NA ŠVESTKÁCH

NA ŠVESTKÁCH HUMORESKA
[5] 1
Kdys v dobách mládí – někdy kolem osmi mně roků bylo, nejvýš devět let – tak hloupého se přihodilo cos mi, co nestranně tu hodlám vyprávět. Ó, čtenáři, má vzpomínka až dozní, snad vyčteš z ní tu kormutlivou věc, jak mnohý plán, byť přímo grandiosní, se rozplyne tak bídně na konec... 2
Já jaktěživ hoch býval romantický a v hlavě měl jsem mnohý smělý plán, mne nebezpečí lákávalo vždycky, já jako hoch jsem vždy byl uchystán, vykonat jakýs nesmrtelný skutek, jenž získal by mně cti i slávy dost – však před vandrovním nejednou jsem utek’, když ztratila se náhle srdnatost... [7] 3
Já z pohádek znal rytíře a prince, z nichž hrdinství se každý odváží a k vůli zbožňované krasotince i do lví klece vstoupí s kuráží. Být jako oni božským se mi zdálo, je napodobit byl můj hrdý sen – leč tenkrát u nás bylo lvů tak málo, tak málo lvů a málo princezen! 4
Já v duchu vídal jsem se jako oni, jak v tábor nepřátel jsem směle vtrh’, jak hrdý rytíř na ohnivém koni jsem tryskem vyjel na skleněný vrch, jak princeznu jsem vysvobodil mladou, s potvornou saní krutě jsem se bil a tisíc nepřátel, jak stáli řadou, jsem jednou ranou meče zahubil. 5
Já ve svých snech jen nerad šel jsem pěšky – rád aspoň v tramway sednu ještě dnes – vždy na koni jsem harcoval a těžký si přával meč, jejž snad bych neunes’. 8 Já koně měl jsem, vzácné, krásné zvíře, jež daroval mně sultán z Marokka, já nejraděj’ jsem hrál si na raubíře a Babinský mně padl do oka. 6
Já hejtmanem byl a své muže všecky jsem přísnou kázní neúprosně ved’, ty neposlušné pobil jsem jak pecky a bez milosti dal je postřílet. Tu stál jsem obklopený čestnou stráží – a zase fantasie bohatá mi kreslila, jak spiklence ty káži pověsit na strom jako koťata. 7
Já nevedl jsem nikdy dlouhých řečí – leč kde jen třeba, hejtman zakročí. Já s hrdým klidem všemu nebezpečí jsem aspoň v duchu hleděl do očí. A smělými jsem zanášel se plány: tu hrad jsem zbudovat chtěl ve skále, tu na poušti jsem válčil s Indiány a ti si zvolili mne za krále. 9 8
A přiznám se vám, že i vedle Žižky jsem bojoval. Už zjev můj zastraší! Tu nepřátelé padali jak šišky a já jsem rozsekal je na kaši... A tisíc jiných plánů vždy jsem choval, i vynálezcem v mládí býval jsem: husitský vůz jsem jednou konstruoval – bohužel, pokus končil fiaskem. 9 9
Leč to mne nezmátlo, vždyť nový příval nádherných plánů duší mojí šleh’ (ó, já jsem hlava velmi vtipná býval a chytrým byl jsem zrovna po čertech!). Dál vymýšlel jsem příběh fantastický, rval s Prajzy se den třeba celičký a ku podivu, já jsem vyhrál vždycky a oni padali jak hniličky... 10
A jednou zvláště měl jsem nápad hezký (to hlavní říci byl bych zapomněl!). V zahradě u nás dozrávaly švestky, pro něž jsem tenkrát velkou lásku měl. 10 Jich byly plné, obalené stromy. A podnikavý že jsem býval hoch, v poledne pravé jednou napadlo mi, že švestky ty bych v noci hlídat moh’. 11
To bude krása, děl jsem si a hlavou hned letěly mi smělé představy, jak lupiči se plíží nocí tmavou, teď blízko mne se tiše zastaví a pátrají, zda nikoho tu není... Já ani nedutám a vidím, ach, až po zuby jsou oba ozbrojeni, a věru, jde z těch chlapů zrovna strach! 12
Já dívám se a dech se ve mně tají – ze kterých lesů asi přišli sem? Hle, revolvery v obou rukou mají a nože v ústech, dýky za pasem. A oba nyní pod švestky se staví, knír loupežnický sobě nakroutí, z nich každý, jako slušný lupič pravý, má za kloboukem péro kohoutí. 11 13
Ve vysokých a lakovaných botách, jež loupežníkům chybět nesměly, hle, větvemi se opatrně protáh’ teď první, druhý lupič přesmělý... Já dosud mlčky hledím na to zdola – však nyní, nyní vzkřiknu zajisté: „Ha, vrahové a loupežníci, hola, buď vzdáte se, neb syny smrti jste!“ 14
