Povídky veršem (1900)

Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
BOHDAN KAMINSKÝ
POVÍDKY VERŠEM
NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA V PRAZE 1900
[3] Tiskem F. ŠIMÁČKA v Praze
[4]
NA ŠVESTKÁCH HUMORESKA
[5] 1
Kdys v dobách mládí – někdy kolem osmi mně roků bylo, nejvýš devět let – tak hloupého se přihodilo cos mi, co nestranně tu hodlám vyprávět. Ó, čtenáři, má vzpomínka až dozní, snad vyčteš z ní tu kormutlivou věc, jak mnohý plán, byť přímo grandiosní, se rozplyne tak bídně na konec... 2
Já jaktěživ hoch býval romantický a v hlavě měl jsem mnohý smělý plán, mne nebezpečí lákávalo vždycky, já jako hoch jsem vždy byl uchystán, vykonat jakýs nesmrtelný skutek, jenž získal by mně cti i slávy dost – však před vandrovním nejednou jsem utek’, když ztratila se náhle srdnatost... [7] 3
Já z pohádek znal rytíře a prince, z nichž hrdinství se každý odváží a k vůli zbožňované krasotince i do lví klece vstoupí s kuráží. Být jako oni božským se mi zdálo, je napodobit byl můj hrdý sen – leč tenkrát u nás bylo lvů tak málo, tak málo lvů a málo princezen! 4
Já v duchu vídal jsem se jako oni, jak v tábor nepřátel jsem směle vtrh’, jak hrdý rytíř na ohnivém koni jsem tryskem vyjel na skleněný vrch, jak princeznu jsem vysvobodil mladou, s potvornou saní krutě jsem se bil a tisíc nepřátel, jak stáli řadou, jsem jednou ranou meče zahubil. 5
Já ve svých snech jen nerad šel jsem pěšky – rád aspoň v tramway sednu ještě dnes – vždy na koni jsem harcoval a těžký si přával meč, jejž snad bych neunes’. 8 Já koně měl jsem, vzácné, krásné zvíře, jež daroval mně sultán z Marokka, já nejraděj’ jsem hrál si na raubíře a Babinský mně padl do oka. 6
Já hejtmanem byl a své muže všecky jsem přísnou kázní neúprosně ved’, ty neposlušné pobil jsem jak pecky a bez milosti dal je postřílet. Tu stál jsem obklopený čestnou stráží – a zase fantasie bohatá mi kreslila, jak spiklence ty káži pověsit na strom jako koťata. 7
Já nevedl jsem nikdy dlouhých řečí – leč kde jen třeba, hejtman zakročí. Já s hrdým klidem všemu nebezpečí jsem aspoň v duchu hleděl do očí. A smělými jsem zanášel se plány: tu hrad jsem zbudovat chtěl ve skále, tu na poušti jsem válčil s Indiány a ti si zvolili mne za krále. 9 8
A přiznám se vám, že i vedle Žižky jsem bojoval. Už zjev můj zastraší! Tu nepřátelé padali jak šišky a já jsem rozsekal je na kaši... A tisíc jiných plánů vždy jsem choval, i vynálezcem v mládí býval jsem: husitský vůz jsem jednou konstruoval – bohužel, pokus končil fiaskem. 9 9
 Leč to mne nezmátlo, vždyť nový příval nádherných plánů duší mojí šleh’ (ó, já jsem hlava velmi vtipná býval a chytrým byl jsem zrovna po čertech!). Dál vymýšlel jsem příběh fantastický, rval s Prajzy se den třeba celičký a ku podivu, já jsem vyhrál vždycky a oni padali jak hniličky... 10
A jednou zvláště měl jsem nápad hezký (to hlavní říci byl bych zapomněl!). V zahradě u nás dozrávaly švestky, pro něž jsem tenkrát velkou lásku měl. 10 Jich byly plné, obalené stromy. A podnikavý že jsem býval hoch, v poledne pravé jednou napadlo mi, že švestky ty bych v noci hlídat moh’. 11
To bude krása, děl jsem si a hlavou hned letěly mi smělé představy, jak lupiči se plíží nocí tmavou, teď blízko mne se tiše zastaví a pátrají, zda nikoho tu není... Já ani nedutám a vidím, ach, až po zuby jsou oba ozbrojeni, a věru, jde z těch chlapů zrovna strach! 12
Já dívám se a dech se ve mně tají – ze kterých lesů asi přišli sem? Hle, revolvery v obou rukou mají a nože v ústech, dýky za pasem. A oba nyní pod švestky se staví, knír loupežnický sobě nakroutí, z nich každý, jako slušný lupič pravý, má za kloboukem péro kohoutí. 11 13
Ve vysokých a lakovaných botách, jež loupežníkům chybět nesměly, hle, větvemi se opatrně protáh’ teď první, druhý lupič přesmělý... Já dosud mlčky hledím na to zdola – však nyní, nyní vzkřiknu zajisté: „Ha, vrahové a loupežníci, hola, buď vzdáte se, neb syny smrti jste!“ 14
A loupežníci, to se ví, se leknou, neb na to jistě nevzpomněli asas, a hrůzou jati se stromů se smeknou, jim zcela jistě rozježí se vlas, pot mrazivý se zjeví v bledé skráni... A stále jati úctou tajemnou, zvolají oba: „Milost! Slitování!“ a zcela jistě kleknou přede mnou! 15
V mé ruce nyní bude jejich osud – leč, kterak s nimi naložím, to sám teď ještě nevím, rozmýšlím se posud, zda spravedlnosti je v ruce dám – 12 však nejspíš – přec mám také srdce v těle, já velkomyslně jim řeknu as: „Zde šlechetného vizte nepřítele, já volnost, svobodu vám vracím zas!“zas! 16
Hle, srdce mé k vám soucitem jest jato a svobodný buď vaší cesty směr! Já propouštím vás! Jestli vděčni za to mi chcete býti, nuž, ten revolver mi na památku nechte, svoji dýku – to postačí mi, neboť věřte mi, že šlechetně i vůči protivníku se zachovat mi káže svědomí!“ 17
Já vím, že na ta promyšlená slova ti oba přemožení vousáči lem šatu mého zulíbají znova a jako děti se mi rozpláčí. A v blahořečení a díku sterém, se slzou v oku oba půjdou dál, – já chytře zatím pravým revolverem jsem obohatil skrovný arsenál. 13 18
Jak čtenář vidí, s promyšleným plánem vstříc úloze jsem kráčel nesnadné a hravě stal se situace pánem – hle, tak to vždycky u mne dopadne. Já neprohrál jsem v bitvě ani jedné, vždy vítězil jsem bez všech obtíží – a tak jsem čekal celé odpoledne, až památná se noc ta přiblíží. 19
Já tedy doma s plánem svým se svěřil, že hlídat švestky budu v noci dnes. Tatínek nějak s úsměchem mne změřil, prý aby mne jen zloděj neodnes’... Já nedal však se zastrašiti ničím, a při tom v duchu přemýšlel jsem dál, jak dovedně to všecko narafičím, by všecko dopadlo, jak jsem si přál. 20
A tedy – bylo po obědě právě – po špičkách šel jsem do zahrady ven a na znak klidně položil se v trávě: noc mohla přijít, já byl připraven! 14 Nu, naši řekli, co ten hoch prý blázní, však já jsem řekl si, že stůj co stůj se nepoddám ni na chvilenku bázni – a promýšlel jsem dále úkol svůj. 21
A jak tak ležel jsem, Bůh sám jen ví to, té šlechetnosti, jíž jsem vzplanul dřív, pojednou bylo mi až skoro líto, že milostivě jsem jen rukou kýv’ těm loupežníkům, že v svém dobrém srdci k nim soucit měl jsem a že oba spíš hned v tmavý žalář nekázal jsem vrci... Nu, myslil jsem si, však to napravíš! 22
A úmyslem jsem zanášel se smělým (snad, připouštím, byl skoro nehezký), že každého hned bez milosti střelím, kdo odváží se v noci na švestky. Čím střelil bych, sám nevěděl jsem posud, však dětská fantasie bujará, jíž obdařil mne dobrotivý osud, se o takové trety nestará... 15 23
Tak v srdci vzrůstala mi palná touha: ó, kdyby už ta noc jen byla blíž! Však čas mi utíkal tak zvolna, zdlouha a od ležení už mne bolel kříž... Dvě hodiny jsou teprv odpoledne... Jak dlouho je to ještě do noci! Nu, lupiči snad na lup nejdou ve dne? Však co když přijdou? Není pomoci! 24
Kluk sousedův, ten lotr, na mne píská, že půjde draka pouštět – marná řeč! Já neopustím svého stanoviska... On: „Křížaly mám v kapse, koukej, heč!“ A dodává: „Já půjdu kouřit někam. Mám fajfčičku a bramborovou nať!“ Já: „Jdi si, já tu na někoho čekám!“ „Heč, u nás máme štěňata!“ – „Tak ať!“ 25
S tou fajfčičkou to byl jen úskok zjevný, vždyť včera odstonal ji v mukách zlých – však ať mne jak chtěl sváděl, skálopevný já zůstal jsem, jen kamínkem jsem švih’, 16 jenž těsně vedle jeho hlavy pronik’ a na štěstí mu nevlít do hlavy. Pak měl jsem pokoj. Někde v dálce Toník si hulákal, kluk jeden zrzavý! 26
„Snad na konec i lupiče mi splaší, a nepřijdou,“ se v hlavě kmitlo mi... Houf vrabců letěl nad zahradou naší a usadil se různo na stromy. Kamenem po nich z dlouhé chvíle bacím a zase v duši mír se ukládá – v dřívější pósu důstojně se vracím a malebně si lehám na záda. – 27
