Protesty (1892)

Verše, 1885–1889, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA
REDAKTOR FERDINAND SCHULZ
ČÍSLO LXXVIII PROTESTY
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1892
[2]
PROTESTY
VERŠE
BOHDANA KAMINSKÉHO
(1885–1889)
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1892
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
TISKEM J. OTTY V PRAZE.
[4] JAROSLAVU VRCHLICKÉMU B. K.
[5] PROTESTY
[7]
Preludium. Preludium.
 S úsměvem na rtech všichni v život jdeme, nadějí tisíc každý v srdci mladém. – – – – – – – – – – Však potom zvolna ruku k srdci kladem a čelo bledé zamrazí nás chladem, když ničeho tu z toho nenajdeme. Když vysílen a těžce ztýrán každý tím krutým bojem, který žitím zveme, jen stěží míjí propast samovraždy a procítí tu stokrát muka hrozná té děsné pravdy, jež nás všecky drtí, když v pláči pozná, že život je jen preludiem k smrti. [9]
Co, mladý snílku, chceš tu...
Co, mladý snílku, chceš tu se svou písní v těch starých tradic nepohnuté plísni? – Ó nevěř sobě, zůstaň, zůstaň doma, nač zvolila by si tě k posměchu a za terč vtipů chátra nevědomá až do sledního tvého oddechu? Nač říkali by, že svou písní směle jim rouháš se a že jim bouříš lid, až ve tradici stářím zkostnatělé by netěšil je pohodlný klid! Leč vím, tys mlád, jsi ještě hrd a nadšen a poctivé té slávy pěvce lačen – ó, blouznile, to v naší době račí den jediný a jedna chvíle stačí, by sražen k zemi nadšený tvůj let –: to kritiku jen tvému špatně tráví – a na věky je konec té tvé slávy a nemožným jsi, hochu, naposled. 10 Ó nevěř duši, když tě nutí k vzletu, ni myšlénce, jež volná touží výš, dnes nadšením se nezavděčíš světu a zářný cíl svůj sotva pozdravíš. Dnes větším je, kdo plnou rukou hází v tvář lidu spoustu hokynářských frásí, kdo velkým bubnem ke krámu jej láká a v dlaně balík reklam podává, a myšlénky, jež krade jako straka, mu pomazané medem prodává... Dnes nad básníka daleko je větší, kdo vzdálen ruchu, práce, nebezpečí, jen mlčky sbírá chudičký svůj um, by chekům rozuměl a kuponům... Než ten, kdo světu razí nové dráhy a poesie mannu dává světu, je větší, kdo se tomu vymkne záhy, žít, trpět, cítit... ano větším je tutu, kdo v bázni boží píká housky malé, nic, pranic nechce, staví domy ale a na toho, jejž krása, pravda láká, zří s pohrdáním jako na žebráka... Než básník, jehož vede hvězda čistá, víc národu je jockey, bicyklista, jenž dívaje se s kola svého výšky, má celá prsa ozdobená plíšky... Zde v této spoustě ustálených výsad co nestřísněná by tvá píseň chtěla, když neumí se k těmto kupcům lísat a drze chválit nestoudná jich čela, 11 když nemá druhých uhlazené formy, jíž možno hladce říci drzou lež, když v sešlý půvab staré uniformy as myšlénky své volné nesepneš! A slávu chtěl bys hledat u těch lidí, kdo beze cti tu sami živoří? z nichž nesil žádný, každý ale klidí, a chlebodárci chválu švitoří, jak podle písma v dávných časích oni, již nepracují, aniž někdy předou, – leč milost boží přec k nim tak se kloní a přece jenom tak si stále vedou, jak písmo dí, že ve vší slávě svojí závodit s nimi Šalomoun se bojí... Čím v kráse té by jedna píseň byla tak nezdobená, hrdá, smělá, – čím, i andělů by řečí hovořila, i kdyby pěla hlasem slavičím? Ó boj se toho, z čisté svojí duše nést v tuto vřavu nestřísněný květ, s hluchými klasy růsti stejně hluše, se všedním davem stejně zevšednět! Ó boj se toho, s nimi plovat v proudu a s těmi lháti na věky se střež, kdo slyšet budou jednou z dějin soudu hlas veliký: – Mně cizou tato spřež! – 12
Duma.