A loupežníci, to se ví, se leknou, neb na to jistě nevzpomněli asas, a hrůzou jati se stromů se smeknou, jim zcela jistě rozježí se vlas, pot mrazivý se zjeví v bledé skráni... A stále jati úctou tajemnou, zvolají oba: „Milost! Slitování!“ a zcela jistě kleknou přede mnou! 15
V mé ruce nyní bude jejich osud – leč, kterak s nimi naložím, to sám teď ještě nevím, rozmýšlím se posud, zda spravedlnosti je v ruce dám – 12 však nejspíš – přec mám také srdce v těle, já velkomyslně jim řeknu as: „Zde šlechetného vizte nepřítele, já volnost, svobodu vám vracím zas!“zas! 16
Hle, srdce mé k vám soucitem jest jato a svobodný buď vaší cesty směr! Já propouštím vás! Jestli vděčni za to mi chcete býti, nuž, ten revolver mi na památku nechte, svoji dýku – to postačí mi, neboť věřte mi, že šlechetně i vůči protivníku se zachovat mi káže svědomí!“ 17
Já vím, že na ta promyšlená slova ti oba přemožení vousáči lem šatu mého zulíbají znova a jako děti se mi rozpláčí. A v blahořečení a díku sterém, se slzou v oku oba půjdou dál, – já chytře zatím pravým revolverem jsem obohatil skrovný arsenál. 13 18
Jak čtenář vidí, s promyšleným plánem vstříc úloze jsem kráčel nesnadné a hravě stal se situace pánem – hle, tak to vždycky u mne dopadne. Já neprohrál jsem v bitvě ani jedné, vždy vítězil jsem bez všech obtíží – a tak jsem čekal celé odpoledne, až památná se noc ta přiblíží. 19
Já tedy doma s plánem svým se svěřil, že hlídat švestky budu v noci dnes. Tatínek nějak s úsměchem mne změřil, prý aby mne jen zloděj neodnes’... Já nedal však se zastrašiti ničím, a při tom v duchu přemýšlel jsem dál, jak dovedně to všecko narafičím, by všecko dopadlo, jak jsem si přál. 20
A tedy – bylo po obědě právě – po špičkách šel jsem do zahrady ven a na znak klidně položil se v trávě: noc mohla přijít, já byl připraven! 14 Nu, naši řekli, co ten hoch prý blázní, však já jsem řekl si, že stůj co stůj se nepoddám ni na chvilenku bázni – a promýšlel jsem dále úkol svůj. 21
A jak tak ležel jsem, Bůh sám jen ví to, té šlechetnosti, jíž jsem vzplanul dřív, pojednou bylo mi až skoro líto, že milostivě jsem jen rukou kýv’ těm loupežníkům, že v svém dobrém srdci k nim soucit měl jsem a že oba spíš hned v tmavý žalář nekázal jsem vrci... Nu, myslil jsem si, však to napravíš! 22
A úmyslem jsem zanášel se smělým (snad, připouštím, byl skoro nehezký), že každého hned bez milosti střelím, kdo odváží se v noci na švestky. Čím střelil bych, sám nevěděl jsem posud, však dětská fantasie bujará, jíž obdařil mne dobrotivý osud, se o takové trety nestará... 15 23
Tak v srdci vzrůstala mi palná touha: ó, kdyby už ta noc jen byla blíž! Však čas mi utíkal tak zvolna, zdlouha a od ležení už mne bolel kříž... Dvě hodiny jsou teprv odpoledne... Jak dlouho je to ještě do noci! Nu, lupiči snad na lup nejdou ve dne? Však co když přijdou? Není pomoci! 24
Kluk sousedův, ten lotr, na mne píská, že půjde draka pouštět – marná řeč! Já neopustím svého stanoviska... On: „Křížaly mám v kapse, koukej, heč!“ A dodává: „Já půjdu kouřit někam. Mám fajfčičku a bramborovou nať!“ Já: „Jdi si, já tu na někoho čekám!“ „Heč, u nás máme štěňata!“ – „Tak ať!“ 25
S tou fajfčičkou to byl jen úskok zjevný, vždyť včera odstonal ji v mukách zlých – však ať mne jak chtěl sváděl, skálopevný já zůstal jsem, jen kamínkem jsem švih’, 16 jenž těsně vedle jeho hlavy pronik’ a na štěstí mu nevlít do hlavy. Pak měl jsem pokoj. Někde v dálce Toník si hulákal, kluk jeden zrzavý! 26