A pomalu mne celé tělo tlačí – ty hodiny se zastavily snad! Nu, přiznávám se, šel bych domů radši, však dal jsem slovo, nutno vytrvat. Nanejvýš, – věru, to je slavný nápad! – že peřiny si vezmu... Zdá se mi, že vlastně dřív už měl jsem přece chápat, že v noci bude chladno na zemi... 17 28
Takový hlídač, věřte, co ten zkusí! Z postele tedy štrachám peřiny. „Co s nimi chceš?“ – „V zahradě ustelu si a budu hlídat...“ – „Jsi kus dětiny! Vždyť utečeš, jak pejsek štěkne na tě!“ Je s pravdou, psům jsem vyhýbal se dost, však teď jsem umínil si svatosvatě, že všem dokáži svoji statečnost. 29
Já v plein-airu si lůžko ustlal pěkné – však nová svízel, běda, začíná! Hlídati švestky, snadno se to řekne, však doma čekala mne svačina... A já měl hlad! Byl na duchu jsem kleslý a stále myslil jsem si na ten hlad... Však svačiny mi naši nepřinesli, a já chtěj nechtěj musil vytrvat... 30
Té situace vzpomínám až podnes. Což kdybych zašel domů, možná věc, že někdo zatím peřiny by odnes’ a já bych dostal výprask na konec! 18 Mně žaludek se ozýval – co začít? Nu, ač bych pro kávu byl šel si hned, jsem na studené cestě musil svačit a kopu švestek s routinou jsem sněd’. 31
Ach, myslím si, přec lépe káva chutná! A se rtů maně sjel mi dlouhý vzdech. Má duše náhle byla nějak smutná, mně zastesklo se náhle po lidech, já polekal se spadlých listí šustem a náhle pocit měl jsem asi ten, tak jako na ostrově onom pustém když Robinson byl, chudák, opuštěn... 32
Mně skrýší dravé, krvelačné zvěře najednou byla naše zahrádka, já, Robinson, kol pátral v nedůvěře a na neštěstí byl jsem bez Pátka, jenž jako přítel a jak věrný sluha by při mně stál a ruku k ráně zved’, když náhle dorážel by na mne ztuha buď lev,lev či tygr,tygr nebo lidojed... 19 33
A náhle ve mně chladnul svatý zápal pro všecku romantiku pralesa... Jen aby lev mne nikde nerozsápal, a nesežral mne tygr, nebesa! Sic hezké je, být u divochů králem, však při tom abys kůží svou byl jist – a já se tady počal chvěti málem, že dřív snad padnu dravcům za kořist... 34
Prabídný pocit se teď v duši snes’ mi, mizerný pocit, skoro jako strach. Leč strach to nebyl, to se říci nesmí – však přec jen život každému je drah, rád přece každý na světě je tady, a přiznám se, mne dosud vábil svět, já přec jen byl jsem příliš, příliš mladý: nu, prosím vás, co je to devět let! 35
A já jsem přec tak málo dosud užil, tak hrozně málo: včera poprvé při cigárku jsem statečně se tužil a s kluky časem rval se do krve, 20 jim nabil, zase jimi stlučen býval, smlsával časem různé zákusky, houpací koně, meče, flinty míval a do panského chodil na lusky... 36
A někdy v dlaň mi trochu mědi vklouzlo, když strýčkové a tety přišly k nám – však dosud neznal jsem, co lásky kouzlo, ó ano, ano, vždyť si vzpomínám: svůj ideál jsem dosud marně hledal a ani jednou za těch osm let princezně žádné hubičku jsem nedal, tím méně ještě od ní dostal zpět! 37
A v této chvíli, kdy jat náhlým bolem jsem stýskal si na smutný osud svůj, jak nebem seslaný šel Tonda kolem. Hned byl jsem veselejší. „Tondo, stůj!“ jsem zavolal a vlídně zval jej k sobě (neb sám jsem pomalu se tady bál). On klidně do kapes dal ruce obě a hvízdaje se chystal jíti dál. 21 38
„Toníku, nechceš do zahrady dnesky?“ „Ne!“ odpověděl. (Jindy chodil rád!) „Pojď jenom, hloupý, natrhej si švestky!“ „Já nechci!“ Zval jsem ještě desetkrát, však Tonda duši měl tak málo jemnou, že nehnula jím zdvořilá má řeč. „Ty’s taky nešel odpoledne se mnou!“ „Já dám ti krejcar!“ „A já nechci, heč!“ 39
Ne lítosti, mne zlosti zchvátil nával – ten nevděčný! Hle, svět jak odplácí! Já přece občas rohlíky mu dával, my v jedné třídě byli školáci, a třeba někdy pravítko jsem skřížil a v olympický zápas vešel s ním, já zbytečně mu nikdy neublížil, i když jsem namlátil všem ostatním. 40
Ó, nevděk zlý je, ano, nevděk bolí a jako dýka v srdce proniká! Já sliboval mu darmo hory doly, já zapřísahal lumpa Toníka, 22 on, darebák, hle, jako skála zůstal... Nad černým nevděkem tím dumal jsem a v duši pocit lítosti mi vzrůstal nad nezvedeným vlasti dorostem. 41
A pocit ten mne víc a více tížil a poslední bral špetku odvahy. Vůz nějaký teď v hrčení se blížil; už okamžik jsem tušil neblahý, jak zákeřnická, hanebná a podlá se loupežníků blíži výprava, jež loupiti a švestky krásti hodlá – rozhodná chvíle asi nastává! 42
Ne, nic to není! Uchráněný nebem jsem zůstal zatím. Byl jsem věru rád: to cestou kolem vůz jel pouze s chlebem, kol nás jezdíval týdně čtyřikrát. A věru, kámen se srdce teď spad’ mi, když viděl jsem ten známý, žlutý vůz – leč běda, běda, jak to bude za tmy? ptal jsem se v tušení všech příštích hrůz. 23 43
V té noci plné úskoků a šalby jak smutný Robinson zde budu sám bez Pátka, který oheň rozdělal by – ó, já tu smutnou historii znám! A náhle vidím, večer už je v brzku... Ó, zrádný soudruhu mých dětských her, ó, Tondo, nevděčníku, bídný zrzku, ty’s přece jenom špatný charakter! 44
Mně odpoledne věčností se zdálo, noc posunuta byla do dálky a chvíle ubíhaly mi tak málo a zdlouhavě,zdlouhavě jak naše lokálky – a vida, nyní čas jen letí chvatem jak splašený! Už stmívá se, ó, žel! Já v rozčilení náhle vrchovatém bych rád, tak rád byl čas ten zadržel... 45
Však darmo, darmo, večer víc a více kol vyrůstal, v tu chvíli tajemnou koruny stromů smutně šelestíce se setmívaly náhle nade mnou 24 a mně, jak na znaku jsem tiše ležel a díval se v ty větve setmělé, lehounký mrazík po zádech tu běžel, až, běda, pot mi vyvstal na čele. 46
A najednou mne netěšilo jaksi, že lupič se as brzy ukáže – a bolno říci, v truchlivé té praxi jsem vůčihledě ztrácel kuráže – a nutno doznat: prahanebný skutek mne od krásného předsevzetí sved’: mne zkrátka napadlo, aj, abych utek’ a pokud možno nejdřív, třeba hned! 47
Tu pomalounku, pomalu jsem vstával a opatrně hlavu zvedl výš a na vše strany dobrý pozor dával... S dásněmi svými tenkrát měl jsem kříž: hlasitě v nich mi jekotaly zuby. Netopýr tmavý letěl oblohou... Hle, mám se střemhlav vrci do záhuby? A jedna, dvě, už byl jsem na nohou... 25 48
Kol ticho bylo, nikde ani hlesu, a slyš, teď v listí tichém šelestu jsem zaslechl, jak někdo stranou k lesu písničku sobě hvízdal na cestu. Teď umlkl... a hle, teď znova hvízdá... Byl očekávaný to asi vrah, jenž na lup vyšel z loupežného hnízda... Nu, proč bych neřek’, že jsem dostal strach? 49
Aj, když jsem všecko řek’, i to vám svěřím, byť studem krev se hnala do tváře, neb nechci zdobiti se chvály peřím: v rychlosti popadl jsem polštáře a nad sebou sám v duši maje smutek a se studeným potem na čele hanebně, sprostě, ničemně jsem utek’ – ba, utekl jsem zcela zbaběle! – 50
Co dále bylo, dá se říci zkrátka: kol špatných vtipů hemžilo se dost, k poznámkám různým stále byla látka, i hrdinství mé bráno v pochybnost – 26 však já jsem klidně nechal mluvit lidi, neb věděl jsem, že napsal kdosi kdes, že vyhraje, kdo v pravý čas se klidí... A proto se vám poroučím i dnes. 27
ZA STAROU LÁSKOU
[29] 1
Ke svátku dostal, aby všeho užil, do nohou rheumatismus, pěknou věc. By trochu ochable své síly vzpružil, neb jednou ještě chtěl se ženit přec, dřív podle Kneipa statečně se tužil ten nezkušený, starý mládenec, na letním bytě perka zul a rosou po louce procházel se nohou bosou – 2
A výsledek té neobvyklé kury: nemohl potom vstáti na nohy, mazání všelijakých skoupil fůry a hořce v mukách sténal ubohý a modlil se, by pomoc přišla s hůry, jak Lazar sténal týden přemnohý. Žeň bohatou jen apatykář sklízel, však jeho lepšit nechtěla se svízel! [31] 3
