POKÁNÍ
[85]
Takový pustý výkřik v duši zní mi –
co psáti chci, ne, není veselé...
Dnes vedl bych vás mezi nešťastnými,
jimž prokletí je psáno na čele,
děj pochmurný bych v chudé oděl rýmy
a se čtenářem šel bych nesměle
nevlídnou nocí, kde tma hluchá vládne
a nikde v dálce vidět hvězdy žádné.
A nikde vidět není hvězdy spasné,
tma hluboká je kolem do kola.
Vzkřik zoufalý zní znovu, znovu hasne –
po smilováni kdos tak zavolá
v zoufalství nejvyšším – a z muky časné
jej muky věčně hrozbou udolá
hlas druhý, který odpouštěti moha,
jen proklíná a hrozí jménem boha.
A chaos, v němž ty oba hlasy znějí,
teď v lidské postavy se obláčí...
[87]
Zříš stíny strhané, již v beznaději
a zoufalství si oči vypláčí,
za smilování prosbou rty se chvějí –
hlas příkrý posupně jim opáčí,
bůh, k němuž bídné vedla dětská víra,
že smilování svého odepírá...
Nuž, tak to bylo... Od zpovědi zpátky
šla zmatena: ji nerozhřešil kněz...
Tak jako ve snu hřbitovními vrátky
šla těžce domů, sotva krok ji nes’,
ji dohonily její kamarádky
a zhrozily se, jak ji zřely dnes:
zrak strhaný a vytřeštěný mukou,
tak stála tu a omdlela jim v rukou.
***
Dělnice z továrny... Před roky dvěma
kdys o muzice její hoch ji sved’.
A děvče chudé jest a věna nemá,
co dělat... Hoch byl sotva dvacet let
a plival krev. A potom nad oběma
hochova matka lála naposled
a byly starosti, kdo v chatě chudé
a čím to dítě jejich živit bude...
88
A dítě přišlo, byl to mrzák malý
a churavělo stále. (V době té
světnici jednu všichni obývali,
hoch souchotinář, matka dítěte
i její rodiče.) Tu mnohé žaly,
v nichž bezradostně život odkvete,
hněv, sváry mnohé, jež vždy bída křísí,
jídaly s nimi z jedné chudé mísy.
To smutný život byl. Tak často bývá,
kde nouze domovem je, zlý ten host,
kde chybí i ta chleba suchá skýva,
kde nakupí se starost na starost
a každá do krvava srdce zrývá,
kde tvrdý život smilování prost –
a věčné strádání a věčná bída
člověka k hrobu od kolébky hlídá...
To smutný život byl, kde dávno zmizel
paprslek poslední, jenž kdy tu kmit,
kde život štěstí nesil, hoře sklízel,
kde v bezejmenném stádě tupý lid
žil jako zvěř a znal jen trud a svízel
a štěstí tehdy jen, když býval zpit,
a vášně divoké a tvrdou práci,
v níž uštvaný své síly utrmácí.
89
Tak od malička v továrně i doma
v morovém děvče žilo ovzduší.
Jí nikdy píseň nezachvěla rtoma,
tma pustá ulehla si na duši,
své hanby sobě ani nevědoma
jen toho bála se, že vyruší
ji dítě z práce, kdy jest nejvíc třeba,
i pro milého vydělávat chleba.
A víc než kdy teď peněz chtěli na ní,
hoch zahálel a otec jenom pil,
v čas poslední se práce netknul ani
a ve sklenici rozum utopil
a za mozoly zkrvavených dlaní
propíjel zbytek vědomí a sil.
Zrak vytřeštěný, ruce, jež se chvěly,
teď otce jinak ani neviděli.
Tu denním hostem byla u nich váda
a zvolna hlad se vestěhoval sem.
I hoch ji bil – a přec ho měla ráda:
s ním dítě druhé měla pod srdcem
a zhrozila se toho... Darmo hádá,
jak bude dál... Jí život těžkým snem
a hrůzou byl... Z nich náhle jeden ubyl:
to otec její oprátkou se zhubil.