Teď, v životě kdy jiným pro zábavu tak často básník sebe zapřít musí, ó Ještěde, já stokrát vzpomenu si na starou tvou a zamyšlenou hlavu, jak vídal jsem ji v prvním zanícení dob zapadlých, kdy za hlubokých nocí jsi na obzoru tměl se s vážným čelem, co já jsem bloudil parkem v tichém snění a s plachou dumou v srdci rozechvělém. Ó Ještěde, já vzpomínám si nyní těch zašlých dob, jak v bouři vzpomíná si zbloudilý plavec na svůj rodný břeh a na všecko, co k němu tam se hlásí, a nač on smuten myslí v bolestech – – – – – – – – – – Teď smutek jenom čelo moje stínístíní, a když jen jed se v každou krůpěj mísí a když snů všech už pobořeny chrámy, mně všecko to, co toužíval jsem kdysi a co jsem chtěl, se bezúčelným zdá mi a marným spěchem za tím, v šeré dáli co jako Fata Morgana jen šálí. 13 Je člověk, zdá se, zrozen pouze nésti v svém srdci hrob, kde pohřbil všecky touhy a mrtvé sny o nepoznaném štěstí. Je člověk, zdá se, proto stvořen, aby tu darmo strádal celý život dlouhý a poznal, jak je bídný a jak slabý a přeubohý proti moci oné.oné, jež neznáma a za oblaky skryta mu sotva vzduch, by žíti mohl, skytá a sama, sama v záři sluncí tone. Je drsný život nejpřísnější školou, kde, že vše darmo, poznáš příliš záhy, když bez léku a bez krůpěje vláhy jdeš věčně sám, tu poznáš, vše jen šálí –: skráň ověnčená slávy gloriolou, i dívčí oko, v kráse bezúhonnébezúhonné, když jako v lásce usměje se na tě; ctnost, která všude sebe v odiv staví a nestřežena sama vždy se prodá; i nadšení, jež nese prapor vlavý, leč v příští chvíli všecka zradí hesla, když hrstka tmářů o žaláři hlesla či když mu někdo za ty vzdušné hrady a za sny všecky kousek chleba podá. Tak všecko, k čemu modlil jsi se tady, je vylháno, i srdce člověk lže si, když bez soucitu zmírat nechá jiné a nemá léku pro rty mukou siné, co na smrť vlastní myšlénka jej děsí... Tak ze života celého co zbude nám do té poušti ponuré a chudé? 14 V co ještě doufat a v co ještě věřit, když prchne dětství nevinné a prosté a nad hlavou nám když se počne šeřit a z bařin kde jen těžký soumrak roste? – – – – – – – – Přec ze všech dnů, jež v životě jsem žil, rád myslívám si nyní na večery, kdy duch můj prvně k letu zatoužil, když na obzoru tměl se Ještěd šerý a v kouzlu, které nelze říci slovem, mlčící luna plála nad Sychrovem. Tam v jeho parku, vůní květů zpilýzpilý, jsem v duši první dětskou dumu skládal a na ptácích, již večer létli k jihu i na motýlu každém křídla žádal..... To neznal ještě v blouznivé té chvíli jsem žití toho potrhanou knihu a nevěděl jsem, že v ten život celý mi zbude jen ta vzpomínka, že jednou jsem mladým byl. A na tu cestu bědnou že zbude mi jen paprsk rozechvělý hvězd mlčících, svit zádumčivé luny a rodinného kraje obraz drahý při svitu hvězd – a dívčí tváře tahy, těch prvních básní potrhané struny a v duši smutek dlouhých oněch nocí – – – – – – – – – – – 15
Když jsem kouřil doutník.
Já nevím proč, však myslím si teď na ty, jež doutník můj v svých suchých rukou hnětly a v továrnách, kam nezapadne světlý paprslek štěstí, ten vzduch jedovatý dýchaly v sebe celé mládí smutné a celý život otrávený morem... Pak přijde smrt a nad ubohým tvorem, zapadlým v bídě, života nit utne. Na prázdné místo vstoupí dítě jiné, tak ubohé, jak bylo ono před ním, – to zmírá dál, list k listu dále vine a tiše klesá po zápase všedním a vše jde dál, jak v životě to bývá... – – – – – – – – – – Obláček dýmu v záři jara splývá. 16
Zlomek.
