NA VIOLE D’AMOUR.

Bohdan Kaminský

NA VIOLE D’AMOUR.
Jde podzim, v kraje táhne zvolna, stín jeho jde i duší mou. Slyš, odněkud v tom píseň bolná kol tiše rozlévá se tmou. Jí naslouchám a u hlavy vzpomínka jakás teskná šumí – ó, čas, kdy jsme se rádi měli! A v sny mé, vzpomínky a dumy daldál tiše kdosi osamělý tu loudil nápěv dumavý na viole d’amour. Vzpomínka maně v čele studí, jak sám jsem nocí tichou šel – vždyť píseň tu v své vlastní hrudi sem před léty znít uslyšel! [3] To bylo v čas, kdy blouznivá se schýlí k tobě láska světlá, jež v ráj tě znovu věřit učí, jež písněmi v tom srdci zkvetla, že srdce to se rozezvučí jak duše, jež se rozzpívá ve viole d’amour. To sama láska, anděl snivý v tom srdci struny rozzvučí a rozchvěje a rozcitliví, že chvíš se v drahém náručí – a je to píseň přesladká, jež divem u dna srdce vzrůstá do kouzlem zjasněného snění... Tu píseň šeptají tvá ústa a v ráj ti kolem život mění ta štěstí luzná pohádka... Zní viola d’amour. V sen zkolébáno ponenáhla tvé srdce... ale za chvíli již bolest krutě do strun sáhla, až sten z nich temný zakvílí, šílený výkřik bezmála. 4 Jak divá bouře když se žene, ty struny třásly se a chvěly – v té jedné struně přetržené jsem slyšel znít svůj život celý... Ó, divě bolest zahrála na viole d’amour! Ta jedna struna dávno nezní v zamlklém srdci poety – je prázdno, ticho, smutno bez ní, tak ticho, smutno... Zaklety jsou v duši písně. Na chvíli se časem jedna k světlu budí a v nesouzvuku hasne maně. Bez písní je v té prázdné hrudi – to chvílemi jen přerývaně po strunách vítr zakvílí na viole d’amour... 5

Básně v knize Na viole d’amour: