1-1
Takový pustý výkřik v duši zní mi –
1-2
co psáti chci, ne, není veselé...
1-3
Dnes vedl bych vás mezi nešťastnými,
1-4
jimž prokletí je psáno na čele,
1-5
děj pochmurný bych v chudé oděl rýmy
1-6
a se čtenářem šel bych nesměle
1-7
nevlídnou nocí, kde tma hluchá vládne
1-8
a nikde v dálce vidět hvězdy žádné.
2-1
A nikde vidět není hvězdy spasné,
2-2
tma hluboká je kolem do kola.
2-3
Vzkřik zoufalý zní znovu, znovu hasne –
2-4
po smilováni kdos tak zavolá
2-5
v zoufalství nejvyšším – a z muky časné
2-6
jej muky věčně hrozbou udolá
2-7
hlas druhý, který odpouštěti moha,
2-8
jen proklíná a hrozí jménem boha.
3-1
A chaos, v němž ty oba hlasy znějí,
3-2
teď v lidské postavy se obláčí...
3-3
Zříš stíny strhané, již v beznaději
3-4
a zoufalství si oči vypláčí,
3-5
za smilování prosbou rty se chvějí –
3-6
hlas příkrý posupně jim opáčí,
3-7
bůh, k němuž bídné vedla dětská víra,
3-8
že smilování svého odepírá...
4-1
Nuž, tak to bylo... Od zpovědi zpátky
4-2
šla zmatena: ji nerozhřešil kněz...
4-3
Tak jako ve snu hřbitovními vrátky
4-4
šla těžce domů, sotva krok ji nes’,
4-5
ji dohonily její kamarádky
4-6
a zhrozily se, jak ji zřely dnes:
4-7
zrak strhaný a vytřeštěný mukou,
4-8
tak stála tu a omdlela jim v rukou.
5-1
Dělnice z továrny... Před roky dvěma
5-2
kdys o muzice její hoch ji sved’.
5-3
A děvče chudé jest a věna nemá,
5-4
co dělat... Hoch byl sotva dvacet let
5-5
a plival krev. A potom nad oběma
5-6
hochova matka lála naposled
5-7
a byly starosti, kdo v chatě chudé
5-8
a čím to dítě jejich živit bude...
6-1
A dítě přišlo, byl to mrzák malý
6-2
a churavělo stále. (V době té
6-3
světnici jednu všichni obývali,
6-4
hoch souchotinář, matka dítěte
6-5
i její rodiče.) Tu mnohé žaly,
6-6
v nichž bezradostně život odkvete,
6-7
hněv, sváry mnohé, jež vždy bída křísí,
6-8
jídaly s nimi z jedné chudé mísy.
7-1
To smutný život byl. Tak často bývá,
7-2
kde nouze domovem je, zlý ten host,
7-3
kde chybí i ta chleba suchá skýva,
7-4
kde nakupí se starost na starost
7-5
a každá do krvava srdce zrývá,
7-6
kde tvrdý život smilování prost –
7-7
a věčné strádání a věčná bída
7-8
člověka k hrobu od kolébky hlídá...
8-1
To smutný život byl, kde dávno zmizel
8-2
paprslek poslední, jenž kdy tu kmit,
8-3
kde život štěstí nesil, hoře sklízel,
8-4
kde v bezejmenném stádě tupý lid
8-5
žil jako zvěř a znal jen trud a svízel
8-6
a štěstí tehdy jen, když býval zpit,
8-7
a vášně divoké a tvrdou práci,
8-8
v níž uštvaný své síly utrmácí.
9-1
Tak od malička v továrně i doma
9-2
v morovém děvče žilo ovzduší.
9-3
Jí nikdy píseň nezachvěla rtoma,
9-4
tma pustá ulehla si na duši,
9-5
své hanby sobě ani nevědoma
9-6
jen toho bála se, že vyruší
9-7
ji dítě z práce, kdy jest nejvíc třeba,
9-8
i pro milého vydělávat chleba.