90
Tak o své vůli skončil život trudný.
Odešel jednou z domu, zmizel kdes
a nevracel se dlouho, chodec bludný.
Za týden prohledali celý les,
i rybník prohledali, obě studny,
jež byly tu, – jak do země by kles’,
vždy znovu s práznou vraceli se zpátky.
Odešel, zapad’, zmizel bez památky...
A zase šli a zas den minul nový
a znovu stopa jeho hledána.
A znovu prohledali každé křoví,
pes pomáhal jim tesknil za pána
a v nocech vyl... Kam děl se jen, kdo poví?
Do noci hledali ho od rána,
a zase šli a zas den minul celý –
za tmy se sami domů navraceli.
A našli ho. Byl jarní, vlažný západ...
Les prohledali celý dokola,
s oblohy lehce začínalo krápat.
Pojednou na psa někdo zavolá,
do nízké houštiny se počal drápat:
skrčená hnila tady mrtvola...
A nad lesy kol jak se zvolna smráká,
zde rozpadlo se tělo nebožáka.
91
Tak domů šli ve trudnou chvíli onu,
myšlénky divné měli ve skráni...
Z vůkolních osad zněly hlasy zvonů,
večerem jarním znělo klekání
a vytí psa... Na širém nebesklonu
se mraky protrhaly, po stráni
svit měsíce se rozlil, hvězdy vzplály
a zvonů souzvuk zvolna tichnul v dáli.
***
A jaro minulo, i žně už byly
a podzim táh’. Od pohřbu otcova
hled dceřin stále býval zasmušilý
a skoupá nyní byla na slova:
na otce trudné myšlénky jí zbyly
a čekala, že znovu pochová
své dítě druhé, jež své jméno rodné
mít zase bude po ní, po svobodné.
V tu dobu přišel z řádu Ježíšova
sem kněz a kázal. Záhy všechen lid
v chrám hrnul se, by neztratil ni slova
z kázání jeho, jimiž počal hřmít
o hrůzách všech, jež výheň pekla chová
pro všecky ty, jimž do čela je vryt
92
znak hříchu, po němž bůh je kdysi pozná,
by uvrhnul je v pekel muka hrozná.
Všem nestačil teď kostelík ten malý,
kdo v zástupech teď přicházeli sem,
a slovům hřmícím zbožně naslouchali
u vytržení, jati úžasem.
Jak s hory prudká lavina se valí,
jež všecko strhne s sebou v letu svém,
tak otřásal se kostelík ten vesský,
tou řečí vášnivou, jíž hřměly blesky.
Vše jímal strach a úžas, bázní chvěli
se před soudem, až povolá jich Pán,
viseli zrakem na rtech kazateli,
jenž dolů blesky vrhal pohněván...
Byl nepravostí jejich život celý –
výčitkou svědomí teď každý štván
jen trnul, že své duše spásy nedbá
a že jej stihne strašná boží kletba.
Teď o životě přemýšleli – věru,
hřích sevřel všecky ve svá pářata:
jen vášně znali, karban, zpronevěru,
ba žili, žili jako zvířata –
a jak teď v kostelíka vážném šeru
93
jim nad hlavami hřměla slova ta,
jen trnuli, co příští chvíle nese:
bůh zatratí-li nebo smiluje se.
A jak tu poslouchali tiše, němě
a v ustrnutí stáli dokola,
jim zdálo se, že bouř ta hučí temně,
hlas andělův že náhle zavolá,
že chrám se boří a že chví se země,
že na hřbitově každá mrtvola
najednou živne z popelu a troudu
a že čas nastal posledního soudu.
I ona, která těžkou svoji chvíli
čekala za nedlouho, stála tu,
jí zdálo se, že hlava její šílí
v divokém, náhlém, hrozném záchvatu,
bůh zda ji zatratí, či odpustí-li,
se sama sebe ptala, na tátu
si vzpomněla, jak v srdci trudů nával
tam v lese tenkrát kličku zadrhával...
