IN MEMORIAM.

Bohdan Kaminský

IN MEMORIAM. ZA E. K. LIŠKOU. 18. leden 1903.
I. I.
Taková bolest, palčivá a náhlá, mně k srdci sáhla a v lítosti a hoři verš Máchův se mi ze vzpomínek noří: tam vidím červánky, jak na západě rudnou, stín vidím poutníka, jak nohu šine bludnou a zvolna zachází za obzor daleký, jde, zapadá a mizí... Hle, zašel na věky... A vzpomínám si v bolu, jak často o tom spolu jsme mluvili, – poeta velký, ryzí to místo z „Máje“ vždy’s tak míval rád a vzpomněl kolikrát [52] poutníka onoho, jenž zachází v to prázdno smutné, chudé, v tmu nekonečnou, bez hrází – a po němž teskno v srdci čtoucích zbude... A sám teď chápu stěží, co v smutku hlavu kloním, že, drahý, sám teď poutníkem jsi oním, jenž mizí těm, jimž milý, drahý jestjest, a kráčí do tmy, která před ním leží, na konci lidských cest. II. II.
Tvá přišla Smrt, postála u tvých dveří a schýlila se k tobě... Můj druhu milý, těžko srdce věří, že ústa tvá již navždy něma jsou a pro věčnost že nyní na prsou skříženy drahé ruce tvoje obě, že navždy ustydla tvá prsa, která tvé zlaté srdce kryla. Básníku tichý dumavého šera, teď hlava tvoje milá již dosnila svých vidin luzné taje, jež měsíc kouzelnou svou září protkal, když v obrazy tvá ruka kreslila je. 53 Co v snění svém jsi luzné krásy potkal, jež v duši tvojí zkvetla, když v tichém svitu měsíčního světla tvých dum svět čarný ožil! Teď ruce křížem na hrudi jsi složil a život poety jsi dožil, jenž nestřísněn šel za vysokým cílem, jenž v duši své vždy ideal nes’ drahý a jenž, prost nízké snahy, rzi neměl na svém štítě bílém. Ty s velkou duší jsi podál zůstal nízké, všední vřavy, kde srdce tuší ryk posupný a rvavý těch, kteří svět i sami sebe klamou pozlátkem laciným v té honbě za reklamou. Tys tichým, skromným zůstal, když ryk ten vůkol vzrůstal a zněly fanfár bubny a hlahol chlubný těch malých kolem rost’ a křik zněl sobecký, kde nad všechno a nad všecky se nadýmala hluchá prostřednost. Vše bylo tobě cizí, i hesla, jež jsou dnes a zítra mizí, – 54 jen stranou chtěl jsi tiše stát tam, všednosti kde není žádné a kde jen srdcím vyvolených vládne bohyně světlé, Krásy, majestát... III. III.
Rád měl’s ty noci, plné hvězd a luny jas, ten kouzelný a světlý – leč hrob chtěl’s tam, kde teple, slunno jest, by na něm růže záhy v letě zkvetly. V tom hrobě, kam se stopa tvoje ztrácí, nechť dál se tobě tká ta nedosněná krásy pohádka, jíž zasvětil jsi život v tiché práci. Buď s tebou mír! Buď lehka ti ta zem, již miloval’s a nosil v srdci svém! A že v tvém srdci plála vždy láska věrná, upřímná i stálá i k druhu tvému celou řadu let, v dnech světlejších i v utrpení mnohém, v tvou mrtvou tvář když hledí naposled, se slzou v oku dnes ti dává s Bohem! I za tu lásku ke mně buď lehka ti ta hruda rodné země, kam světlý stín tvůj zapadá a mizí, 55 kde budeš spát ve svitu věčných hvězd, ty i tvé srdce zlaté, čisté, ryzí, jež, plné lásky, lásky hodno jest. Tam růže mohou kvést a mnohá vykvete nad tím, kdo životem šel s čistým čelem a kdo měl v žití celém vždy duši básníka i srdce dítěte. 56

Básně v knize Na viole d’amour: