrklíči, zas k vám se navrací a rád váš starý známý! Zas uvítáte mne, vy lesy moje šumné – a mladost odkvetlá, zmizelá v světě kdesi alespoň na chvíli zas ke mně přisedne si a s písní na svých rtech zde zastaví se u mne. A zdát se bude mi v tom kouzlu sladké chvíle, že znovu oživli mí prchlí dnové mladí a cosi hebkého že skráně zas mi hladí, jak v dobách minulých dvě drahé ruce bílé. Co na tom, s očí mých že slza maně sklouzla, – to přejde... pravda-li? Vždyť bouře jiné přešly, že vždy se zachvěješ, poznovu vzpomeneš-li, – a přec v tom krásném snu, ach, tolik bylo kouzla... 83 Zas pocit lítosti v tvé duši maně ožil, jak lidé luzný sen ti drsnou rukou rvali z té duše raněné – a darmo ptáš se, zda-li jsi maně do cesty jim slétlastébla nepoložil. Tvou otrávili číš a co ti v srdci jednou vykvetlo růžemi, to porvali a rvou ti... Přec ještě vzpomínka tě zabolí a rmoutí, – leč ne, zde není těch, kdo na tě kámen zvednou! Zde mír a samota a svaté ticho vůkol. Zde možno šťastným být, kde daleko jsi lidí, těch, kdo se věčně rvou a věčně nenávidí – leč zde tě krásnější a lepší čeká úkol! V svém drahém domově, jenž vždy tak mile sdílný co drahých vzpomínek bez konce pro mne chová, rád, světu uniknuv, vždy navracím se znova tam, odkud vyšel jsem, zas do otecké dílny. Rád vždy zas vyhledám svá stará, milá dláta, s nimižto vyrost’ jsem – ach, kde ten věk můj dětský! A duší táhnou mi vzpomínky zašlé všecky, nad hlavou skloněnou jak den mi za dnem chvátá. 84 Tam kdesi ve světě dál mohou rvát se zatím jak smečka hladová, jež za lupem se žene – jen tiché vzpomínky v své duši usmířené, rád světu celému se ve své dílně ztratím. Hle, okno otevru, jež planá réva věnčí – háj, starý kamarád, mi pochvaluje práci, mně hledí do oken tak z blízka, pějí ptáci a jejich písnička se ke mně nese zvenčí. Ta píseň, brachu, je už tisíc roků stará a nikdy nestárne. Sám vzpomeň, život lidský jak jde a zaniká a jen ta píseň vždycky od věků k věkům dál se stejně ozve z jara. A člověk teprve, když zvolna stárne, ptá se, zda bylo vždycky tak, že stromy bíle kvetly a ptáci zpívalízpívali v den májový, tak světlý, vstříc jarním paprskům a květů bílé kráse... A náhle je mu tak, že dosud nikdy nevšim’ si těchto divů všech tak jako dnes, tak z blízka, když srdci najednou tak zhluboka se stýská, že sám kdys loučit se tu smutně bude se vším. 85 Ach, stárnem, příteli, a naplní se dnové, kdy jednou také my svou dokončíme práci – a z jara zase dál si budou zpívat ptáci a v muže doroste zas pokolení nové... Tak v práci minul den. Nádherný večer svěží se snes’ k těm předrahým a požehnaným nivám. Z aleje lipové sám v tichý kraj se dívám, co zvonek rozhoupal se na sychrovské věži. Ó vy, jímžjimž tento hlas k poslední zvonil pouti, můj otče, matko má, má sestro, bratři milí, mně svaté vzpomínky se nitrem rozvlnily, jak jednou šli jste vy si v posled oddechnouti. Ne, není ztraceným takový život lidský, byť prostým byl jak váš a byť byl sebe chudší, když ti, kdo vzpomenou, jen lásce vždy se učí, jak celý život váš jí posvěcen byl vždycky. Já stanul zadumán a mlčky chýlím skráně. Kraj rodný přede mnou se táhne v dál a kdesi tam ze vsí zapadlých v setmělé zatím lesy májovým večerem zní vůkol „Anděl Páně...“ 86 Široce rozložen se zelená a bělá kraj drahý přede mnou, ty lány polí zkvetlé, můj Ještěd, starý druh, s tím bílým bodem Světlé a čnící nad obzor báj Trosek zkamenělá. Široký, svatý klid v rozlehlé padá nivy, večera svatý mír i v duši mé je odlit. V té velké samotě lze jednou se zas modlit za ty, kdo mrtvi jsoujsou, i za ty, kdo jsou živi... 87
AŽ JEDNOU...
Až jednou život bude za námi a sestárnem a duši jiná touha nezmámí, než tiše zajít v ten břeh neznámý, kde není trudů již ni bolestí –: Vím, naposledy ještě na chvíli v snu beztvárném se vzpomínka nám v srdce nachýlí a poslední vzdech nitrem zakvílí: co v žití zbylo z těch snů o štěstí!... [88]
AŤ LÁSKA SE MNOU ŠLA...