A hlavou kmitlo jí, že sama otci
tu připravila smrt a hořký trudtrud,
a hlavou kmitlo jí, jak bloudí nocí
hladový, opuštěn a sám a chud,
94
jak umírá tak sám a bez pomoci,
když spásy žádné není odnikud,
jak odešel tak po nesváru mnohém,
tak neusmířen s lidmi ani s bohem...
A její život, její žití kleté,
čím bylo to, teď sama ptala se...
Jí jenom starost o vezdejší hněte
tak ze dne na den v těžkém zapase –
čím lišila se ona od zvířete?
Hle, kterak žila... sotva o spáse
své duše myslit v žití pokdy měla –
ba, na svou duši, na tu zapomněla.
Tak z kázání se navracely ženy
a jaký s nimi obrat stal se, hle:
jak v ustrnutí byly, zaraženy,
děs v srdcích svých a oči ovlhlé.
Pak v kostelíka zachmuřené stěny
na druhý den i z dálky odlehlé
se zástup jejich vracel, stále větší,
jak očarován fanatickou řečí.
Ten tichý kostelíčekkostelíček, co tu stával,
slz tolik neviděl za dlouhý věk.
Na každé kázání vždy větší nával,
i venku stáli, celý hřbitůvek
95
byl pošlapán... Sem z daleka se brával
dav nábožných a ke zpovědi klek’.
Za týden kněz tu činil pravé divy:
hle, káli se a bůh byl milostivý.
Tu každému, kdo smířiti se chystá
teď s bohem svým, jenž láskou nejvyšší,
hříchové odpuštěni jménem Krista,
jenž ve svém slitování vyslyší,
kde duším zkáza kynula by jistá
bez tvojí přímluvy, ó, Ježíši.
Tak všem, jež zbožnost vedla, víra dětská,
jsou odpuštěna provinění všecka.
Jak znovu narozeni, hříchu prosti
teď byli ti, s nichž hříchy sňaty jsou.
Stůl Páně všechny v lásce stejné hostí, –
hle, kajícně se bijí do prsou,
v nichž sálá pocit sladké blaženosti,
div srdce svoje štěstím unesou –
jen jedné štěstí toho přáno není:
jí odepřeno hříchů odpuštění.
Kol dívala se celá v ustrnutí,
jen hořela a s ní se točil svět.
V svých prsou nikdy nepoznané hnutí
a pocit hanby, který v ní se zved’
96
v tom nečekaném, krutém odmítnutí,
beze slov chvěl se němý její ret
a mezi tím, co pláč jí slovo dusí,
jí zdálo se, že hrůzou umřít musí.
Jí v duši znělo jen, že běda tomu,
jímž pohoršení vzchází... Slova ta
ji mučila tou celou cestou domů.domů,
cítila jenom, že je proklata,
jí stalo se, co z druhých pranikomu,
ji příkrá, hrozná stihla odplata,
že z ní, nedbalé přikázání boha,
o běda, vzešla pohoršení mnohá...
Zle pohněvala na nebesích Pána
svým životem. Ten život – jeden hřích.
Podruhé matkou bude; neprovdána
a pohoršením bude dětí svých,
až dorostou... Jak jitřící se rána
ta slova bodala ji v mukách zlých
a zas, jak vrávorala matnou chůzí,
vzpomněla na otce i pekla hrůzy.
Jí v duši náhle o pekle se snesly
ty všecky pojmy, bujné představy
o těch, kdo v zatracení muka sklesli.
Vše najednou ji přišlo do hlavy
97
a podrážděná fantasie kreslí
jí otce, jenž nah k patě od hlavy
k ní spíná ruce, naříká a křičí,
jsa naboden na rozžhavené tyči.
A ďábel jeden stahuje mu s těla
řemeny kůže – v srdci stydne krev
jí při tom pomyšlení – druhý dělá
kol hranici ze suchých, smolných dřev
a třetím smůla horoucí a vřelá
kapána na hlavu, že strašný řev
je v celém pekle slyšet, ale běda,
zde odsouzeným nikdo spásy nedá.