„Snad na konec i lupiče mi splaší, a nepřijdou,“ se v hlavě kmitlo mi... Houf vrabců letěl nad zahradou naší a usadil se různo na stromy. Kamenem po nich z dlouhé chvíle bacím a zase v duši mír se ukládá – v dřívější pósu důstojně se vracím a malebně si lehám na záda. – 27
A pomalu mne celé tělo tlačí – ty hodiny se zastavily snad! Nu, přiznávám se, šel bych domů radši, však dal jsem slovo, nutno vytrvat. Nanejvýš, – věru, to je slavný nápad! – že peřiny si vezmu... Zdá se mi, že vlastně dřív už měl jsem přece chápat, že v noci bude chladno na zemi... 17 28
Takový hlídač, věřte, co ten zkusí! Z postele tedy štrachám peřiny. „Co s nimi chceš?“ – „V zahradě ustelu si a budu hlídat...“ – „Jsi kus dětiny! Vždyť utečeš, jak pejsek štěkne na tě!“ Je s pravdou, psům jsem vyhýbal se dost, však teď jsem umínil si svatosvatě, že všem dokáži svoji statečnost. 29
Já v plein-airu si lůžko ustlal pěkné – však nová svízel, běda, začíná! Hlídati švestky, snadno se to řekne, však doma čekala mne svačina... A já měl hlad! Byl na duchu jsem kleslý a stále myslil jsem si na ten hlad... Však svačiny mi naši nepřinesli, a já chtěj nechtěj musil vytrvat... 30
Té situace vzpomínám až podnes. Což kdybych zašel domů, možná věc, že někdo zatím peřiny by odnes’ a já bych dostal výprask na konec! 18 Mně žaludek se ozýval – co začít? Nu, ač bych pro kávu byl šel si hned, jsem na studené cestě musil svačit a kopu švestek s routinou jsem sněd’. 31
Ach, myslím si, přec lépe káva chutná! A se rtů maně sjel mi dlouhý vzdech. Má duše náhle byla nějak smutná, mně zastesklo se náhle po lidech, já polekal se spadlých listí šustem a náhle pocit měl jsem asi ten, tak jako na ostrově onom pustém když Robinson byl, chudák, opuštěn... 32
Mně skrýší dravé, krvelačné zvěře najednou byla naše zahrádka, já, Robinson, kol pátral v nedůvěře a na neštěstí byl jsem bez Pátka, jenž jako přítel a jak věrný sluha by při mně stál a ruku k ráně zved’, když náhle dorážel by na mne ztuha buď lev,lev či tygr,tygr nebo lidojed... 19 33
A náhle ve mně chladnul svatý zápal pro všecku romantiku pralesa... Jen aby lev mne nikde nerozsápal, a nesežral mne tygr, nebesa! Sic hezké je, být u divochů králem, však při tom abys kůží svou byl jist – a já se tady počal chvěti málem, že dřív snad padnu dravcům za kořist... 34
Prabídný pocit se teď v duši snes’ mi, mizerný pocit, skoro jako strach. Leč strach to nebyl, to se říci nesmí – však přec jen život každému je drah, rád přece každý na světě je tady, a přiznám se, mne dosud vábil svět, já přec jen byl jsem příliš, příliš mladý: nu, prosím vás, co je to devět let! 35
A já jsem přec tak málo dosud užil, tak hrozně málo: včera poprvé při cigárku jsem statečně se tužil a s kluky časem rval se do krve, 20 jim nabil, zase jimi stlučen býval, smlsával časem různé zákusky, houpací koně, meče, flinty míval a do panského chodil na lusky... 36
A někdy v dlaň mi trochu mědi vklouzlo, když strýčkové a tety přišly k nám – však dosud neznal jsem, co lásky kouzlo, ó ano, ano, vždyť si vzpomínám: svůj ideál jsem dosud marně hledal a ani jednou za těch osm let princezně žádné hubičku jsem nedal, tím méně ještě od ní dostal zpět! 37
A v této chvíli, kdy jat náhlým bolem jsem stýskal si na smutný osud svůj, jak nebem seslaný šel Tonda kolem. Hned byl jsem veselejší. „Tondo, stůj!“ jsem zavolal a vlídně zval jej k sobě (neb sám jsem pomalu se tady bál). On klidně do kapes dal ruce obě a hvízdaje se chystal jíti dál. 21 38