– – – – K smrti narozeni jsme děti náhody a okamžiku, jenž na ten svět nás hluše vyvolává a celým trudným životem nás vede. Mně hrozno je a teskno, pomýšleti na minulé i příští; vzpomínám si na hořké dni už dávno uplynulé a myslím na ty, z kterých každý záhy sžíravým dechem otráví mi duši, naleje v prsa hořkou krůpěj jedu, na rvané čelo vyreje mi vrásky, v ztrhané oko hodí pustou bolesť a beznaděj a zoufalství a hoře. Já myslím na to, jak až k smrti uštve nás náhoda a jak nás honí stále z náručí dívčích do hřbitovních stínů a z pusté vřavy velkoměstských ulic do nudných kruhů šosáků a hlupců, jimž smíchem je i nadšení a všecko vznešené, velké, – může-li být velkým a vznešeným cos mezi bídnou chatrou, 17 jež necítí a nepomýšlí dále, než na to, jak by o den prodloužila buď lahůdkou či chlebem, douškem vína svůj život chudý, který nemá ceny víc, nežli červ, jenž pod nohou se svíjísvíjí, a list, jejž s větve svane vítr ostrý a zahodí jej v pošlapané bláto. – – – – – – – – – A básník, který kamenován těmi, jichž v hořkém pláči sželelo se jemu, zda jednu chvíli může býti šťasten v tom životě, kde z každé strany křičí naň nenávist a bída s pohrdáním a neštěstí a kletba s hořkým losem, nicotu všeho pozemského znáti a vědět, že vše v životě je darmo – – Neb člověk vždy jen, třeba nemřel hladem a v zimě nespal někde v skalní sluji, a třeba budil závist součastníků, v životě bude bídným, věčně vydán na pospas hrozné nepřátelské moci, jež jeho snům a jeho utrpení a jeho práci útrpně se směje, přes hlavy moudrých i přes hlavy bláznů i přes vše srdce krutě rozdrcená dál triumfálním vozem svým se řítí, u něhož jedno otočení kola znamená lidem dlouhé, prázdné věky... V tom věčně šumném času vlnobití, jak hračka dětí kde se lámou trůny a z trosek jejich povstávají nové, kde zní třesk mečů v rány elektřiny 18 a kladiv ruch ve výbuch dynamitu a v sykot páry, – kde dodělá válka, nač nestačila bída, mráz a nemoc a požáry a povodeň a vraždy, kde mor a šumná vřava denních listů všech jazyků a náhledů a forem vše protivy a křivdy vyrovnává – –: v tom kolotání věčném bez zastávky, mdlý myšlením se trpce rozpomínám na hloupou pýchu lidí, kteří mní se být čímsi slavným, neobsáhle větším než všecko to, co stejně jako oni se rodí, žije, trpí, cítí, myslí a jako oni umírá a hyne... A můž-li člověk v hrozném, trudném žití, v té nicotě u prostřed děsné zhouby a bolesti a utrpení čemu se ještě smát a nešílet –: já směji se trpasličí pýše té... a sebe víc necením, než vše toto, co je kolem, co žije, aby padlo v jícen smrti tak náhodounáhodou, jak dříve přišlo na svět. A vím, já člověk štvaný pochybnostmi a zemdlený a chudý nejsem méně, než nejmocnější byli toho světa a teď jsou hrstkou prahuprachu. Nejsem méně, než kdokoliv, kdo jako člověk cítí svou lásku i své hoře; – ani více, než motýl, jenž dnes barvou duhy září a zítra mrtev spadne na zem dolů. Přes otřená a mrtvá jeho křídla dál půjde čas, jak přes mé mrtvé snahy – 19 a příští věky sotva vzpomenou si, kde motýl, krásný zlatooký motýl si v smrti otlouk’ pestrá svoje křídla, či jeden lidský duch kde perutěma bil do úmoru o svůj žalář těsný, až ztýrán, v bláto bije svými křídly se doplahočil v chladný jícen hrobu – – – – – – – – – – – A jednou z jara vzlétne motýl nový a koupaje se v sladké záři slunce, nad hrobem jeho bude těkat vesel a vesel dále bude líbat růže i družky svojí křídla zlatooká... 20
Duma hřbitovní.