A v novou představu se náhle hříží
a mysl znova jata trudným snem,
jak otce samovraha hrozně tíží
hrob nesvěcený, nesvěcená zem,
jak nemá v hrobě pokoje, jak plíží
se v noci po hřbitově tam i sem
duch jeho bludný, jak ty jeho kosti
nenajdou klidu, nikdy, do věčnosti...
***
98
Tak domů přišla, v pohledu svém plachém
takovou úzkost, že se lekli jí.
Chvěla se hrůzou, bolestí a strachem
a plakala, hned bělost lilií
tvář její měla, hned se rděla nachem...
A ruce milého, ty bily ji
v ten večer ještě – – na lože když lehla,
myšlénka strašná hlavou její šlehla.
Taková neodbytná, jež se vrátí
vždy poznovu, vždy zpátky do čela,
taková myšlénka, jež látku dá ti
noc dlouhou přemýšlet, zprv nesmělá
najednou, rázem celého tě schvátí
a z hlavy tvé si hnízdo udělá,
kde jako zmije do kola se stáčí,
co život celý hořkne zatím v pláči.
Ta zmije rostla, rostla v její hlavě,
myšlének všech tam zamotala spleť
a otrávila všecky. Namáhavě
si mladá žena vzpomínala teď
na celý život svůj – a v pusté vřavě
zmatených pojmů darmo odpověď
hledala na to, co s ní dál se stane,
až ráno zítra k nové bídě vstane.
99
Jí zdálo se, že cosi v její hrudi
se zpřetrhalo rázem, bylo jí,
že pod čelem jí klatá zmije studí
a churavým se mozkem províjí –
spát, spát, že člověk víc se neprobudí,
smrt, smrt, jež ze všech útrap vyhojí:
z myšlének všech naposled v choré skráni
ta jediná tam hlodá bez ustání.
A myšlénka ta vířila jí v čele
až do jitra, když srpek luny has’.
Před očima ji náhle žití celé
se ztemnilo, ji duší táhnul mráz,
najednou z lože vstala, rozechvěle
jen políbila dítě své a v ráz
vyběhla ze dveří a ven se hnala.
Tam u studny se křížem požehnala.
Kol podzimní se probouzelo ráno
a ona celá zimou chvěla se
i vším, čím nitro její bylo rváno.
Kdos volal ji – poznala po hlase
svou matku – skok – a bude dokonáno,
jí v posledním se mihlo zápase
a přes zábradlí, které studnu vroubí,
s výkřikem náhle cítila se v hloubi.
100
V čas ještě sběhli se, v čas ještě zdola
ji vynesli – a přece pozdě jen.
A polomrtvou, živou jenom zpola
jak vzkřísili ji, ráno pátý den
se stala matkou – dětský pláč ji volá,
však život ubohé byl zatemněn
tmou šílenství. Bůh maličké to robě
za krátkou chvíli soucitně vzal k sobě.
A zbývá ještě drsná, krátká scena,
jen jeden ještě výkřik v hluchých tmách...
Nemocná jedna byla uškrcena
kdys v blázinci – a korridorem táh’
zpěv ponurý, jejž mladá pěla žena,
jež mrtvou rdousila a v modlitbách
se při tom nad ní skláněla a znova
zpívala divná, nesouvislá slova...
A oči ztrhané a celá v křeči
všem řekla, vidění že měla dnesdnes,
a vyprávěla nesouvislou řečířečí,
že hříšnou kdysi zatratil ji kněz,
že utratila tedy život něčí,
by dostala se spíše do nebes –
„Nejtěžší oběť přinesla jsem bohu –
já vraždila! – teď klidně umřít mohu.
101
Ó bože, na mne milost svoji sešli
a sejmi se mne vin a hříchů tíž,
mou oběť přijal’s, pane bože, chceš-li,
mně milostivě všecko odpustíš
pro těžkou oběť mou...“ A sem jak vešli,
u vytržení ruce vzpjala výš
a smála se, po utrpení mnohém
blažena, šťastna, usmířena s bohem...
102
OBSAH
Na švestkách5
Za starou láskou29
Premiera55
Konec idylly67
Pokání85
E: dp + jf; 2002
[103]