Jde podzim, v kraje táhne zvolna,
stín jeho jde i duší mou.
Slyš, odněkud v tom píseň bolná
kol tiše rozlévá se tmou.
Jí naslouchám a u hlavy
vzpomínka jakás teskná šumí
– ó, čas, kdy jsme se rádi měli!
A v sny mé, vzpomínky a dumy
dál tiše kdosi osamělý
tu loudil nápěv dumavý
na viole d’amour.
Vzpomínka maně v čele studí,
jak sám jsem nocí tichou šel –
vždyť píseň tu v své vlastní hrudi
sem před léty znít uslyšel!
To bylo v čas, kdy blouznivá
se schýlí k tobě láska světlá,
jež v ráj tě znovu věřit učí,
jež písněmi v tom srdci zkvetla,
že srdce to se rozezvučí
jak duše, jež se rozzpívá
ve viole d’amour.
To sama láska, anděl snivý
v tom srdci struny rozzvučí
a rozchvěje a rozcitliví,
že chvíš se v drahém náručí –
a je to píseň přesladká,
jež divem u dna srdce vzrůstá
do kouzlem zjasněného snění...
Tu píseň šeptají tvá ústa
a v ráj ti kolem život mění
ta štěstí luzná pohádka...
Zní viola d’amour.
V sen zkolébáno ponenáhla
tvé srdce... ale za chvíli
již bolest krutě do strun sáhla,
až sten z nich temný zakvílí,
šílený výkřik bezmála.
Jak divá bouře když se žene,
ty struny třásly se a chvěly –
v té jedné struně přetržené
jsem slyšel znít svůj život celý...
Ó, divě bolest zahrála
na viole d’amour!
Ta jedna struna dávno nezní
v zamlklém srdci poety –
je prázdno, ticho, smutno bez ní,
tak ticho, smutno... Zaklety
jsou v duši písně. Na chvíli
se časem jedna k světlu budí
a v nesouzvuku hasne maně.
Bez písní je v té prázdné hrudi –
to chvílemi jen přerývaně
po strunách vítr zakvílí
na viole d’amour...