A tu jak doma ležel celé týdny tak jako Lazar, zle se vedlo mu. Ubohý starý mládenec, tak bídný, si postěžovat nemoh’ nikomu, ni jeden přítel soucitný a vlídný v tu mládeneckou nešel Sodomu – jen domovnice nahluchlá a stará k posluze tady byla u Lazara. 4
Ach, Bože milý, do růžových tenat bývalých lásek kéž by býval vlez’, stůně se jinak, je-li člověk ženat, měl u sebe by něžnou žínku dnes, tak sám a sám by nemusil tu sténat, ba snad by ani v nemoc nebyl kles’, vždyť dodrádobrá žínka, pečlivá a dbalá, by mužíčka si jistě uhlídala! 5
Čert aby všecko vzal! Už zvolna zmáhal se pacienta náběh ke pláči, spár zoufalství do nitra jeho sahal: jen domovnici když se uráčí, 32 pak teprv přijde! – Tu se zapřísahal, že všecko jednou rázem zjinačí, by neumřel tu samotou a nudou, až jenom zas mu nohy sloužit budou! 6
A tu si řekl: „Kamaráde milý, což je to platno, nejsi více mlád, a když se všichni kolem oženili, jdi, učiň též! Měl’s mnohou dívku rád, a mnohé tobě nakloněny byly, měl’s vážné známosti už dvacetkrát a Bůh ví proč, po každé bylo veta, jdi, ožeň se teď na svá stará leta!“ 7
A myslí jeho táhly různé zjevy těch, jež jej byly zajímaly kdys: subtilní, kypré, všelijaké děvy, zde plná měkkost, jinde ostrý rys, – kam dřív se dívat, člověk věru neví. Hle, celý harém, právem zvolal bys a věru, pěkný harém různých poupat zřel smutný rek náš kolem sebe stoupat. 33 8
Až sám se téměř divil tomu nyní, kolika dívkám jednou hlavy plet’. Jak je to možná? Inu, člověk míní, že našel pravou, lásku vyzná hned a najednou tu spatří příští tchyni a lekne se a honem běží zpět a seznámí se s druhou, čtvrtou, šestou, – ta vdá se mu a zas jde sám tou cestou. 9
I rek náš smutný tak své lásky střídal,střídal jak rukavičky. Začal záhy dost, už v mládí sladké třešně lásky jídal; mnohou báseň složil, pravý skvost. Už jako student dívku jak jen vídal, hned rozvinul v tom bájnou dovednost, by nad čipernou žabkou sítě zatáh’, než její tatínek mu bude v patách. 10
Těch lásek studentských co on měl, pane, to byla sbírka velmi obsáhlá... Kde jsou ty zjevy, druhdy zbožňované, blouznívá Stáza, Fána osmahlá, 34 těkavé Žany horování plané, jež v osidla svá pozděj zatáhla kadeta, s kterým podnikla kdys výlet a s kterým tenkrát rek náš chtěl se střílet? 11
Ó, kde je sličná pekařova Zdenka, již zvával druhdy Fornarinou svou? Kde Kristina, ta vyzáblá a tenká, kde Růžena a obě Bóžy jsou, ta první hravá, sladká milostenka a druhá, kterou filosofem zvou,zvou a která pozděj, filosofka malá, za domácího pána se mu vdala – ? 12
Kde průzračná je Tóny, černá Jitka a Julka, štíhlá jako Venuše? Kde Magdala, jak ostří nože břitká, jež mluvila mu časem do duše, že samé pletichy je, samá pitka? Kde zmlklá, zádumčivá Katuše, od které přešel k rozmazlené Else – ? Ó, všech snad ani vzpomenouti nelze! 35 13
Ó, lásky studentské, až trudno říci, jak často rek náš vámi býval tknut! Jak motýl, s květu na květ těkající, teď vzpomínkami věru nebyl chud, až na všecky ty krásky různých lící vzpomenout bylo těžké poněkud – jeť vzpomínkami celý život proset a rek náš flirtů těch měl jistě do set! 14
Ó, lásky studentské! Ve vaší záři jak často rek náš slunil se a skvěl! Co jenom ženských jmen je v kalendáři, milostné pletky se všemi snad měl a kráskám různých povah, jmen i stáří dnes lásku vyznal, zítra zapomněl, dnes úsměv, láska té a té mu kyne – a zítra honem zas už běžel k jiné! 15
Pak lásky studentské už více není, náš rek je v úřadě, ó, velká čest! Však v lásce teď se jméno pouze mění, leč podstata i forma stejná jest: 36 má v té či oné chvíli zalíbení a za rok vystřídá jich pět i šest, s poupátkem něžným, s usedlejší vdovou na každou saisonu má známost novou. 16
A proč se vlastně neoženil, kdo ví! Přec byl by oženil se velmi rád! A vždy zas na novo jde, znovu loví.loví, ba skoro zasnouben byl kolikrát, o její ruku říká tatínkovi a tatínek chce požehnání dát – však ženich zatím, jinam už se kloně, mu napíše, že – nestojí už o ně... 17
V poslední chvíli všeho nechal vždycky, když ke svatbě už ušitý měl frak. Skončila známost každá prosaicky, leč rek náš nezoufal si nikterak. Jak ptáče, když se zbaví těsné klícky, si oddechl a zase bylo tak: zas v srdce jeho nová láska přišla, – leč, buď má peněz málo, nebo šišlá. 37 18
A přece z těch, jimž byl se někdy dvořil, z té galerie sirotků i vdov, z té obrazárny, již si v albu stvořil, z těch, jimž byl šeptal spoustu něžných slov, pro mnohou se kdys do opravdy mořil a k ženění byl stále pohotov... Že neženil se, není jeho vinou: on čekal stále na nějakou jinou. 19
Nu, co měl dělat! Byl to vždycky omyl, ne pravá láska, kterou hledal on. Tak, aniž sám si toho uvědomil, jej těšit přestal těkavý ten hon. Sám nad sebou už potom třtinu zlomil ten pohodlný zatím seladon, jenž v čas ten objevil tu pravdu bídnou, jak vítězství i vlasy stejně řídnou. 20
A tak zbyl sám a sám v těch žití slotách, však dosud nikdy nestýskal si přec. Tak šťastně to přes čtyřicítku dotáh’ už vybouřený, starý mládenec. 38 Zas jiní četli v lásky sladkých notách, a stávala se i ta divná věc, že jeho lásek dcery, zas už slečny, se vdávaly, jak chce to zákon věčný. 21
Tu víc, ach, než ty všecky Bóžy, Julky, jej těší posezení u piva, partie solidní a klidné bulky... Měl za sebou ta léta bláznivá, víc nebýval už jako ze škatulky a, ať to jak chce světu zakrývá, lysinu zrádnou na temeni hlavy v rozkvětu jejím víc už nezastaví. 22
Nu, co měl dělat! Vlasy, jež mu zbyly, leč seřídly a zšedivěly už, si obarvil, jak přítel kterýs milý mu poradil, jenž moudrý prý byl muž. Však po tom obarvení vlasy byly z půl žluté, zpola fialové, – nuž, bol mužný prsa reka mého sevřel, však na přítele proto nezanevřel. 39 23
Dál bulku s ním a jindy šachy hrával a soused zbožně oči k němu zdvih’, když rek náš časem, když v něm citů nával se probudil, čet’ seznam lásek svých a jako velký stratég povídával o bývalých těch slavných vítězstvích, kde nepodlehl pod svým sokem jedním, kde všecka srdce vzdávala se před ním. 24
Tak žil náš rek, až dostal k svému svátku zlý rheumatismus. Pohroma ta zlá, o které zmínka je hned na začátku, jej velmi skroušeného nalezla. Měl k přemýšlení nyní čas i látku, když někde z kouta duše vylezla myšlénka na smrt... Ano, byla tady: co platno, hochu, dávno nejsi mladý! 25
Svoboda! Volnost! – Pěkně věci samé, kterými druhdy těšil se ten bloud. Svoboda! Volnost! – Však to heslo klame, když nesmíš ani s postele se hnout! 40 Zde k vůli rýmu francouzsky: „Ó jamais!“ si vzdych’ a cítil muka těžkých pout a medicinu pozdvihaje ke rtům, takovou volnost poslal ke všem čertům. 26
Ach ano, jinak se to stůně asi, když mladá žínka se kol otáčí a něžně tebe líbá, hladí vlasy... Tu bylo jemu skorem ku pláči, v něm lítost vře, vztek se žlučí se kvasí – té domovnici až se uráčí, pak přijde teprv! Kde jen vězí? Kdo ví? V sousedstvu nejspíš o něm klepy loví! 27
Tu utrápený lítostí a nudou on řekl si: „Ach, je to bída teď! Až jenom zas ti nohy sloužit budou, můj hochu, za nevěstou někam jeď, jen hodnou vybeř si a třeba chudou a dostaneš-li její přípověď, netřeba otálet se svatbou vlastní a můžeme být záhy oba šťastni! 41 28
Že pozdě už? Že dřív měl’s myslit na to, než teď, když stáří klepá na dvéře? Když z dávné krásy tvé je všecko vzato, když zvolna život všecko ubéře: ze srdce žár, jímž kdysi bylo jatojato, z pohledu jiskry, s hlavy kadeře: že pozdě řic’: Teď nový život počne? Že lásky není pro tě už? A proč ne? 29
Snad přece jen se najde dívka jedna z těch všech, – a věru, bývalo jich dost opravdu, řada slušná, nepřehledná – u které vítaný a milý host bys byl i teď. Nu ovšem, nemoc bědná tě sklíčila a není pro radost muž s podagrou. Víc mladík nejsi, arci, však lásku najdou kolikrát i starci. 30