Někdy duma k čelu sedne jak list vrby na hrob holý. Za letního odpoledne mlčky šel jsem přes údolí široké a nedohledné, až kde vesský hřbitov chudý s kostelem se bělal v poli. Já jít musil v této chvíli mezi tiché, mrtvé spáče, kde skráň živých často šílí, usedavě někdo pláče nebo mlčky hlavu chýlí mezi těmi drny hrobů, umdlený se domů vláče. Mlčky šel jsem táhlým svahem, šel jsem jako smutek chodí po hřbitově chudém, drahém, kam stín mrtvých živé vodí, za kostela nízkým prahem pad’ jsem jako plavec bludný na břeh se svou puklou lodí. Kolem obzor širý splýval, chýlilo se ku západu, oblohou se chvíli díval oblak v spoustu šedých hradů a z nich smutku tichý příval zvolna padal na těch hrobů zašlapaných pustou řadu. A pak velký, slavný západ chýlil se v ty pláně holé. A já nemoh’, nesměl chápat, jak je těm, kdo spějí dole, kam víc smutek nesmí sápat se tím krutým, žhavým spárem, terčem si jich srdce volevole. 21 Mně to tady srdce rvalo, bolelo mne myslit na to, jak tu všecko umíralo, co kdy bylo komu svato, a jak pro nás štěstí málo, a i toto, jak příliš záhy na věky je ve hrob sváto. A v mé čelo utýrané lítost plachou dumu lila, než jen oko žárem vzplane, dřív by hlava sešílila, pro ty hroby pošlapané zoufalá má duma vřelou ze srdce teď krev mi pila. Bolela mne myšlénka ta na tu smrt i na to žití, i ten smír, ta chvíle svatá, smutek, jejž tu každý cítí, na křížích ten paprsk zlata i ten šepot hrobní trávy, jež se teskně počla chvíti. A mně rvalo srdce z těla zde to ticho neobsáhlé i ta tráva, jak se chvěla, šumění to pusté, táhlé a má píseň osiřelá i krev teplá mého srdce ustydla mi v nitru náhle. A já poznal mezi těmi, kdo tu dávno mrtví spějí, že sám jeden, hrůzou němý, chvím se bázní, beznadějí, v udupané, pusté zemi, že víc nikdo neprocítí zoufalé té muky její. A já chvěl se mrazem zimy a mé oko vlhlo v pláči, jak to všecko kolem dí mi, tady mezi těmi spáči, mezi těmi přešťastnými, že jen ten, kdo živ tu, dál neštěstí se v a smutku vláčí. 22
Lev.
Byl cirkus přeplněn a vřava rostla víc a rázem utichla. To bylo v chvíli onu, kdy velkým podjezdem, kde očí na tisíc, se nesly postavy dvou velkých, šedých slonů. Jich těla ohromná se vlekla líně v před, jich čela zdála se být kusem šedé skály. Teď rypák obou jich se obejmutím spřed’ a z řady diváků jim zavzněl potlesk chvály. Tu oba slonové, dvé bájných netvorů na povel jediný si přivalili sudy, je obrátili dnem, a na ně nahoru pomalu vyzvedli své nemotorné údy. A davu úžasem co zatajil se dech a všemu uvěřit co ještě váhal mnohý, tu obě zvířata, jak stála na sudech, se výše vypjala na zadní svoje nohy. Jak dítě poslušný, jen temně zamruče, ten kolos šedivý tu poslech’ na kynutí a držel rypákem kruh velké obruče, jíž malý, bílý psík teď proskakoval s chutí. 23 Tu šašek červený i malá opice se kolem rozběhli a v obruč za ním chutě, z těch šedých netvorů si posměch tropíce, již v tichém mlčení tu stáli nepohnutě. Tak obři šediví, již jednou zřeli snad, jak v kráse večera plá Gangu vlna svatá a prales burácí, hřbet nyní ohýbat a tančit musili pod hůlkou akrobata. A zástup křičel, vyl a tleskal zběsile a dámy šátky teď jak v pozdrav povívaly zde velikánům těm, jichž hrozné přesile ti všichni byli by tak malí, malí, malí!... V tom výkřik ohradou v ráz proletěl a ztich’!... Teď divné zvolání, v něž sterý zvuk se mate, na tváři zděšení a hrůzu ve zracích hle volá k poplachu vše ustrnutím jaté. A náhle výkřik zas, že stydne při něm krev... leč celá arena už rozbouřené řece je náhle podobna a hromem bouří: „Lev!“ A málo chybělo, lev prchnout chtěl z klece... *** Tak tyran jediný vstříc milionům sám se staví s úsměvem, po šíji jejich dupá, myš se lvem hraje si a zpupným jeho hrám s potleskem otrockým prodajná ječí tlupa. 24 Tak obr báječný, on, titan, kolos, on, před jehož zuřením vše krylo by se darmo, tak národ otrocký jak ochočený slon svou šíji ohromnou sám sklání v těžké jarmo. Tak věky v porobě, kam nástrahou kdys paď, on tančí na pokyn a těžkou hlavu sklání, jím každý smýkat smí, jej každý pokopat, on pouta otrocká dál nese bez reptání. On mlčí staletí, na mocný jeho hřbet když skočí akrobat a dělá hbité skoky, když pestrá opice kol něho dá se v let a s pestrou čabrakou i pejsek útloboký. On hlavou nepohne, když chátra opilá kol vyje zběsile a vyjeveně tleská, by z něho bezduchá si posměch tropila, když je už ze všeho jen komedie hezká. Leč jako v cirku tom, tak za jednoho dne v jásotu opilém a v tleskání a vřavě vše náhle zachví se a náhle pobledne a výkřik zděšení vyráží jekotavě... Ve druhém císařství kdys všemohoucí rek tak sepjal zbaběle své potřísněné ruce, když zařval hrozný lev – to z nových myšlének lev soudu, svědomí a velké revoluce. 25
Zde darmo ptáš se...