10-1
A víc než kdy teď peněz chtěli na ní,
10-2
hoch zahálel a otec jenom pil,
10-3
v čas poslední se práce netknul ani
10-4
a ve sklenici rozum utopil
10-5
a za mozoly zkrvavených dlaní
10-6
propíjel zbytek vědomí a sil.
10-7
Zrak vytřeštěný, ruce, jež se chvěly,
10-8
teď otce jinak ani neviděli.
11-1
Tu denním hostem byla u nich váda
11-2
a zvolna hlad se vestěhoval sem.
11-3
I hoch ji bil – a přec ho měla ráda:
11-4
s ním dítě druhé měla pod srdcem
11-5
a zhrozila se toho... Darmo hádá,
11-6
jak bude dál... Jí život těžkým snem
11-7
a hrůzou byl... Z nich náhle jeden ubyl:
11-8
to otec její oprátkou se zhubil.
12-1
Tak o své vůli skončil život trudný.
12-2
Odešel jednou z domu, zmizel kdes
12-3
a nevracel se dlouho, chodec bludný.
12-4
Za týden prohledali celý les,
12-5
i rybník prohledali, obě studny,
12-6
jež byly tu, – jak do země by kles’,
12-7
vždy znovu s práznou vraceli se zpátky.
12-8
Odešel, zapad’, zmizel bez památky...
13-1
A zase šli a zas den minul nový
13-2
a znovu stopa jeho hledána.
13-3
A znovu prohledali každé křoví,
13-4
pes pomáhal jim tesknil za pána
13-5
a v nocech vyl... Kam děl se jen, kdo poví?
13-6
Do noci hledali ho od rána,
13-7
a zase šli a zas den minul celý –
13-8
za tmy se sami domů navraceli.
14-1
A našli ho. Byl jarní, vlažný západ...
14-2
Les prohledali celý dokola,
14-3
s oblohy lehce začínalo krápat.
14-4
Pojednou na psa někdo zavolá,
14-5
do nízké houštiny se počal drápat:
14-6
skrčená hnila tady mrtvola...
14-7
A nad lesy kol jak se zvolna smráká,
14-8
zde rozpadlo se tělo nebožáka.
15-1
Tak domů šli ve trudnou chvíli onu,
15-2
myšlénky divné měli ve skráni...
15-3
Z vůkolních osad zněly hlasy zvonů,
15-4
večerem jarním znělo klekání
15-5
a vytí psa... Na širém nebesklonu
15-6
se mraky protrhaly, po stráni
15-7
svit měsíce se rozlil, hvězdy vzplály
15-8
a zvonů souzvuk zvolna tichnul v dáli.
16-1
A jaro minulo, i žně už byly
16-2
a podzim táh’. Od pohřbu otcova
16-3
hled dceřin stále býval zasmušilý
16-4
a skoupá nyní byla na slova:
16-5
na otce trudné myšlénky jí zbyly
16-6
a čekala, že znovu pochová
16-7
své dítě druhé, jež své jméno rodné
16-8
mít zase bude po ní, po svobodné.
17-1
V tu dobu přišel z řádu Ježíšova
17-2
sem kněz a kázal. Záhy všechen lid
17-3
v chrám hrnul se, by neztratil ni slova
17-4
z kázání jeho, jimiž počal hřmít
17-5
o hrůzách všech, jež výheň pekla chová
17-6
pro všecky ty, jimž do čela je vryt
17-7
znak hříchu, po němž bůh je kdysi pozná,
17-8
by uvrhnul je v pekel muka hrozná.
18-1
Všem nestačil teď kostelík ten malý,
18-2
kdo v zástupech teď přicházeli sem,
18-3
a slovům hřmícím zbožně naslouchali
18-4
u vytržení, jati úžasem.