Ať láska se mnou šla, ať bez ní jsem v osamělé kráčel dny, v můj život nikdy nezněl, nezní ten jeden akkord souladný. A přece toužíval jsem vždycky a stále v duši touha dlí, by měkké touhy harmonicky v můj život jednou zapadly... Ty nesouzvuku plné dumy, jež v bolestech má duše sní, kdy akkord smírný tiše stlumí a kdy mi život vyjasní! Byl dissonancí život celý, šly mraky, s tmavé oblohy co chvíli blesky burácely a zlámaly květ přemnohý. [89] A naději přec duše živí, že přece jednou v srdci mém se rozzvučí tón konejšivý alespoň žití podzimem. A klidně, usmířen a němý já chtěl bych čekat na stáří, až zvuk ten v srdci ozve se mi a podvečer můj vyzáří. A nechať dál se mraky ženou a blesk se nocí mihotá, jen duši kéž mám usmířenou se všemi trudy života! 90
SNĚNÍ.
Tam kdesi ve světě jsou dálné, jiné země, jsou kraje neznámé, po kterých se mi stýská, ta touha do dálky z let mladých zbyla ve mně – leč vím, již krajů těch neuzřím nikdy z blízka. Z let mladých zůstala mi v srdci marná touha po cestách dalekých, – do lesů rodných vyšed, vždy moře hučení jsem domníval se slyšet, když v stromů vrcholcích zašuměl vítr zdlouha. Tam kdesi daleko, kam touhy mé a dumy se nesly nadarmo, když smutek v duši vzrůstal, dál moře nesmírné z daleka hučí, šumí a dál svět neznámý tam uzavřen mi zůstal. A oči zavru-li, dnes ještě ve svém snění ty kraje vídávám, kam toužíval jsem jednoujednou, a zřím tu moře pláň, širokou, nedohlednou, dalekou, dalekou, jíž ani konce není. [91] A zřím se na břehu, v ten bájný obraz noře svůj oslněný zrak a stojím žasem němý – jen jednou v životě jsem viděl širé moře, teď po něm kolik let již darmo stýská se mi Ta touha do dálky vždy poznovu mne svádí a šel bych světa kraj, kam zahnal by mne osud. Sny mnohé pomřely, ten jeden zbyl mi posud, nevyplněný zbyl ze zašlé doby mládí. Ba mnohé umřelo v mém nitru, život velí, co drahým bývalo, tak mnohého se zříci – ty marné touhy jen v mém nitru neumřely, stát kdesi na břehu a slyšet moře hřmící... A požalovat mu, když z lidí není komu, a cítit, s duše mé jak padá všecka tíže, tam býti na chvíli vždy bohu svému blíže a potom klidněji se vrátit na čas domů... A znovu pocítit, jak duši křídla rostou a po všem sklamání i odříkání mnohém tak s duší starostí a všedních trudů prostou těm těsným obzorům poznovu dáti s bohem... 92 Jen oči zamhouřit, a v duši se mi snesly ty kraje daleké, jež vídával jsem kdysi v nevyplněných snech, hor modré vidím rysy a bájné krajiny mi dál mé snění kreslí. Duch věčně neklidný, jenž nikde stání nemá, jdu touhou poháněn, jež celého mne jala, vždy dál, bez oddechu, vždy mezi póly dvěma a někdy touze mé je celá země malá. A vídám obrazy tak plné divné krásy a kraje, jichžto se netknula lidská noha, s hor k mořím, údolí jsem přešel tichá, mnohá a kouzlo nové vždy se všude k duši hlásí. Dnes někam na sever a zítra kamsi na jih mne touha unáší, u vytrženích němých tam kdesi daleko se toulám v cizích krajích, u moří vzdálených a v nevídaných zemích... A zatím, co tak sním a co mi za svět celý jsou čtyři stěny mé, pomalu, hochu, stárnem a dnes mi toho žel, jak v žití jednotvárném vždy sny mé z daleka se smutně navracely... 93 A dnes mi toho žel, jak žil jsem ze dne ke dni tak smutně, přátelé, po celá léta dlouhá, o čtyři stěny mé a o starosti všední kde křídla do krve si rozbíjela touha. Tam kdesi daleko jsou nepoznané země, krajiny z pohádek, jichž neuvidím z blízka, jsou moře daleká, po kterých se mi stýská a po nichž marný stesk z let mladých zůstal ve mně. A nadarmo mé sny letěly tesknou skrání a pozdrav z krajů těch se vnášel v moje dumy – daleko, daleko tak z dlouha, bez ustání svou píseň vznešenou z hluboka moře šumí... 94 OBSAH. Str. Na viole d’amour3 Verše do památníku6 Ne, ty to nepovíš8 ***9 Odkud as láska10 Nad starou písní11 Vzpomínky13 Napadlo záře16 Píseň18 Svou hlavu ke mně skloň19 Jarní procházka20 Co v duši lidskou23 Píseň májová24 Ach, byl to zlatý den26 Tvá láska27 Sen blažený mi duší táh’28 Což platny29 Píseň30 Máj sladký31 Píseň32 Píseň33 Přišla ke mně láska34 Jak mám tě rád35 Z tvých sladkých očí36 Noc hvězdná38 Kéž bys, ty má milá40 Píseň42 Jsou v duši hlubiny43 Sám opět45 Zde podzim duší mou46 Zas jaro48 Osamělí49 In memoriam52 V mé duši ticho57 Ať život59 Melancholie60 I šeřík odkvetl67 Vzpomínka71 Sloky melancholické73 Ubíhá, ubíhá75 Jaro doma82 Až jednou88 Ať láska se mnou šla89 Snění91
E: zd; 2002 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Nákladem F. Šimáčka)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96