V MÉ DUŠI TICHO...

V MÉ DUŠI TICHO...
V mé duši ticho... Bouře v dálku přešly a zůstal tichý žel – ba věru, smutno, květů vzpomeneš-li, jež vichr divý krutě zurážel. Co bylo druhdy písní, všecky němy v mé hrudi nyní jsou se zašlými dob lepších nadějemi, jež kdys mi záři lily do prsou. Ó, lásky pohádky, jež kdys tam kvetly, – co nyní zbylo z nich? Jde zima, květy zurážené setlí, napadá na ně bílý, těžký sníh. A pod ním usnou tiché sny a dumy zapadlých, přešlých dní, – sníh, zvolna padající, tiše stlumí v podvečer žití i vzdech poslední. [57] A jak mlčící kraj teď duše má je, když přišel bílý mráz – ó, zašlá kouzla radostného máje, ó, květy, jež mi dávno vichr střás’! Ach, vzpomínám si – divé bouře přešly, vše kol tak cizí, hleď – ba věru smutno, květů vzpomeneš-li, i písnípísní, jež tam oněměly teď. Jak v lese na podzim, když zmlknou ptáci, je ticho bez hnutí – nad hlavou tichou vzpomínkou se ztrácí šum přeletěvších tudy perutí... V mé duši ticho... Cítím, zvolna stárne to srdce v prsou mých a život můj, hle, pláně jednotvárné, v něž zvolna padá měkký, bílý sníh... 58