18-5
Jak s hory prudká lavina se valí,
18-6
jež všecko strhne s sebou v letu svém,
18-7
tak otřásal se kostelík ten vesský,
18-8
tou řečí vášnivou, jíž hřměly blesky.
19-1
Vše jímal strach a úžas, bázní chvěli
19-2
se před soudem, až povolá jich Pán,
19-3
viseli zrakem na rtech kazateli,
19-4
jenž dolů blesky vrhal pohněván...
19-5
Byl nepravostí jejich život celý –
19-6
výčitkou svědomí teď každý štván
19-7
jen trnul, že své duše spásy nedbá
19-8
a že jej stihne strašná boží kletba.
20-1
Teď o životě přemýšleli – věru,
20-2
hřích sevřel všecky ve svá pářata:
20-3
jen vášně znali, karban, zpronevěru,
20-4
ba žili, žili jako zvířata –
20-5
a jak teď v kostelíka vážném šeru
20-6
jim nad hlavami hřměla slova ta,
20-7
jen trnuli, co příští chvíle nese:
20-8
bůh zatratí-li nebo smiluje se.
21-1
A jak tu poslouchali tiše, němě
21-2
a v ustrnutí stáli dokola,
21-3
jim zdálo se, že bouř ta hučí temně,
21-4
hlas andělův že náhle zavolá,
21-5
že chrám se boří a že chví se země,
21-6
že na hřbitově každá mrtvola
21-7
najednou živne z popelu a troudu
21-8
a že čas nastal posledního soudu.
22-1
I ona, která těžkou svoji chvíli
22-2
čekala za nedlouho, stála tu,
22-3
jí zdálo se, že hlava její šílí
22-4
v divokém, náhlém, hrozném záchvatu,
22-5
bůh zda ji zatratí, či odpustí-li,
22-6
se sama sebe ptala, na tátu
22-7
si vzpomněla, jak v srdci trudů nával
22-8
tam v lese tenkrát kličku zadrhával...
23-1
A hlavou kmitlo jí, že sama otci
23-2
tu připravila smrt a hořký trud,
23-3
a hlavou kmitlo jí, jak bloudí nocí
23-4
hladový, opuštěn a sám a chud,
23-5
jak umírá tak sám a bez pomoci,
23-6
když spásy žádné není odnikud,
23-7
jak odešel tak po nesváru mnohém,
23-8
tak neusmířen s lidmi ani s bohem...
24-1
A její život, její žití kleté,
24-2
čím bylo to, teď sama ptala se...
24-3
Jí jenom starost o vezdejší hněte
24-4
tak ze dne na den v těžkém zapase –
24-5
čím lišila se ona od zvířete?
24-6
Hle, kterak žila... sotva o spáse
24-7
své duše myslit v žití pokdy měla –
24-8
ba, na svou duši, na tu zapomněla.
25-1
Tak z kázání se navracely ženy
25-2
a jaký s nimi obrat stal se, hle:
25-3
jak v ustrnutí byly, zaraženy,
25-4
děs v srdcích svých a oči ovlhlé.
25-5
Pak v kostelíka zachmuřené stěny
25-6
na druhý den i z dálky odlehlé
25-7
se zástup jejich vracel, stále větší,
25-8
jak očarován fanatickou řečí.
26-1
Ten tichý kostelíček, co tu stával,
26-2
slz tolik neviděl za dlouhý věk.
26-3
Na každé kázání vždy větší nával,
26-4
i venku stáli, celý hřbitůvek
26-5
byl pošlapán... Sem z daleka se brával
26-6
dav nábožných a ke zpovědi klek’.
26-7
Za týden kněz tu činil pravé divy:
26-8
hle, káli se a bůh byl milostivý.
27-1
Tu každému, kdo smířiti se chystá
27-2
teď s bohem svým, jenž láskou nejvyšší,
27-3
hříchové odpuštěni jménem Krista,
27-4
jenž ve svém slitování vyslyší,
27-5
kde duším zkáza kynula by jistá
27-6
bez tvojí přímluvy, ó, Ježíši.