Nu ovšem, nejsi víc v tom prvním mládí, v tom rozběhu těch prvních, bujných let, kde hloupostí se člověk navyvádí až běda, a vždy ženil by se hned – 42 však ženili se starší kamarádi: proč, hochu, ty bys toho nedoved’? Proč jenom s tebou bylo by už veta? Vždyť k Abrahamu ještě máš dvě leta?“ 31
Tak smutný rek náš nemoha se hnouti, přemýšlel o té, kterou vybrat si za věrnou družku na života pouti... V paměti listy zvolna převrací, tu onde zamyslí se, hlavou kroutí a smutně vzdychá v těžké stagnaci: té byl by stár, ta jemu stará zase a pátá, šestá dávno provdala se. 32
A bez chyby tu žádná není, běda! Na každé to či ono nachází: ta příliš ohnivá, ta příliš bledá a s onou byl by v stálé nesnázi, ta koncerty a zábavu jen hledá... A náhle zastavil se u Stázy, jež příliš útlá jest, však tichá, milá a jistě by mu dobrou ženou byla! 43 33
Ach, to je dávno už tak dávno tomu.tomu, co měl tu žábu velmi, velmi rád... To na prázdniny přišel jednou domů, (měl v ochotnickém představení hrát) – tam Stáza líbila se nejednomu, až on ji vyprovázel jedenkrát, až, Bože milý, to je dávno, kdysi, když při měsíci lásku vyznali si... 34
Ach, Bože milý, láska se tu vyzná tak hravě, člověk ani nevěří, pak vzájem vymění se podobizna, verš v památníku, prsten kadeří, nad láskou předešlou se zpívá tryzna a nová v struny citu udeří, vysoko v srdci šlehá plamen čistý a denně píšeš dva, tři, čtyři listy – – – 35
A zvolna chladne zas ten citů nával, ach, sejde s očí, sejde z mysli též! Kol oken, kde jsi s chvěním druhdy stával, dnes ku podivu klidně dále jdeš, 44 horoucím listům, jež jsi včera psával, dnes útrpně se sotva usměješ... Kam děla se ta láska, věčná, ryzí? Ach, ano, s očí sejde, z duše zmizí... 36
Tak zvětrala i v duši mého reka vzplanuvší kdysi láska ke Stáze. On tušil, věděl, že tam v dáli čeká – – však s dovolenou měl tu nesnáze, vzpomínka na ni kamsi do daleka zapadla v duši pak, až nejzáze a, jak ji život zavanul a odnes’, zapadlá klidně spala tam až podnes. 37
A Bůh ví proč, až dnes tak náhle před ním ta upomínka jasem zaplála v tom životě byť pestrém, přece všedním, jak opravdová láska bezmála... Tu rozhodl se okamžikem jedním, povaha těkavá a nestálá najednou hořela jak víšek slámy. Ta nebo žádná, děl si, Pánbůh s námi! 45 38
Nuž ano, řekl si, mne měla ráda a teď už více žárlit nemusí. A já, vždyť láska si jen lásku žádá, já o Stázinku věru řeknu si. A v duchu již již psaní dlouhé skládá, v němž polibky ji téměř zadusí a v němž jí všecko, všecko, všecko poví a pak by začal žíti život nový... 39
Ach, jen ty nohy kdyby sloužit chtěly! Ach, jenom kdyby mohl na nohy! Leč od chvíle, plán o ženění smělý když uzrál v něm, ach, týden přemnohý provzdychal ještě, leže na posteli jak opuštěný Lazar ubohý, jenž kolem sebe neměl živé duše krom domovnice, kterou odbyl suše. 40
Vstal konečně a napsal Stáze psaní. Psal bez okolků jako zralý muž a psal, že mnoho vzpomíná si na ni, svobodna je-li, či zda vdána už, 46 že nemůže jí vlastně říci ani, jak uvítal by v ní svou věrnou druž, jí v paměť uved’ přísloví, jež praví, že stará láska nikdy nerezaví. 41
A psal jí, volna je-li ruka její, a její srdce dosud svobodné, že tímto prosí ji co nejsnažněji za svolení, jednoho aby dne směl přijet za ní, ústně říci vše jí... Nad jeho osudem to rozhodne, se zralou rozvahou jí připomíná: buď ona, nebo nikdy žádná jiná... 42
Uplynul týden. V nepokoji stálém byl živ náš rek. Ach, co mu odpoví? Že psal ten list, teď litoval už málem; koš naposledy ještě uloví! Tak v úzkosti a strachu nenadálém sám sobě připadal tak bláhový a viděl už, jak velký koš mu nese a svět; ten ovšem ještě vysměje se. 47 43
Ach, ano, jako po studené lázni pak bude mu, – ó, koš je hrozná věc! A lidé řeknou, všeho citu prázdni, ten vyšeptalý starý mládenec že na svá stará léta ještě blázní... Ach, proč si jen to nerozmyslil přec? Zbyteček vlasů strachem se mu ježil: takovou hanbu sotva as by přežil. 44
Tu přišel dopis, její rukou psaný... Jak panenka se zarděl do krve náš smutný rek (div byl to neslýchaný, za dlouhá léta stal se poprvé)poprvé), a obálky když obě prohled’ strany, list odvážil se čísti teprve, však před očima tančila mu slovaslova, a pohnut začal pětkrát čísti znova. 45
Ta zlatá Stáza! Ano, jeho ženou by chtěla býti, zítra, dnes a hned! Vždyť s duší tolik, tolik roztouženou vždy čekala naň, tolik dlouhých let... 48 Ó, ano, chrámek lásky své si sklenou, kde jenom sobě budou náležet, kde budou míti hnízdečko své vlastní... Přec tedy ještě spolu budou šťastni! 46
Ta zlatá Stáza! To je ona, která mu souzena je tedy! Jaký ples! Jak naposled by byl s ní mluvil včera, tak zdálo se mu, před očima dnes že vidí ji a za ruku ji bera, že ručinku tu ke svým ústům vznes’, a že jak tenkrát slyší drahý hlas ten a je tak cele, opojivě šťasten... 47
Na lásky perutích, pln touhy, nadšen, by byl k ní letěl nedočkavec ten, velkého toho štěstí byl už lačen – však dosud o holi se belhal jen, tak sešlý byl a celý přejinačen, pokojem přešed byl už unaven – takovým ženichem, to věc je známá, jest okouzlena málo která dáma! 49 48
A ten čas vlekl se tak pomaloučku, tak pomalu! A zvolna každým dnem do zbylých vlasů sypal bílou moučku, již stříbrem zimy poeticky zvem, a bylo reku našemu jak broučku, jenž váben prvním jara úsměvem by výš chtěl vzlétnout, ale schvácen mrazem po prvním pokuse zpět padá na zem. 49
I on tak rád, tak rád byl by se vzchopil a letěl, kam jej srdce táhnul hlashlas, a tam se štěstím nekonečným opil a slavil svatý lásky hodokvas, – však osud s ním si divné šašky tropil a trvalo to dlouhý ještě čas a z prsou vzdech se vydral ještě mnohý, než jako dříve sloužily mu nohy. 50
Přec konečně se toho za čas dožil... Zas jako jindy chodil zdráv a čil a v ulicích dav procházečů množil. Zas najednou se celý zjinačil, 50 tak bujná radost vjela jemu do žil, že s chutí byl by si tu zatančilzatančil, a úsměv stálý sedal mu teď na rty,rty jak blaženému studentíku z kvarty. 51
Dne jednoho pak jako švihák pravý se vyfintil (měl pouze nesnáze, se zrádnou lysinou na vrchu hlavy) a svižným krokem bral se ke dráze. List před tím napsal horoucí a žhavý a teď jel k ní, ach k ní, tam ke Stáze a v mysli srovnával si řeči pěkné, jež vyvolené srdce svého řekne... 52
Co bylo dál, je prostinké a všední, jak autor jeden řek’ už přede mnou. Ke Stáze přijel právě o poledni – a náhle zchvácen hrůzou tajemnou jak hloupý školáček stál tupě před ní s myšlénkou na útěk, tak hanebnou... Jen hledí na ni, marně slova hledá a jako na trní je u oběda – 51 53
Nemluví, nejí, smutně hlavu chýle – a vlakem večerním jel domů zpět. Bylť na to zapomněl, se krutě mýle, co se Stázičkou zřel se naposled, že od té doby, ach, od oné chvíle uběhlo dlouhých, dlouhých dvacet let a strašná doba ta, jež mžikem zdá se, že málo kouzla přidá – dívčí kráse... 54
Ach, kde je dávný linií těch oval, pel, který mládí vdechlo na líčka? kde je to dítě, jak je v mysli choval, mladosti kouzlo, ona celičká? Jak poupě si ji v mysli představoval – a vstříc mu vyšla stará tetička, dřív poupátko to bylo, kvítek z jara, teď pelargonie to byla stará... 55
Jen trosky ze všeho, čím druhdy jala a před čím dávno obdiv utichá, vyčichlá svěžest, vůně vyvětralá, holoubek, který dávno pelichá, 52 bývalá kráska, která by se vdala, jen kdyby ještě našla ženicha, tetička s vráskami na zvadlém čele – jen trosky z někdejší té krásy celé... 56
A dál co bylo, dá se říci krátce, jak přede mnou děl rovněž autor týž... Že čas i s ním měl dosti tuhé práce, i on že mohl dceru vdávat spíš, nevěděl rek náš, hanebný ten zrádce, s nímž sám jsem nespokojen nanejvýš. On věděl jen, když domů jel zas parou, že poupě chtěl – a našel tetu starou... 57
