Co, mladý snílku, chceš tu...
Co, mladý snílku, chceš tu se svou písní
v těch starých tradic nepohnuté plísni? –
Ó nevěř sobě, zůstaň, zůstaň doma,
nač zvolila by si tě k posměchu
a za terč vtipů chátra nevědomá
až do sledního tvého oddechu?
Nač říkali by, že svou písní směle
jim rouháš se a že jim bouříš lid,
až ve tradici stářím zkostnatělé
by netěšil je pohodlný klid!
Leč vím, tys mlád, jsi ještě hrd a nadšen
a poctivé té slávy pěvce lačen –
ó, blouznile, to v naší době račí
den jediný a jedna chvíle stačí,
by sražen k zemi nadšený tvůj let –:
to kritiku jen tvému špatně tráví –
a na věky je konec té tvé slávy
a nemožným jsi, hochu, naposled.
10
Ó nevěř duši, když tě nutí k vzletu,
ni myšlénce, jež volná touží výš,
dnes nadšením se nezavděčíš světu
a zářný cíl svůj sotva pozdravíš.
Dnes větším je, kdo plnou rukou hází
v tvář lidu spoustu hokynářských frásí,
kdo velkým bubnem ke krámu jej láká
a v dlaně balík reklam podává,
a myšlénky, jež krade jako straka,
mu pomazané medem prodává...
Dnes nad básníka daleko je větší,
kdo vzdálen ruchu, práce, nebezpečí,
jen mlčky sbírá chudičký svůj um,
by chekům rozuměl a kuponům...
Než ten, kdo světu razí nové dráhy
a poesie mannu dává světu,
je větší, kdo se tomu vymkne záhy,
žít, trpět, cítit... ano větším je tutu,
kdo v bázni boží píká housky malé,
nic, pranic nechce, staví domy ale
a na toho, jejž krása, pravda láká,
zří s pohrdáním jako na žebráka...
Než básník, jehož vede hvězda čistá,
víc národu je jockey, bicyklista,
jenž dívaje se s kola svého výšky,
má celá prsa ozdobená plíšky...
Zde v této spoustě ustálených výsad
co nestřísněná by tvá píseň chtěla,
když neumí se k těmto kupcům lísat
a drze chválit nestoudná jich čela,
11
když nemá druhých uhlazené formy,
jíž možno hladce říci drzou lež,
když v sešlý půvab staré uniformy
as myšlénky své volné nesepneš!
A slávu chtěl bys hledat u těch lidí,
kdo beze cti tu sami živoří?
z nichž nesil žádný, každý ale klidí,
a chlebodárci chválu švitoří,
jak podle písma v dávných časích oni,
již nepracují, aniž někdy předou, –
leč milost boží přec k nim tak se kloní
a přece jenom tak si stále vedou,
jak písmo dí, že ve vší slávě svojí
závodit s nimi Šalomoun se bojí...
Čím v kráse té by jedna píseň byla
tak nezdobená, hrdá, smělá, – čím,
i andělů by řečí hovořila,
i kdyby pěla hlasem slavičím?
Ó boj se toho, z čisté svojí duše
nést v tuto vřavu nestřísněný květ,
s hluchými klasy růsti stejně hluše,
se všedním davem stejně zevšednět!
Ó boj se toho, s nimi plovat v proudu
a s těmi lháti na věky se střež,
kdo slyšet budou jednou z dějin soudu
hlas veliký: – Mně cizou tato spřež! –
12