SLOKY MELANCHOLICKÉ.
Ó, plně vyžít lidský život krátký
a, čas kdy přijde, navrátit se zpátky,
nezajít navždy přec tak bez památky!
Ó, míti v duši jeden paprsk světlý,
že, i když tělo ve hrobu tmách setlí,
ne nadarmo ti písně v duši kvetly...
Jen víru mít, že v životě tom všedním,
byť někdy hrůzou zachvěl jsi se před ním,
i tys byl kdysi jara lístkem jedním!
Jen víru mít, že, jak jde vývoj lidský
od věků k věkům, k nám lhostejný vždycky,
v tom vývoji byl’s článek organický.
Jen víru mít, i když se mnohé shroutí,
byť nejvyšších met nelze dosáhnouti,
přec jakýs účel byl tvé bludné pouti...
[73]
Jen víru mít, jež plála by ti v čele,
že nebylo přec žití tvoje celé
tak zbytečným, tak zhola bez účele...
Tu víru mít, – a nechať třeba mýlí!
Leč bez ní, hle, jak v poslední tvé chvíli
tak smutně hlava mdlá se jednou schýlí...
74