27-7
Tak všem, jež zbožnost vedla, víra dětská,
27-8
jsou odpuštěna provinění všecka.
28-1
Jak znovu narozeni, hříchu prosti
28-2
teď byli ti, s nichž hříchy sňaty jsou.
28-3
Stůl Páně všechny v lásce stejné hostí, –
28-4
hle, kajícně se bijí do prsou,
28-5
v nichž sálá pocit sladké blaženosti,
28-6
div srdce svoje štěstím unesou –
28-7
jen jedné štěstí toho přáno není:
28-8
jí odepřeno hříchů odpuštění.
29-1
Kol dívala se celá v ustrnutí,
29-2
jen hořela a s ní se točil svět.
29-3
V svých prsou nikdy nepoznané hnutí
29-4
a pocit hanby, který v ní se zved’
29-5
v tom nečekaném, krutém odmítnutí,
29-6
beze slov chvěl se němý její ret
29-7
a mezi tím, co pláč jí slovo dusí,
29-8
jí zdálo se, že hrůzou umřít musí.
30-1
Jí v duši znělo jen, že běda tomu,
30-2
jímž pohoršení vzchází... Slova ta
30-3
ji mučila tou celou cestou domů,
30-4
cítila jenom, že je proklata,
30-5
jí stalo se, co z druhých pranikomu,
30-6
ji příkrá, hrozná stihla odplata,
30-7
že z ní, nedbalé přikázání boha,
30-8
o běda, vzešla pohoršení mnohá...
31-1
Zle pohněvala na nebesích Pána
31-2
svým životem. Ten život – jeden hřích.
31-3
Podruhé matkou bude; neprovdána
31-4
a pohoršením bude dětí svých,
31-5
až dorostou... Jak jitřící se rána
31-6
ta slova bodala ji v mukách zlých
31-7
a zas, jak vrávorala matnou chůzí,
31-8
vzpomněla na otce i pekla hrůzy.
32-1
Jí v duši náhle o pekle se snesly
32-2
ty všecky pojmy, bujné představy
32-3
o těch, kdo v zatracení muka sklesli.
32-4
Vše najednou ji přišlo do hlavy
32-5
a podrážděná fantasie kreslí
32-6
jí otce, jenž nah k patě od hlavy
32-7
k ní spíná ruce, naříká a křičí,
32-8
jsa naboden na rozžhavené tyči.
33-1
A ďábel jeden stahuje mu s těla
33-2
řemeny kůže – v srdci stydne krev
33-3
jí při tom pomyšlení – druhý dělá
33-4
kol hranici ze suchých, smolných dřev
33-5
a třetím smůla horoucí a vřelá
33-6
kapána na hlavu, že strašný řev
33-7
je v celém pekle slyšet, ale běda,
33-8
zde odsouzeným nikdo spásy nedá.
34-1
A v novou představu se náhle hříží
34-2
a mysl znova jata trudným snem,
34-3
jak otce samovraha hrozně tíží
34-4
hrob nesvěcený, nesvěcená zem,
34-5
jak nemá v hrobě pokoje, jak plíží
34-6
se v noci po hřbitově tam i sem
34-7
duch jeho bludný, jak ty jeho kosti
34-8
nenajdou klidu, nikdy, do věčnosti...
35-1
Tak domů přišla, v pohledu svém plachém
35-2
takovou úzkost, že se lekli jí.
35-3
Chvěla se hrůzou, bolestí a strachem
35-4
a plakala, hned bělost lilií
35-5
tvář její měla, hned se rděla nachem...
35-6
A ruce milého, ty bily ji
35-7
v ten večer ještě – – na lože když lehla,
35-8
myšlénka strašná hlavou její šlehla.