Zde román končí... Ještě malá douška. Co bude dál se smutným rekem mým, zakrývá ovšem budoucnosti rouška, však mnoho viděl jsem a mnoho vím, čtenářce vlídné našeptám to v ouška, co hlubokým je dosud tajemstvím, ač ovšem nevím, ve svém srdci měkkém víc nezatvrdí-li se nad mým rekem. 53 58
On totiž – nevím, jak to říci nyní – se dosud lásky nevzdal, starý bloudbloud, a, jak mi kdosi svěřil, v brzku míní v manželství přístav chvalně známý vplout: prý ožení se se svou hospodyní, jež chytila jej do růžových pout, než za jiným si ideálem vyšel... Já nevím, povídám jen, co jsem slyšel. 54
PREMIERA
[55] Ach, premiera! – Nezachvěje vámi ta vábná představa? Ten plný dům, ti pánové a vyfintěné dámy, to vybrané a vzácné publikum premier našich v našem zlatém domě – já přiznám se, mráz běžel vždycky po mně a bázeň proletěla srdcem mým, když rozhléd’ jsem se kolem přízemím a po ložích a po balkonech obou a když zlá představa mne napadla, že mohlo by se třeba státi dobou, že seděl bych tu v záři divadla ne jako divák, ale z vůle boží,boží že seděl bych v té krajní pravé loži, kam, když se prvně hrá kus domácí, vždy míří všechna kukátka i oči... Autorská lože! Potlesk burácí a všechno se ku pravé straně točí, [57] a všechno dívá se po loži oné, po sedícím tam panu autoru, jenž v neznané dřív blaženosti tone, když opona jde znovu nahoru a potlesk neustává... Shora, zdola nadšený potlesk splývá bouří stálou a „autor, autor!“ obecenstvo volá, jej tváří v tvář chtíc zasypati chválou. A náhle bouře, která v celém domě hřmí salvami, se rázem utiší. Režisér gestem v lož tu nejbližší naznačí znova, že pan autor skromně se krčí tam a na jeviště nechce. A nová bouře jako orkán hřmící, až přec pan autor posléz dá si říci a, o kulisy zaklopýtnuv lehce, se na jevišti zjeví za chvíli a v bouři, která rozpoutá se znova, vždy níž a níže hlavu nachýlí a, za potlesku nejsa mocen slovaslova, se s těmi objímá, kdo v kuse hrajíhrají, a stiskem ruky horoucím je chválí, že přímo úchvatně a božsky hráli. (U sebe každý autor moudře stají, jak bylo mu, když z panstva ten či ten 58 si zaplavati byl tak nešťasten a s pamětí svou vedl vojnu prudkou,prudkou jak přismolený před sufléra budkou)budkou.) Pohnutý autor beze slova radši všem ruku tiskne, líc mu zahoří a sotva z kulis vycházeti stačí. Jsou ovšem také jiní autoři, z nichž mnohý dlouho prositi se nedá a, jak jen ruka jediná se hnehne, jen tak, aby se neřeklo, ó běda, nadšený autor ihned přiběhne a sám se rozplývaje v pohnutí, děkuje na vše strany kynem hlavy, až jakýs takýs potlesk ostýchavý si přece jenom v posled vynutí... Lítostí jednou zachvátil mne nával a působilo na mne dojemně, když básník jeden přímo ze země si uznání a potlesk vydupával... Jak bude dnes? Tak každý ptá se druha a mezi přívrženci různých škol a náhledů se půtka vede tuhá, či frásemi se plano hází kol. Ten, kdo se stykem s herci honosí, prý vyprávěti slyšel kohosi, 59 ze zákulisí jak jdou divné zvěsti: prý dneska autor nebude mít štěstí... Dům plní se, jet’ sedmá za krátko. V autorské loži šaty zašelestí. Před sebe stavíc vějíř, kukátko s neklidem v tváři dáma si teď sedá a ke komusi otáčí se zpátky. Jet’ zřejmě rozčilena, v tváři bleda a nevolno jí asi před kukátky, jež v chvíli té se obrátily na ni. Pan ředitel jí zdvořile se klaní z vedlejší lože. Dáma ona, chce-li, – a kdož po také zvěsti nelační? – z té poklony si velkolepý, skvělý vyčísti může úspěch sensační, jehožto jistě dožije se v krátce jejího muže dramatická práce... Pan ředitel zas do prázdna už hledí, jsa právě zaneprázdněn odpovědí komusi z družstva, jenž s ním loži sdílí. A v divadle šum roste každou chvílí, ten zvláštní ruch, jakým se slaví vždycky radostná událost, když za čas jednou nám narodí se talent dramatický. 60 V takový večer dokonce si sednou i kritikové na svá místa dřív, ba dokonce – a to je věru div, nad kterým celý parterre oněmí – tak proti všemu obyčeji dneska své křeslo v první řadě přízemí v čas zaujme i ona dáma hezká, jež vždycky pozdě přijde, à tout prix. (O dámě oné známý jeden děl mi, že jako malé dítě byla prý nemocna těžce, stonala prý velmi a prý už tenkrát jako žába malá se slavným slibem nebi zavázala, že, Bůh-li navrátí jí opět zdraví, což, bohudíky, splnilo se v skutkuskutku, že nikdy nikam nepřijde v čas pravý a opozdí se aspoň o minutku a přijde, kdy už v divadle se hraje a spíše tedy každým viděna je.) I v loži divadelní živo zvlášť. Teď znovu se tam otevřely dvéře a, odkládajíc nádherný svůj plášť, snad schválně šitý k této premieře, 61 se objevuje divadelní hvězda a lhostejně si sedá u kraje. Ve tváři účast jeviti se nezdá – vždyť ona v dnešním kuse nehraje, ji dnešní autor neobmyslil rolí, a kus, jenž k vůli ní se nepíše, v němž pro ni úloha se nevyvolí, nestojí asi za nic nejspíše a jistě bídně propadnouti musí. Jet’ známo, dobré jsou jen ony kusy, jen ony výborné jsou, bez řeči, v nichž ona úlohu má největší... Hle, vlídně diva známým teď se kloní, leč pod čelem jí dál to burácí: když v kuse dnešním není role pro ni, čert, odpusťte, vem’ tvorbu domácí! A její zrak se maně sesmyká na první balkon, křesla v řadě prvé, kde, přísnost ve své tváři mračnobrvé, si všemohoucí sedá kritika. Jí nejlépe vždy vyhnouti se z dáli, to, zdá se mi, si v duchu myslí diva: kritika hloupá přec je odjakživa, – jen tehdy moudra je, když divu chválí. 62 A kritik vždy jest osel, kolem vzato, když neslouží jí v oddanosti slepé, kritiku číst jen tehdy stojí za to, když chválí ji, či aspoň – jiné ztepe... Dva živly sporné v boji stálém vždycky od věků dávných. Jenom na chvíli k nim časem příměří se nachýlí – mně znám je příběh jeden poetický, jenž k slzám dojal mne. Chci sdělit s vámi ten příběh krásný, dojme snad i vás. Zde umělec byl a tam kritik známý a mezi nimi sváru ostrý mráz začišel vždy po každé nové roli a po recensi každé, smutná věc. Však moudřejší že ustoupiti volí, z těch dvou tu moudřejším byl umělec. Tak v těžkých trudné resignace chvílích jej spasil nápad původní a nový: své dítko oblek’ do šatiček bílých a s kytičkou je poslal kritikovi, by před ním kleklo – na tu scenu ale je slabé pero mé, sám dobře vím... Děťátko spjalo ručičky své malé a žebronilo hláskem dojemným, 63 pán velmožný by už tak dobrým byl a na tatínka dál se nezlobil... Zda ke smíru zlý kritik asi svolí, – co myslíte? Leč dopovím to zkrátka: před Naumburkem jednou Prokop Holý tak vinul k srdci drobná pacholátka – tvářičky dětské zlíbal, náhle změklýzměklý, a velké slzy po tvářích mu tekly... Ó básníku, v němž dušička teď malá, jenž v loži se tam krčíš málo vesel, rci, duše tvá se nikdy nerouhala velmožným pánům z referentských křesel? Své zpytuj svědomí, svou minulost, zda vůči každému se’s dobře choval, zda vždycky byl jsi opatrným dost a u vrbiček slušně pozdravoval? Zda nebyl’s nikdy nezdvořilým trochu a nepozdravil někdy před rokem? Dnes přišla chvíle soudu, milý hochu, kdy všecko splatí se i s úrokem... Rci, ve svědomí nehlodá ti výtka, že’s nepřekročil referentu práh, že neposlal jsi nevinného dítka s kytičkou v ruce, v bílých šatičkách, 64 kleknouti před nimi, by vzácní páni s tatínkem rovněž měli slitování? Však, – teď už pozdě na lítost je, běda, za činy své teď vezmeš odplatu... Vše rázem tichne, opona se zvedá, hlediště setmělo se, ve chvatu hrdinka kusu za scénou teď plaše udělá křížek, – na hru má to vliv – a – začíná tu premiera naše: autoru budiž Pánbůh milostiv! 65
KONEC IDYLY
TŘI LISTY VENKOVSKÉHO LÉKAŘE
[67] I.