Zde darmo ptáš se, co je víc, zda život, jenž je velkým divem, či smrt, jež všecko ukončíc tě mlčky chvátí a dá ti mír hluboký po boji divém. Je život lidský velký dar, jenž pro tu smrt však ceny strádástrádá, a žebrák jako hosudar je červík před ní. To všední, smrt s životem se věčně hádá. A život tisíc pokladů by dal ti v duši zanícenou –: za hroznou chvíli rozkladu v té chvíli jedné a bědné je život celý trpkou cenou. 26
Pod krucifix.
Tys řekl: „Otče, odpusť viny jim, neb tito lidé nevědínevědí, co činí.“– A básník, svěřen věků peřejím, kde zmítá se a potácí se nyní, když vidí, že tvá hlava přesvatá tam na tom kříži krvácela darmo, že duše lidí dál tmou sepjata, dál lži a bludů nese těžké jarmo, když stokrát smích v tvář Pravdy zazebe, dav chystá na ni hřeby, žhavé kleště a z trní věnec –: básník za tebe dí po letech: – A nevědí to ještě. 27
Magdalena. Slečně M. A.
Kde víra hasne v mrákotách, tam soucit ještě září. Já nevím, proč jsem vešel v chrám, však vím, že na oltáři při bledém svíček plápolu, ve zlatém, dlouhém vlase, v těch dlouhých, zlatých kadeřích tam svatá modlila se. V hlubokých očích divnou zář a smutek na čele se modlila, jak za hříchy a za nás andělé. „Ó svatá,“ – já se před ní chvěl – „ó modli se, ó modli i za toho, kdo nešťastennešťasten, i za toho, kdo podlý, ať všude aspoň jedenkrát paprsek smírný prodlí.“ Vše bylo ticho... mlčela... a svíček plápol hebký se chvěl jí tváří, po čele... pad’ v nahé čelo lebky, jež mlčící a příšerná se ze tmy růsti zdála a z obrazu se na svatou i na mne děsně smála. „Ó svatá,“ – já se v bázni chvěl a výš k ní ruce vztáh’ – „čím je ta kostra příšerná v tvých čistých modlitbách, ty krásná svatá,“ – zvolal jsem – „co chce ta lebka holá u tebe, která mladá jsi a krásná, dítě zpola, proč ‚umřeme! ó umřeme!‘ ti stále drsně volá!“ 28 A náhle tak mi bylo vše, že ne víc svatá Máři, že nejen ona světice tam klečí na oltáři, že tam ta smutná, uštvaná, toť v světě každá žena, vždy láskou svojí přesvatá a vždycky ponížena. Vždy trpící a ubohá, než každý, vždycky víc, vždy velká ale láskou svou a vždycky milujíc jde žena světem v myšlénkách, čím je ta láska její... kdo dnes ji kochal, s pohrdou a smíchem zítra štve ji, zoufalstvím, hanbou, prokletím a pustou beznadějí. Ó srdce žen, vy hrdličky, jež vír k nám bídným žene, vy ubohé, vy přesvaté, vy květy nestřísněné, vždy poznáte, kde úsměv byl, tam zítra výsměch ostrý, a krása, láska oprchá a „umřem“ pláčí kostry. Umřeme, běda, umřeme, však štěstí vaše hned, když prvně muž vás obejmeobejme, a než k vám oko zved’, on květy vaše potrhá, snů čistých zboří chrámy, dnes žebrá ještě pohled váš a zítra zhrdne vámi, až jeden výkřik bolesti vám navždy duši zmámí. Ó čím jste vy v náš bědný rej, vy holubice bílé, ó čím v ten smutný úděl váš ta jedna štěstí chvíle, kdy srdce láskou opilé a touhu v duši máme.máme, než za chvíli vám krutě se a drsně urouháme, než srdce vaše zašlápnem a zadupáme v kal, by v chvíli příští každý z nás nad vámi zaplakal. Ó srdce žen, vy hrdličky, jež lásky křídlem vláte, že tolik lásky v oku svém a tolik něhy máte v náš hříšný svět a mrazivý – ah škoda nastokráte. Ó žalováno bohu buď, ty svatá na oltáři, co v hloubi srdce chvěje se, co smutkem z oka září, 29 co srdce rvalo bolestí a dosud krutě rve ti, však na nás hříšné z očí tvých jen požehnání sletí... Ó Magdaleno... smutno mi, mně srdce stydlo v led, když na tvou krásnou, zlatou skráň jsem hleděl naposled, jak šel jsem chrámu polotmou, žár divný maje v oku, na skráni bolest zoufalou a smutek po svém boku, co šerem chrámu dozníval zvuk osamělých kroků... 30
Myšlénky nezrozené.