36-1
Taková neodbytná, jež se vrátí
36-2
vždy poznovu, vždy zpátky do čela,
36-3
taková myšlénka, jež látku dá ti
36-4
noc dlouhou přemýšlet, zprv nesmělá
36-5
najednou, rázem celého tě schvátí
36-6
a z hlavy tvé si hnízdo udělá,
36-7
kde jako zmije do kola se stáčí,
36-8
co život celý hořkne zatím v pláči.
37-1
Ta zmije rostla, rostla v její hlavě,
37-2
myšlének všech tam zamotala spleť
37-3
a otrávila všecky. Namáhavě
37-4
si mladá žena vzpomínala teď
37-5
na celý život svůj – a v pusté vřavě
37-6
zmatených pojmů darmo odpověď
37-7
hledala na to, co s ní dál se stane,
37-8
až ráno zítra k nové bídě vstane.
38-1
Jí zdálo se, že cosi v její hrudi
38-2
se zpřetrhalo rázem, bylo jí,
38-3
že pod čelem jí klatá zmije studí
38-4
a churavým se mozkem províjí –
38-5
spát, spát, že člověk víc se neprobudí,
38-6
smrt, smrt, jež ze všech útrap vyhojí:
38-7
z myšlének všech naposled v choré skráni
38-8
ta jediná tam hlodá bez ustání.
39-1
A myšlénka ta vířila jí v čele
39-2
až do jitra, když srpek luny has’.
39-3
Před očima ji náhle žití celé
39-4
se ztemnilo, ji duší táhnul mráz,
39-5
najednou z lože vstala, rozechvěle
39-6
jen políbila dítě své a v ráz
39-7
vyběhla ze dveří a ven se hnala.
39-8
Tam u studny se křížem požehnala.
40-1
Kol podzimní se probouzelo ráno
40-2
a ona celá zimou chvěla se
40-3
i vším, čím nitro její bylo rváno.
40-4
Kdos volal ji – poznala po hlase
40-5
svou matku – skok – a bude dokonáno,
40-6
jí v posledním se mihlo zápase
40-7
a přes zábradlí, které studnu vroubí,
40-8
s výkřikem náhle cítila se v hloubi.
41-1
V čas ještě sběhli se, v čas ještě zdola
41-2
ji vynesli – a přece pozdě jen.
41-3
A polomrtvou, živou jenom zpola
41-4
jak vzkřísili ji, ráno pátý den
41-5
se stala matkou – dětský pláč ji volá,
41-6
však život ubohé byl zatemněn
41-7
tmou šílenství. Bůh maličké to robě
41-8
za krátkou chvíli soucitně vzal k sobě.
42-1
A zbývá ještě drsná, krátká scena,
42-2
jen jeden ještě výkřik v hluchých tmách...
42-3
Nemocná jedna byla uškrcena
42-4
kdys v blázinci – a korridorem táh’
42-5
zpěv ponurý, jejž mladá pěla žena,
42-6
jež mrtvou rdousila a v modlitbách
42-7
se při tom nad ní skláněla a znova
42-8
zpívala divná, nesouvislá slova...
43-1
A oči ztrhané a celá v křeči
43-2
všem řekla, vidění že měla dnes,
43-3
a vyprávěla nesouvislou řečí,
43-4
že hříšnou kdysi zatratil ji kněz,
43-5
že utratila tedy život něčí,
43-6
by dostala se spíše do nebes –
43-7
„Nejtěžší oběť přinesla jsem bohu –
43-8
já vraždila! – teď klidně umřít mohu.
44-1
Ó bože, na mne milost svoji sešli
44-2
a sejmi se mne vin a hříchů tíž,
44-3
mou oběť přijal’s, pane bože, chceš-li,
44-4
mně milostivě všecko odpustíš
44-5
pro těžkou oběť mou...“ A sem jak vešli,
44-6
u vytržení ruce vzpjala výš
44-7
a smála se, po utrpení mnohém
44-8
blažena, šťastna, usmířena s bohem...