Můj příteli, z těch zdejších hor a lesů – já, považ, celý rok už tady jsem – dnes do dálky ti vřelý pozdrav nesu. A řeknu hned, že osudu, jenž sem v tu samotu mě zavál, žehnám dneska... Můj příteli, ty pravdu měl jsi přec, že okouzlí mě venkovanka hezká a bude z toho svatba na konec. A abych ti to řekl dvěma slovy: jsem ženichem! Tak, nyní všecko víš! Jdu, vím to, v život jiný, lepší, nový a jsem tak šťasten, šťasten nanejvýš, tak šťasten, jak jen jednou na tom světě je člověk láskou ženy, již má rád, tou láskou, která k prahu ráje zve tě a které žehnám, žehnám nastokrát. [69] Nuž ano, příteli, jsem cele šťasten, tak, že se bojím o své štěstí až... Na dny a hodiny již měřím čas ten, kdy v chrámě posvětí se svazek náš. Mám v duši tolik štěstí, tolik záře a tolik lásky, že bych objal svět. Můj příteli, a půjdu od oltáře a bozi mně snad budou závidět! Můj příteli, jak vše ti jenom říci, bys neměl to za výlev básnický? Ta dívka krásná, zlatá, milující až bude mou, ach mojí na vždycky, jak unesu to všecko velké štěstí? Tu velkou lásku, kterou nese mi? Sám sebe ptám se, zda to možná jesti, že tolik lásky je tu na zemi? Ó, příteli, zda vzpomínáš tam v dáli na onen večer, plný, plný hvězd, když pod mým oknem naposled jsme stáli? – Já tenkrát myslil jsem si na odjezd a na to, co mi příští osud podá. Mně nechtělo se z Prahy, víš to sám, já nerad šel a ty jsi řekl: „Škoda, že odcházíš...“ Ó, já si vzpomínám... 70 A dlouho, dlouho tenkráte jsem váhal jít z města do hor, Bůh ví v jakou ves, mne pocit smutku pojednou se zmáhal – rád Prahu měl jsem jinak nežli dnes. A myslil jsem, že těžko zvykat budu na ticho samoty, jež neláká, na horskou poušť a na venkovskou nudu a jednotvárný život šosáka... Já nedovedl srovnati si v hlavě, že žít bych zvykl v zastrčené vsi, já, uvyklý ti velkoměstské vřavě... Na divadlo a Žofín vzpomněv si já byl bych zuřil, že mám jiti z Prahy kams v odlehlý a zastrčený kout, zahodit vše, i vědecké své snahy, a dosavadním zvykům odvyknout – Mně bylo hrozno, abych někde zapad’, kde nevěděl bych ani o světě, venkovské bláto místo korsa šlapat a čekati, až někdo pozve tě, bys k nemocnému po venkovském zvyku v poslední chvíli vyjel do noci, kde ubožák už smrt má na jazyku a z pravidla už není pomoci... 71 Se strachem nikdo neodjížděl větším a netěšil se méně na cestu – a hle, teď oné cestě blahořečím: já našel jsem tu drahou nevěstu, tak hodnou, milou, dobrou, že jen ztěžka to štěstí chápu, že to poupátko, ta malá čarodějka, víla, kněžka, mou, věčně mojí bude za krátko! Ach, příteli, jsem blažen! V prsou hárá mně pocit, jenž v ráj mění život nám. To sladké dítě jmenuje se Klára. Viď, je to krásné jméno? Rád je mám: i moje matka tak se jmenovala, a tím to jméno je mi dražší jen. Mě miluje ta čarodějka malá a já jsem blahem celý opojen. Je dcerou správcovou. Má jenom otce. Já její matky nezastih’ jsem už, umřela tyfem v předminulém roce. Pan správce milý, rozumný je muž a ke své milé, dobré, zlaté dceři hlubokou, vřelou, něžnou láskou lne. A Klára stejnou něžností mu měří. Tak žijeme tu v lásce vespolné. 72 Ten starý pán! To netušil bys ani, jaký to pocit nový, neznámý, když starý pán, jenž lidí teď se straní, svou starou ruku někdy podá mi a steskne si, jak ve svém vdovství chudém on osiří v ten svatební můj ples a řekne mi, až s Klárou svoji budem’, bych měl ji vždycky rád tak jako dnes... Ó, kterak možno bylo by to, méně tu předrahou že měl bych někdy rád! Ó, nikdy ne! Při matky drahém jméně jsem lásku svou jí slíbil tisíckrát, a já to vím, mě srdce k tomu nutí, že toto dítě, jež má rádo mne, do posledního svého vydechnutí milovat budu v lásce upřímné. A myslím si, až i to dítě jednou se matkou stane, oči dítěte, dítěte mého prvně na mne vzhlednou: tu myslím si, ráj pro mne vykvete, ráj blažených... a tu se bojím skorem, že nyní už tak příliš blaze mi, a potom teprv nejšťastnějším tvorem, ba nejšťastnějším byl bych na zemi... 73 Hle, příteli, tak ze všech snů a plánů, jež mladé hlavy kdysi pletly nám a jevily nám slávy zlatou bránu, co zbývá? Nic. Však za ně uchovám v svém srdci lásku ke své ženě mladé, k bytosti nade všecko nejdražší, jež růžová mi pouta na šíj klade, leč k ráji mě svou láskou povznáší. Buď zdráv, můj příteli! Já ruce obě ti vřele tisknu. Druhu mladých let, já psal jsem tento list, můj drahý, tobě jsem o svém štěstí muset vyprávět pro památku těch dnů, když jsme si děli, že přátelství, jež v duši vzešlo nám, ni láska k ženě nikdy nerozdělí... Zda vzpomínáš, jak já si vzpomínám? Buď zdráv, můj příteli! A hochu, posud své vyvolené v srdci nemáš-li, já přeju ti, tak jako mně ať osud ti pravou láskou život okrášlí, a přeji ti, až přijde sladký čas ten, kdy srdce lásce padne za kořist, bys byl tak cele, neskonale šťasten, jak dnes je ten, jenž psal ti tento list... 74 II.
Ty ptáš se mne, zda zhltila mě země, že o sobě jsem nedal žádných zpráv. Ne, bohudíky, kdybys přišel ke mně, tu viděl bys, jsem ještě živ a zdráv, však, ač tě zvu k nám upřímně, můj hochu, i žena má i tchán můj tebe zvou, – přec tebe prosím dnes, bys ještě trochu k nám do hor odložil tu cestu svou. Viď, nezlobíš se, upřímně tě zvu-li, bys přišel k nám až pozděj’... Řeknu ti, má drahá žena teď se ke mně tulí, já její čelo líbám v pohnutí, v svých rukou hladím její ručky bílé a oba těšíme se, za krátko že přinese nám dávno ždaná chvíle maličké, drahé naše robátko... Hle, teď to víš. Však pochopíš jen ztěžka, co tato zpráva pro mne znamená! Má každá myšlénka teď jinde mešká a duše má je pýchou zmámená 75 a srdce moje překypuje blahem. Jsem na svém dítěti teď závislý a stále blouzním o robátku drahém, jen je a ženu svou mám na mysli. Ne, příteli, ty nechápeš to ani, to velké štěstí mé jak dusí mne, dnes celý svět bych objal do svých dlaní v své lásce horoucí a upřímné. Já o tom robátku, na které čekám, bych stále mluvil jen a šel bych dnes do polí, lesů, do samoty někam, kde jásal bych a vyzpíval svůj ples. Teď teprv se v mém žití rozezvučel ten akkord plný, který chyběl tam, teď teprv cítím, že má život účel, když na své příští dítě myslívám, teď teprv chápu celé kouzlo ženy, když v lásce dává život dítěti, ten život příští, dlouho vytoužený, jejž nejsvětější láskou posvětí. Teď teprv cítím, co v tom svatých kouzel, být celým mužem, celým člověkem, v životě, jenž se z tvého žití vzbouzel, dál žíti ve vývoji odvěkém, 76 v dítěte svého dětství vidět znova své dětství vlastní, v jeho dětských hrách zas prožiti to vše, co člověk chová v svých nejkrásnějších, dětských vzpomínkách. Teď teprv cítím, co v tom luzné krásy, když dětství tvoje znova začíná, když ve vzpomínkách k srdci se ti hlásí tvé zašlé mládí, láska matčina, to svaté kouzlo domova, to všecko, co prchlo dávno, ach, tak dávno, žel, ten zlatý čas, kdy sám jak malé děcko v laskavé oči svých jsi pohlížel... Jen vysměj se mi, příteli můj, chceš-li! Hle, fantasie moje bohatá: já vidím se už jako stařík sešlý, jak na svém klíně houpám vnoučata a s babičkou, teď svojí žínkou mladou jak vzpomínáme chvíle nynější, a děti do klína nám hlavu kladou, až spánek pomalu je zkonejší... Nu, odpusť, příteli, čím bavím tě tu. Ty nazveš mne snad vzorem šosáka. Máš pravdu. Výhost dal jsem všemu světu, jenž dávno mne už ničím neláká. 77 Mám svět svůj vlastní: drahá moje žena a dítě mé, to teď můj celý svět... Hle, u okna teď stojí zamyšlena. Ach, ano, o čem lze jí přemýšlet? Jen o tom, čeho duše naše obě tak plny jsou, co přijde, přijde k nám, co rozechvěný v kratičké už době v tom malém království svém uvítám, co bude našich duší štěstím, světlem, co radostí nám duši omámí, čím tato jizba promění se v Betlem, kde bude dítě vládnout nad námi... Má mladá žena oknem ven se dívá. Pod okny v zahradě nám kvete bez. Je jarní večer, kol se připozdívá. Má žena ptá se, co to píšu dnes. „Pojď, přečti si,“ já pravím. Přešla ke mně a přes rameno čte mi zpověď mou... A hle, ty drahé ruce tiše, jemně mne kolem šíje zvolna obejmou... Bez pod okny sem vůni sladkou nese a máta voní, kvete reseda. Hle, drahá žena moje pozvedne se a ke klavíru tiše usedá. 78 Ty nevíš, příteli můj, co je kouzla v té písni, kterou tiše zahrála... Já poslouchám, mně s tváří slza sklouzla a byl bych rozplakal se bezmála. Víš, z „Hubičky“ tu kolébavku pěla, již zpívá Vendulka... Ve chvíli té má žena stranou na mne pohleděla: i ona měla oči zalité. To byly slzy štěstí, že je matkou, že popřáno jí bude za krátko tou Vendulčinou kolébavkou sladkou hýčkati vlastní svoje děťátko... Ó, drahé dítě, nade všecko dražší, jež jako Simeon já spatřím rád, až přijdeš, přijdeš v tuto jizbu naši, tvá matička tě zlíbá nastokrát! Ó, drahý květe, nevzbuzený posud, kéž Bohem požehnán je život tvůj, jen štěstí, štěstí dej ti dobrý osud, tě andělíček boží opatruj! ...A žena umlkla. V té chvíli právě kdos vešel. Někdo těžce stůně kdes. Jí smutno bylo při té náhlé zprávě: mám jíti k nemocnému ještě dnes. 79 Povinnost volá. Půjdu. Končím tudíž. Buď hodně zdráv a vždy se dobře měj, můj hochu milý, zdráv a šťasten budiž a v příštích dnech si na mne vzpomínej! III.
