SNĚNÍ.

SNĚNÍ.
Tam kdesi ve světě jsou dálné, jiné země, jsou kraje neznámé, po kterých se mi stýská, ta touha do dálky z let mladých zbyla ve mně – leč vím, již krajů těch neuzřím nikdy z blízka. Z let mladých zůstala mi v srdci marná touha po cestách dalekých, – do lesů rodných vyšed, vždy moře hučení jsem domníval se slyšet, když v stromů vrcholcích zašuměl vítr zdlouha. Tam kdesi daleko, kam touhy mé a dumy se nesly nadarmo, když smutek v duši vzrůstal, dál moře nesmírné z daleka hučí, šumí a dál svět neznámý tam uzavřen mi zůstal. A oči zavru-li, dnes ještě ve svém snění ty kraje vídávám, kam toužíval jsem jednoujednou, a zřím tu moře pláň, širokou, nedohlednou, dalekou, dalekou, jíž ani konce není. [91] A zřím se na břehu, v ten bájný obraz noře svůj oslněný zrak a stojím žasem němý – jen jednou v životě jsem viděl širé moře, teď po něm kolik let již darmo stýská se mi Ta touha do dálky vždy poznovu mne svádí a šel bych světa kraj, kam zahnal by mne osud. Sny mnohé pomřely, ten jeden zbyl mi posud, nevyplněný zbyl ze zašlé doby mládí. Ba mnohé umřelo v mém nitru, život velí, co drahým bývalo, tak mnohého se zříci – ty marné touhy jen v mém nitru neumřely, stát kdesi na břehu a slyšet moře hřmící... A požalovat mu, když z lidí není komu, a cítit, s duše mé jak padá všecka tíže, tam býti na chvíli vždy bohu svému blíže a potom klidněji se vrátit na čas domů... A znovu pocítit, jak duši křídla rostou a po všem sklamání i odříkání mnohém tak s duší starostí a všedních trudů prostou těm těsným obzorům poznovu dáti s bohem... 92 Jen oči zamhouřit, a v duši se mi snesly ty kraje daleké, jež vídával jsem kdysi v nevyplněných snech, hor modré vidím rysy a bájné krajiny mi dál mé snění kreslí. Duch věčně neklidný, jenž nikde stání nemá, jdu touhou poháněn, jež celého mne jala, vždy dál, bez oddechu, vždy mezi póly dvěma a někdy touze mé je celá země malá. A vídám obrazy tak plné divné krásy a kraje, jichžto se netknula lidská noha, s hor k mořím, údolí jsem přešel tichá, mnohá a kouzlo nové vždy se všude k duši hlásí. Dnes někam na sever a zítra kamsi na jih mne touha unáší, u vytrženích němých tam kdesi daleko se toulám v cizích krajích, u moří vzdálených a v nevídaných zemích... A zatím, co tak sním a co mi za svět celý jsou čtyři stěny mé, pomalu, hochu, stárnem a dnes mi toho žel, jak v žití jednotvárném vždy sny mé z daleka se smutně navracely... 93 A dnes mi toho žel, jak žil jsem ze dne ke dni tak smutně, přátelé, po celá léta dlouhá, o čtyři stěny mé a o starosti všední kde křídla do krve si rozbíjela touha. Tam kdesi daleko jsou nepoznané země, krajiny z pohádek, jichž neuvidím z blízka, jsou moře daleká, po kterých se mi stýská a po nichž marný stesk z let mladých zůstal ve mně. A nadarmo mé sny letěly tesknou skrání a pozdrav z krajů těch se vnášel v moje dumy – daleko, daleko tak z dlouha, bez ustání svou píseň vznešenou z hluboka moře šumí... 94 OBSAH. Str. Na viole d’amour3 Verše do památníku6 Ne, ty to nepovíš8 ***9 Odkud as láska10 Nad starou písní11 Vzpomínky13 Napadlo záře16 Píseň18 Svou hlavu ke mně skloň19 Jarní procházka20 Co v duši lidskou23 Píseň májová24 Ach, byl to zlatý den26 Tvá láska27 Sen blažený mi duší táh’28 Což platny29 Píseň30 Máj sladký31 Píseň32 Píseň33 Přišla ke mně láska34 Jak mám tě rád35 Z tvých sladkých očí36 Noc hvězdná38 Kéž bys, ty má milá40 Píseň42 Jsou v duši hlubiny43 Sám opět45 Zde podzim duší mou46 Zas jaro48 Osamělí49 In memoriam52 V mé duši ticho57 Ať život59 Melancholie60 I šeřík odkvetl67 Vzpomínka71 Sloky melancholické73 Ubíhá, ubíhá75 Jaro doma82 Až jednou88 Ať láska se mnou šla89 Snění91
E: zd; 2002 [95]