Ó vy, které jste umřely s těmi, jež smrt už svála v klín pustých rakví spuchřelý – teď kolik roků zmála vzpomínka na vás bolí mne, v mém čele žárem plane, vy neznámé a tajemné a nepoznané! Ó to je těžké prokletí, to v čele pálí, pálí, když růže zhyne v poupěti a v hrobech ideály. Vy bohův dary nejdražší, že nepřáno nám míti, co nad nebesa povznáší nás z prachu žití! Kolik vás, běda, kolik vás v let chystalo se světem, uvíjet lidem kytku krás v jich pustém žití kletém! 31 Kolik vás chtělo vylétnout z těch posvěcených lebí a ze země se duhou pnout až vzhůru k nebi. By hroby mluvit uměly, jak jásaly by hymnem a květy slavně šuměly i v ostrém vichru zimném – ó což by vzplálo v majestát volnosti svaté ráno, jež nám, tak chudým nastokrát, víc nepopřáno! Ať k vám by kletby shrnuli, vás v pouta jali tmáři, přec jednou v obzor ztrnulý by vzplanuly jste září, a květem v trní našich čel, o nepoznané dary, to rájem byl by rozpučel ten svět náš starý. Leč nezrozeny zapadly jste na vždy, pro vše věky a věštců skráně vychladly a zhasnul pohled měkký, tma těžce padla na čela tam v hroznou chvíli onu, a ústa sledně zachvěla se v tichém skonu. 32 Těch mladých srdcí, mladých hlav! ó žel, ó třikrát běda, hrob lakomý v svůj klín je vzav je zpátky nedá, nedá – umřeli, s vámi umřeli a dechem ostré zimy v klín pustých rakví spuchřelý jste padly s nimi. Ó jistě bozi v chvíli té se vaší moci báli, že v záři k nebi rozlité by nádherou jste vzplály a že by člověk s vámi rost’ až k trůnu jich a rázem je veliký a pouta prost strh’ k sobě na zem. 33
K podobizně básníka v knize veršů.
Chceš cosi říc’, rtem jak by chvělo se ti: „I přes myšlénky nové půjdou davy a věk, jenž v prázdno letí, mít pro ně bude úsměv pohrdavý. Leč myšlénka, ta sama sobě stačí – a ona jest a jednou v kráse prosté i přes váš křik, vy chleba vyznavači, to sémě její v zlaté klasy vzroste.“ Jim stačí to, že jsou. Ty v knihu svoji je’s v posvěcené, lepší chvíli složilsložil, a dojde-li tu k boji, hle to, co snil jsi, co jsi v mukách prožil, tu hlídáš sám. – A chce-li někdo krve, jak otec pro své děti milované tu vlastní čelo k ráně stavíš prvé: – Zde bij! – leč v tam těch za mne mstitel vstane! 34
Hořící rakve.