Jest po všem tedy. Dostal jsem tvé psaní, jímž odvětil jsi na můj telegram. Jak je to možná, ptáš se. Nevím ani, nevěřím posud. Jako strašný klam a těžký přízrak, jenž mě ve snu mučí, to vše se zdá mi býti. Hochu můj, nad posledního žebráka jsem chudší, mne ubohého z duše polituj! Je tedy po všem. Je už tedy po všem. Či přec jen se mi zdá ten hrůzný sen? Ach ne, to pravda. Hrozná pravda, ovšem. Já přece bdím, ba krutě probuzen jsem ze své idyly. Teď hledím vůkol a kolem mne je smutek, trud a děs. I mého žití skončen, tuším, úkol, a lhostejno, zda zítra nebo dnes. 80 Je po všem tedy. Já se domů vrátil, krev nějak všecka ve mně ustydla. Zoufalý pocit práznoty mne schvátil. Je všude ještě zápach kadidla a voskovic a věnců. Vůně těžká a omamná. Ne, nejsem schopen slov. Jsem sám, tak sám... Má žena jinde mešká, mně odnesli ji v rakvi na hřbitov. Jsem sám, tak sám. Co počnu si tu bez ní? Jak strašné ticho je tu! Její hlas, hlas její předrahý tu více nezní, ne, ticho tu... Tak tedy odešla’s, má dobrá ženo! V samotě a trudu jsi nechala mne. Co mi zbylo teď? Jak bez tebe tu, pověz, žíti budu? Kam odešla jsi? Kde je odpověď? Jsem sám, tak sám. Mé kroky znějí hluše v té prázdnotě. Mráz duši táhne mi. Až ke smrti je smutna moje duše, v tom hoři i vzdech na rtu oněmí. Je všecko tady, jako bylo za ní, pod okny voní máta, kvete bez – a přec to bolí, do krvava zraní: jsem sám, tak sám, je tedy po všem dnes? 81 A ještě před týdnem, můj Bože milý, jak tady u nás bylo jináče! Tak nevýslovně šťastni jsme tu byli... Dnes nemohu se dívat bez pláče v to odestlané lože její prázné... Na stěně dosud visí její šat, můj ustrašený pohled na něm vázne, vše němou řečí mluví odevšad. Hle, okno, u něhožto ráda četla, hle, klavír, na němž tehdy zahrála, – já posud vidím, hlava její světlá jak sklání se tam, šílím bezmála a zdá se mi, že slyším píseň její, již zpívala tu, kolik tomu dní? – Nad klavírem se bílé ruce chvějí, tu píseň slyším zas, tu poslední... Ne, je to příliš, příliš krutá rána! Tak sám, tak sám! Můj Bože, jaký trud! Kolébka nová dávno uchystána u okna tady stojí doposud a kdo v ní bude spát? Kdo vloží do ní mé dítě, kdo je zlíbá na čílku, kdo nad tou kolébkou se něžně skloní s tou písní: hajej, zlatý andílku –? 82 Ta prázná kolébka, to lože prázné... Tak sám, tak sám! Můj druhu, věříš-li, teď teprve mně slza v oku vázne, když za pohřbu mi slzy nepřišly. Já neplakal jsem slzami, leč krví, když zaslechl jsem pohřební ten zpěv, já tupě šel jsem za rakví a prvý jsem hodil tupě hlínu na rakev. Teď teprve má bolest v slzách taje. Byl u mne tchán a plakal, „dcero má, mé zlaté dítě,“ stále šepotaje. Ach, zoufale tak je nám oběma... Má žena zlatá! A mne při tom drtí ta výčitka, že já jsem vinen sám svým neštěstím, sám vinen její smrtí. Jen s hrůzou na všecko si vzpomínám. Já k nemocnému byl jsem volán tady, na cestu vydal jsem se do noci. Byl z továrny to dělník, člověk mladý a nebylo mu více pomoci: skvrnitý tyfus... Já se doma omyl, však bylo pozdě už. Ten strašný host zapadl k nám a jedním rázem zlomil dva životy, s kterými třetí srost’. 83 V horečce slova mluvila mi sladká, zda mám ji stále, vždycky stejně rád, a zpívala: mé děťátko, tvá matka tvá matička tě libá nastokrát... V horečce blouznila a potom ráno dne pátého jí na rtu umřel vzdech, a bylo po všem, bylo dokonáno... Jen já jsem zbyl tu ve svých bolestech. Vzkřik divoký mi nyní v srdci vázne, že dýchati má prsa nemohou. Ty prázná kolébko! Ty lože prázné! A vidím ženu svoji ubohou, jak domů vedl jsem ji, žínku mladou, jak odkládala svatební svůj šat – a potom zas, jak do rakve ji kladou a vzlykání a pláč zní odevšad. Tak sám, tak sám... A venku voní máta, pod okny ještě kvete modrý bez, a bílý motýl za motýlem chvátá... Tak sám, tak sám jen já tu sedím dnes, tak sám, tak sám, tak nad žebráka chudší... Tíživý smutek čelo olíbá a náhle přízrak bolí mě a mučí, že kolébka se zvolna kolíbá... 84
POKÁNÍ
[85] Takový pustý výkřik v duši zní mi – co psáti chci, ne, není veselé... Dnes vedl bych vás mezi nešťastnými, jimž prokletí je psáno na čele, děj pochmurný bych v chudé oděl rýmy a se čtenářem šel bych nesměle nevlídnou nocí, kde tma hluchá vládne a nikde v dálce vidět hvězdy žádné. A nikde vidět není hvězdy spasné, tma hluboká je kolem do kola. Vzkřik zoufalý zní znovu, znovu hasne – po smilováni kdos tak zavolá v zoufalství nejvyšším – a z muky časné jej muky věčně hrozbou udolá hlas druhý, který odpouštěti moha, jen proklíná a hrozí jménem boha. A chaos, v němž ty oba hlasy znějí, teď v lidské postavy se obláčí... [87] Zříš stíny strhané, již v beznaději a zoufalství si oči vypláčí, za smilování prosbou rty se chvějí – hlas příkrý posupně jim opáčí, bůh, k němuž bídné vedla dětská víra, že smilování svého odepírá... Nuž, tak to bylo... Od zpovědi zpátky šla zmatena: ji nerozhřešil kněz... Tak jako ve snu hřbitovními vrátky šla těžce domů, sotva krok ji nes’, ji dohonily její kamarádky a zhrozily se, jak ji zřely dnes: zrak strhaný a vytřeštěný mukou, tak stála tu a omdlela jim v rukou. ***
Dělnice z továrny... Před roky dvěma kdys o muzice její hoch ji sved’. A děvče chudé jest a věna nemá, co dělat... Hoch byl sotva dvacet let a plival krev. A potom nad oběma hochova matka lála naposled a byly starosti, kdo v chatě chudé a čím to dítě jejich živit bude... 88 A dítě přišlo, byl to mrzák malý a churavělo stále. (V době té světnici jednu všichni obývali, hoch souchotinář, matka dítěte i její rodiče.) Tu mnohé žaly, v nichž bezradostně život odkvete, hněv, sváry mnohé, jež vždy bída křísí, jídaly s nimi z jedné chudé mísy. To smutný život byl. Tak často bývá, kde nouze domovem je, zlý ten host, kde chybí i ta chleba suchá skýva, kde nakupí se starost na starost a každá do krvava srdce zrývá, kde tvrdý život smilování prost – a věčné strádání a věčná bída člověka k hrobu od kolébky hlídá... To smutný život byl, kde dávno zmizel paprslek poslední, jenž kdy tu kmit, kde život štěstí nesil, hoře sklízel, kde v bezejmenném stádě tupý lid žil jako zvěř a znal jen trud a svízel a štěstí tehdy jen, když býval zpit, a vášně divoké a tvrdou práci, v níž uštvaný své síly utrmácí. 89 Tak od malička v továrně i doma v morovém děvče žilo ovzduší. Jí nikdy píseň nezachvěla rtoma, tma pustá ulehla si na duši, své hanby sobě ani nevědoma jen toho bála se, že vyruší ji dítě z práce, kdy jest nejvíc třeba, i pro milého vydělávat chleba. A víc než kdy teď peněz chtěli na ní, hoch zahálel a otec jenom pil, v čas poslední se práce netknul ani a ve sklenici rozum utopil a za mozoly zkrvavených dlaní propíjel zbytek vědomí a sil. Zrak vytřeštěný, ruce, jež se chvěly, teď otce jinak ani neviděli. Tu denním hostem byla u nich váda a zvolna hlad se vestěhoval sem. I hoch ji bil – a přec ho měla ráda: s ním dítě druhé měla pod srdcem a zhrozila se toho... Darmo hádá, jak bude dál... Jí život těžkým snem a hrůzou byl... Z nich náhle jeden ubyl: to otec její oprátkou se zhubil. 90 Tak o své vůli skončil život trudný. Odešel jednou z domu, zmizel kdes a nevracel se dlouho, chodec bludný. Za týden prohledali celý les, i rybník prohledali, obě studny, jež byly tu, – jak do země by kles’, vždy znovu s práznou vraceli se zpátky. Odešel, zapad’, zmizel bez památky... A zase šli a zas den minul nový a znovu stopa jeho hledána. A znovu prohledali každé křoví, pes pomáhal jim tesknil za pána a v nocech vyl... Kam děl se jen, kdo poví? Do noci hledali ho od rána, a zase šli a zas den minul celý – za tmy se sami domů navraceli. A našli ho. Byl jarní, vlažný západ... Les prohledali celý dokola, s oblohy lehce začínalo krápat. Pojednou na psa někdo zavolá, do nízké houštiny se počal drápat: skrčená hnila tady mrtvola... A nad lesy kol jak se zvolna smráká, zde rozpadlo se tělo nebožáka. 91 Tak domů šli ve trudnou chvíli onu, myšlénky divné měli ve skráni... Z vůkolních osad zněly hlasy zvonů, večerem jarním znělo klekání a vytí psa... Na širém nebesklonu se mraky protrhaly, po stráni svit měsíce se rozlil, hvězdy vzplály a zvonů souzvuk zvolna tichnul v dáli. ***