„Toníku, nechceš do zahrady dnesky?“ „Ne!“ odpověděl. (Jindy chodil rád!) „Pojď jenom, hloupý, natrhej si švestky!“ „Já nechci!“ Zval jsem ještě desetkrát, však Tonda duši měl tak málo jemnou, že nehnula jím zdvořilá má řeč. „Ty’s taky nešel odpoledne se mnou!“ „Já dám ti krejcar!“ „A já nechci, heč!“ 39
Ne lítosti, mne zlosti zchvátil nával – ten nevděčný! Hle, svět jak odplácí! Já přece občas rohlíky mu dával, my v jedné třídě byli školáci, a třeba někdy pravítko jsem skřížil a v olympický zápas vešel s ním, já zbytečně mu nikdy neublížil, i když jsem namlátil všem ostatním. 40
Ó, nevděk zlý je, ano, nevděk bolí a jako dýka v srdce proniká! Já sliboval mu darmo hory doly, já zapřísahal lumpa Toníka, 22 on, darebák, hle, jako skála zůstal... Nad černým nevděkem tím dumal jsem a v duši pocit lítosti mi vzrůstal nad nezvedeným vlasti dorostem. 41
A pocit ten mne víc a více tížil a poslední bral špetku odvahy. Vůz nějaký teď v hrčení se blížil; už okamžik jsem tušil neblahý, jak zákeřnická, hanebná a podlá se loupežníků blíži výprava, jež loupiti a švestky krásti hodlá – rozhodná chvíle asi nastává! 42
Ne, nic to není! Uchráněný nebem jsem zůstal zatím. Byl jsem věru rád: to cestou kolem vůz jel pouze s chlebem, kol nás jezdíval týdně čtyřikrát. A věru, kámen se srdce teď spad’ mi, když viděl jsem ten známý, žlutý vůz – leč běda, běda, jak to bude za tmy? ptal jsem se v tušení všech příštích hrůz. 23 43
V té noci plné úskoků a šalby jak smutný Robinson zde budu sám bez Pátka, který oheň rozdělal by – ó, já tu smutnou historii znám! A náhle vidím, večer už je v brzku... Ó, zrádný soudruhu mých dětských her, ó, Tondo, nevděčníku, bídný zrzku, ty’s přece jenom špatný charakter! 44
Mně odpoledne věčností se zdálo, noc posunuta byla do dálky a chvíle ubíhaly mi tak málo a zdlouhavě,zdlouhavě jak naše lokálky – a vida, nyní čas jen letí chvatem jak splašený! Už stmívá se, ó, žel! Já v rozčilení náhle vrchovatém bych rád, tak rád byl čas ten zadržel... 45
Však darmo, darmo, večer víc a více kol vyrůstal, v tu chvíli tajemnou koruny stromů smutně šelestíce se setmívaly náhle nade mnou 24 a mně, jak na znaku jsem tiše ležel a díval se v ty větve setmělé, lehounký mrazík po zádech tu běžel, až, běda, pot mi vyvstal na čele. 46
A najednou mne netěšilo jaksi, že lupič se as brzy ukáže – a bolno říci, v truchlivé té praxi jsem vůčihledě ztrácel kuráže – a nutno doznat: prahanebný skutek mne od krásného předsevzetí sved’: mne zkrátka napadlo, aj, abych utek’ a pokud možno nejdřív, třeba hned! 47
Tu pomalounku, pomalu jsem vstával a opatrně hlavu zvedl výš a na vše strany dobrý pozor dával... S dásněmi svými tenkrát měl jsem kříž: hlasitě v nich mi jekotaly zuby. Netopýr tmavý letěl oblohou... Hle, mám se střemhlav vrci do záhuby? A jedna, dvě, už byl jsem na nohou... 25 48
Kol ticho bylo, nikde ani hlesu, a slyš, teď v listí tichém šelestu jsem zaslechl, jak někdo stranou k lesu písničku sobě hvízdal na cestu. Teď umlkl... a hle, teď znova hvízdá... Byl očekávaný to asi vrah, jenž na lup vyšel z loupežného hnízda... Nu, proč bych neřek’, že jsem dostal strach? 49
Aj, když jsem všecko řek’, i to vám svěřím, byť studem krev se hnala do tváře, neb nechci zdobiti se chvály peřím: v rychlosti popadl jsem polštáře a nad sebou sám v duši maje smutek a se studeným potem na čele hanebně, sprostě, ničemně jsem utek’ – ba, utekl jsem zcela zbaběle! – 50
Co dále bylo, dá se říci zkrátka: kol špatných vtipů hemžilo se dost, k poznámkám různým stále byla látka, i hrdinství mé bráno v pochybnost – 26 však já jsem klidně nechal mluvit lidi, neb věděl jsem, že napsal kdosi kdes, že vyhraje, kdo v pravý čas se klidí... A proto se vám poroučím i dnes. 27