Nádherný večer jako bývá v máji. Kol všude plno vlahé, snivé krásy. Kdo miloval, ten procítí a zná ji, když v staré touze k srdci se mu hlásí. A v ten čas ona, při slavičím tluku, ve vůni růží, jež tak měla ráda, nám dala s bázní bílou svoji ruku a – zřím ji dosud, v zrak se slza vkrádá, – sklonila hlavu, jak by byla květem, když od severu mrazný vítr vane – a s bolnou touhou v oku hvězdosetém nám umřelo to dítě milované. O rakev její, kterou svět náš chudý dal této duši anděla a víly, duněly hranou těžké, černé hrudy. A on tam stál a plakal. Ona ví-li? 35 A odešel pak zoufalostí štvaný a za posledním přivřela se vrata. Májový večer padal na Olšany a západ hořel celým mořem zlata. V tom za zdí v rohu rudý plamen šlehnul, jak hadí jazyk jedovatě žhavý, a druhý za ním, vztyčil se a lehnul a zas vzplál výše rudě plápolavý. A výše rost’ a plamen víc se šířil.šířil, byl požárem, jenž vzrůstaje vše chvátí, a zmítal se a černým dýmem vířil, jenž tmavým sloupem k nebesům se zdá ti. Ten, jenž tam stál, se díval v žár, jak plane, a zjev ten se mu na dno duše vrývá. – To pálili tam rakve vykopané, to poslední, co po člověku zbývá. Ten požár planul rakví celým stohem a hořel, hořel, sálal, jiskry valem se nesly výš, teď podobnější mnohem krvavým slzám v hoři neskonalém. Zde rakev, kam pad’ žebrák, mísí prachem se s rakví, kam byl vložen snílek mladý, pláč, zoufalství, křik sytý bázní, strachem, zde velkou hymnou splývá dohromady. 36 Prach těch, kdo věří, toho, kdo se rouhá, těch, kdo tu šťastni i kdo zoufali si, prach těch, kdo rázem, těch, kdo mřeli zdlouha, v praskotu rakví v sebe teď se mísí. Tisíců rakve, kde ti mrtví spali, teď ruka drsná na hromadu shrábla, a z praskotu těch dřev jak neskonalý a příšerný by zazněl výkřik ďábla. A potom zvolna plamen vichrem štvaný usíná, hasne, ku zemi se chýle. Noc májová se snesla nad Olšany, a na obloze vzplály hvězdy bílé. Noc nádherná tak jako bývá v máji. Kol všude plno vlahé, tklivé krásy. Kdo miloval, ten procítí a zná ji, když v staré touze k srdci se mu hlásí. *** Čím prvně proti krvi na oběť duch lidský bouřil před oltářem Kaina, i s oblaků kdy hněvnou odpověď si hrdě vyčtla mysl nepoddajná. Čím věky trpěl muka bezměrná, čím stokrát stonal bez léku a vláhy, čím vzdorem bouřil v písni Byrona, čím stokrát klesal v skalách bludné dráhy; 37 Čím lidský duch v svých mukách od věků, v tom hrozném boji kdy se rouhal tobě, neznámý bože, vždycky člověku jen darmo krví zrudly skráně obě. Tím více jen zrak jeho v slzách rud’, tím více cítil, k čemu je tu zrozen a jak je darmo v staletý svůj trud a v hrozné prázdno ze tmy věků hozen. Tím více cítil, v hoře staleté že nikdo, nikdo, nikdo léku nezná – a zaplakal, v té poušti zakleté v co směl by doufat, více nenalezna. Tu poznal s pláčem, jak je život zlý, (byl jako dítě, jehož nezná žádný) – v tmu zoufalství když paprsk vykouzlí, hned za ním padá v ukrytý hrob zrádný. Za mělké štěstí, které chvíli žil, a za paprslek, jenž noc jeho zlatil, on na váhu své srdce položil a chvíli blaha léty smutku splatil. A zatím stár’ a život těžce ryl hluboké rýhy na ztýraném čele. On zhaslé oči v pláči rukou skryl a poznal, že to žití bez účele. Vše, co mu draho, odvál drsný mráz, on v tolik hrobů polo šílen zíral, sny o štěstí ty život s větví střás’ a v holý peň červ zoufalství se vtíral. 38 Leč naděje kdy všecky ve hrob dal, on hlavu hrdě starým vzdorem vztyčil. Byl tedy sám, vším jiným pohrdal, leč v srdci jeho žhavý osten klíčil. On kráčel tedy smuten bez boha, víc nehlásil se k němu jako k otci. Nad ním se bez hvězd pnula obloha, ni měsíc neplál mlčící tou nocí. Vše bylo mrtvo, hlucho, kol i v něm tak pusto, prázdno. Vlhkým patřil zorem, jak jeho dětem smrt je údělem, jak hynou hladem, neláskou a morem. Dech sžíravý vál kolem, každý den životů tisíc v hroznou oběť žádal a člověk mdlý, už ztýrán, nekliden, sám o sebe už se smrtí se hádal. V nejkrutších mukách, jež tvor jaký měl, jenž cítit moh’ kdy bídu svoji velkou, se časů dávných v pláči rozpomněl, Kdyžkdyž víra byla jeho těšitelkou; Když ještě trýzeň žití veškerá, bolestné rány, moru dusné vání nevzalo jemu světla ze šera a z duše naděj v boží slitování. Tu jako Abel před oltářem kles’ a obětoval neznámému bohu, a jeho pláč se zachvěl u nebes a tříštil se tam rázem o oblohu. 39 A člověk – člověk dále k hrobu šel a dále oheň pálil na oltáři – – leč nářku jeho nikdo neslyšel a nezřel hrůzu v bledé jeho tváři. On ukryt v mracích, blesky ozářen, se klidně díval na ten zápas dole a věčně stejně usmíval se jen, vždy nejkrásnější oběti si vole. A člověk, červ, nic víc a méně spíš, než bez památky zajde v prázdné dáli, i rakve mrtvých, ty, jenž neslyšíš, ti, bože, darmo v usmíření pálí. 40
Zrozená pro jiný břeh.