A jaro minulo, i žně už byly a podzim táh’. Od pohřbu otcova hled dceřin stále býval zasmušilý a skoupá nyní byla na slova: na otce trudné myšlénky jí zbyly a čekala, že znovu pochová své dítě druhé, jež své jméno rodné mít zase bude po ní, po svobodné. V tu dobu přišel z řádu Ježíšova sem kněz a kázal. Záhy všechen lid v chrám hrnul se, by neztratil ni slova z kázání jeho, jimiž počal hřmít o hrůzách všech, jež výheň pekla chová pro všecky ty, jimž do čela je vryt 92 znak hříchu, po němž bůh je kdysi pozná, by uvrhnul je v pekel muka hrozná. Všem nestačil teď kostelík ten malý, kdo v zástupech teď přicházeli sem, a slovům hřmícím zbožně naslouchali u vytržení, jati úžasem. Jak s hory prudká lavina se valí, jež všecko strhne s sebou v letu svém, tak otřásal se kostelík ten vesský, tou řečí vášnivou, jíž hřměly blesky. Vše jímal strach a úžas, bázní chvěli se před soudem, až povolá jich Pán, viseli zrakem na rtech kazateli, jenž dolů blesky vrhal pohněván... Byl nepravostí jejich život celý – výčitkou svědomí teď každý štván jen trnul, že své duše spásy nedbá a že jej stihne strašná boží kletba. Teď o životě přemýšleli – věru, hřích sevřel všecky ve svá pářata: jen vášně znali, karban, zpronevěru, ba žili, žili jako zvířata – a jak teď v kostelíka vážném šeru 93 jim nad hlavami hřměla slova ta, jen trnuli, co příští chvíle nese: bůh zatratí-li nebo smiluje se. A jak tu poslouchali tiše, němě a v ustrnutí stáli dokola, jim zdálo se, že bouř ta hučí temně, hlas andělův že náhle zavolá, že chrám se boří a že chví se země, že na hřbitově každá mrtvola najednou živne z popelu a troudu a že čas nastal posledního soudu. I ona, která těžkou svoji chvíli čekala za nedlouho, stála tu, jí zdálo se, že hlava její šílí v divokém, náhlém, hrozném záchvatu, bůh zda ji zatratí, či odpustí-li, se sama sebe ptala, na tátu si vzpomněla, jak v srdci trudů nával tam v lese tenkrát kličku zadrhával... A hlavou kmitlo jí, že sama otci tu připravila smrt a hořký trudtrud, a hlavou kmitlo jí, jak bloudí nocí hladový, opuštěn a sám a chud, 94 jak umírá tak sám a bez pomoci, když spásy žádné není odnikud, jak odešel tak po nesváru mnohém, tak neusmířen s lidmi ani s bohem... A její život, její žití kleté, čím bylo to, teď sama ptala se... Jí jenom starost o vezdejší hněte tak ze dne na den v těžkém zapase – čím lišila se ona od zvířete? Hle, kterak žila... sotva o spáse své duše myslit v žití pokdy měla – ba, na svou duši, na tu zapomněla. Tak z kázání se navracely ženy a jaký s nimi obrat stal se, hle: jak v ustrnutí byly, zaraženy, děs v srdcích svých a oči ovlhlé. Pak v kostelíka zachmuřené stěny na druhý den i z dálky odlehlé se zástup jejich vracel, stále větší, jak očarován fanatickou řečí. Ten tichý kostelíčekkostelíček, co tu stával, slz tolik neviděl za dlouhý věk. Na každé kázání vždy větší nával, i venku stáli, celý hřbitůvek 95 byl pošlapán... Sem z daleka se brával dav nábožných a ke zpovědi klek’. Za týden kněz tu činil pravé divy: hle, káli se a bůh byl milostivý. Tu každému, kdo smířiti se chystá teď s bohem svým, jenž láskou nejvyšší, hříchové odpuštěni jménem Krista, jenž ve svém slitování vyslyší, kde duším zkáza kynula by jistá bez tvojí přímluvy, ó, Ježíši. Tak všem, jež zbožnost vedla, víra dětská, jsou odpuštěna provinění všecka. Jak znovu narozeni, hříchu prosti teď byli ti, s nichž hříchy sňaty jsou. Stůl Páně všechny v lásce stejné hostí, – hle, kajícně se bijí do prsou, v nichž sálá pocit sladké blaženosti, div srdce svoje štěstím unesou – jen jedné štěstí toho přáno není: jí odepřeno hříchů odpuštění. Kol dívala se celá v ustrnutí, jen hořela a s ní se točil svět. V svých prsou nikdy nepoznané hnutí a pocit hanby, který v ní se zved’ 96 v tom nečekaném, krutém odmítnutí, beze slov chvěl se němý její ret a mezi tím, co pláč jí slovo dusí, jí zdálo se, že hrůzou umřít musí. Jí v duši znělo jen, že běda tomu, jímž pohoršení vzchází... Slova ta ji mučila tou celou cestou domů.domů, cítila jenom, že je proklata, jí stalo se, co z druhých pranikomu, ji příkrá, hrozná stihla odplata, že z ní, nedbalé přikázání boha, o běda, vzešla pohoršení mnohá... Zle pohněvala na nebesích Pána svým životem. Ten život – jeden hřích. Podruhé matkou bude; neprovdána a pohoršením bude dětí svých, až dorostou... Jak jitřící se rána ta slova bodala ji v mukách zlých a zas, jak vrávorala matnou chůzí, vzpomněla na otce i pekla hrůzy. Jí v duši náhle o pekle se snesly ty všecky pojmy, bujné představy o těch, kdo v zatracení muka sklesli. Vše najednou ji přišlo do hlavy 97 a podrážděná fantasie kreslí jí otce, jenž nah k patě od hlavy k ní spíná ruce, naříká a křičí, jsa naboden na rozžhavené tyči. A ďábel jeden stahuje mu s těla řemeny kůže – v srdci stydne krev jí při tom pomyšlení – druhý dělá kol hranici ze suchých, smolných dřev a třetím smůla horoucí a vřelá kapána na hlavu, že strašný řev je v celém pekle slyšet, ale běda, zde odsouzeným nikdo spásy nedá. A v novou představu se náhle hříží a mysl znova jata trudným snem, jak otce samovraha hrozně tíží hrob nesvěcený, nesvěcená zem, jak nemá v hrobě pokoje, jak plíží se v noci po hřbitově tam i sem duch jeho bludný, jak ty jeho kosti nenajdou klidu, nikdy, do věčnosti... ***
98 Tak domů přišla, v pohledu svém plachém takovou úzkost, že se lekli jí. Chvěla se hrůzou, bolestí a strachem a plakala, hned bělost lilií tvář její měla, hned se rděla nachem... A ruce milého, ty bily ji v ten večer ještě – – na lože když lehla, myšlénka strašná hlavou její šlehla. Taková neodbytná, jež se vrátí vždy poznovu, vždy zpátky do čela, taková myšlénka, jež látku dá ti noc dlouhou přemýšlet, zprv nesmělá najednou, rázem celého tě schvátí a z hlavy tvé si hnízdo udělá, kde jako zmije do kola se stáčí, co život celý hořkne zatím v pláči. Ta zmije rostla, rostla v její hlavě, myšlének všech tam zamotala spleť a otrávila všecky. Namáhavě si mladá žena vzpomínala teď na celý život svůj – a v pusté vřavě zmatených pojmů darmo odpověď hledala na to, co s ní dál se stane, až ráno zítra k nové bídě vstane. 99 Jí zdálo se, že cosi v její hrudi se zpřetrhalo rázem, bylo jí, že pod čelem jí klatá zmije studí a churavým se mozkem províjí – spát, spát, že člověk víc se neprobudí, smrt, smrt, jež ze všech útrap vyhojí: z myšlének všech naposled v choré skráni ta jediná tam hlodá bez ustání. A myšlénka ta vířila jí v čele až do jitra, když srpek luny has’. Před očima ji náhle žití celé se ztemnilo, ji duší táhnul mráz, najednou z lože vstala, rozechvěle jen políbila dítě své a v ráz vyběhla ze dveří a ven se hnala. Tam u studny se křížem požehnala. Kol podzimní se probouzelo ráno a ona celá zimou chvěla se i vším, čím nitro její bylo rváno. Kdos volal ji – poznala po hlase svou matku – skok – a bude dokonáno, jí v posledním se mihlo zápase a přes zábradlí, které studnu vroubí, s výkřikem náhle cítila se v hloubi. 100 V čas ještě sběhli se, v čas ještě zdola ji vynesli – a přece pozdě jen. A polomrtvou, živou jenom zpola jak vzkřísili ji, ráno pátý den se stala matkou – dětský pláč ji volá, však život ubohé byl zatemněn tmou šílenství. Bůh maličké to robě za krátkou chvíli soucitně vzal k sobě. A zbývá ještě drsná, krátká scena, jen jeden ještě výkřik v hluchých tmách... Nemocná jedna byla uškrcena kdys v blázinci – a korridorem táh’ zpěv ponurý, jejž mladá pěla žena, jež mrtvou rdousila a v modlitbách se při tom nad ní skláněla a znova zpívala divná, nesouvislá slova... A oči ztrhané a celá v křeči všem řekla, vidění že měla dnesdnes, a vyprávěla nesouvislou řečířečí, že hříšnou kdysi zatratil ji kněz, že utratila tedy život něčí, by dostala se spíše do nebes – „Nejtěžší oběť přinesla jsem bohu – já vraždila! – teď klidně umřít mohu. 101 Ó bože, na mne milost svoji sešli a sejmi se mne vin a hříchů tíž, mou oběť přijal’s, pane bože, chceš-li, mně milostivě všecko odpustíš pro těžkou oběť mou...“ A sem jak vešli, u vytržení ruce vzpjala výš a smála se, po utrpení mnohém blažena, šťastna, usmířena s bohem... 102 OBSAH
Na švestkách5 Za starou láskou29 Premiera55 Konec idylly67 Pokání85
E: dp + jf; 2002 [103]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Nákladem F. Šimáčka v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 103