AŤ LÁSKA SE MNOU ŠLA...

Bohdan Kaminský

AŤ LÁSKA SE MNOU ŠLA...
Ať láska se mnou šla, ať bez ní jsem v osamělé kráčel dny, v můj život nikdy nezněl, nezní ten jeden akkord souladný. A přece toužíval jsem vždycky a stále v duši touha dlí, by měkké touhy harmonicky v můj život jednou zapadly... Ty nesouzvuku plné dumy, jež v bolestech má duše sní, kdy akkord smírný tiše stlumí a kdy mi život vyjasní! Byl dissonancí život celý, šly mraky, s tmavé oblohy co chvíli blesky burácely a zlámaly květ přemnohý. [89] A naději přec duše živí, že přece jednou v srdci mém se rozzvučí tón konejšivý alespoň žití podzimem. A klidně, usmířen a němý já chtěl bych čekat na stáří, až zvuk ten v srdci ozve se mi a podvečer můj vyzáří. A nechať dál se mraky ženou a blesk se nocí mihotá, jen duši kéž mám usmířenou se všemi trudy života! 90