Zrozená pro jiný břeh! – zmaru dítě bídné, chudé, myslím na tě vždy a všude, myslím na tě v bolestech. Nesejdem se nikdy víc, v prázdno jde má dráha bludná a neznámých tůní u dna je těch stínů na tisíc. Rve to skráň i čelo nám, dál to bude duši rváti, ale člověk nenavrátí se k těm hvězdným výšinám. Musí ztratit, co měl rád, musí v blátě vláčet se tutu, a když peruť zvedne k letu, zpět je sražen tisíckrát. Člověk do těch dlouhých cest požehnání nedostane a to čelo bouří rvané musí dál jen kletbu nést. 41 Musí hynout v noc i den, v teple, mrazech, v temnu, záři, musí poznat mdlobu stáří, když je žitím nešťasten. Musí smát se pláčem svým, musí plakat jako každý, nad propastí samovraždy letět křídlem zlomeným. Ráno řekne: – A co dnes? – musí ptát se, proč to vše je a v té hrůze beznaděje hledět mlčky do nebes. Musí ptát se, kde je bůh, či kdo srdce v krev až drásá, kde je mír a kde je spása, kde je cíl těch snů a tuch. Proč kdo volal v žití nás a proč širým světem vane v lidí srdce utýrané zoufalý a ostrý mráz... Myslím na tě v bolestech. Ty jsi vše to necítila, čistá, mrtvá, – ty jsi byla zrozená pro jiný břeh. 42
Slova k melodii bouře.
Tak jako někdy v lidské hrudi se těžký smutek probouzí a každý cizí pohled studí, když maně v duši zasmušilou se z nenadání pohrouzí –: tak něco roste ve mně tak mrazivě a temně – – – – – – – – Ó proč bys v běhu plachém měl trnout dětským strachem, co před bouří tě štve a honíhoní, a přec jen zase do ní! Jsi hříčka větrem štvaná, nic víc. A bouře maně rozpoutaná tě z nenadání poděsíc, a křídlo netopýří, jež kolem tebe víří, a tma, která se šíříšíří, i vítr, který hýří, strach malomocný kane ti v srdce polekané 43 i hrůzných stínů na tisíc. A v řevu, který ječí a burácí ti nad hlavou, jak spěje v dálku mlhavou, hle, chycen ostrou klečí tu hyneš v křeči,křeči. Jsi dítě vyhýčkané, nic víc. Hle pták, jenž plaše vzlétnul z hnízda, tvou malou duši děsí i vítr, jenž si v pochod hvízdá a svistí ve chvějícím se listí, než na chvíli zas ulehne si, – tvá malá duše všeho se tu bojí! – – – – – – – Ó co bys sobě počal tak sám a chudičký! Hle v močál tam vyskakují bludičky. – – – – – – – Ty trneš, strom-li praská, v tvé bledé tváři zoufalosti maska je s hrdostí tvou v boji – a hrdosť neobstojí. Stín leká tebe každý, vše těžce tebe drtí, ty vidíš všude děsný přízrak vraždy a smrti. Ó bída, bída, bída, hrom temně řve a hučí a skála odpovídá, 44 jdeš stínům do náručí. Ó bída, bída – – – Ó jak bys chtěl být nyní doma z té pusté noci nevlídné, kde drahá síňka povědomá tak milá proti neklidné tvé plahočivé chůzi, jež plná kruté hrůzy, kde noc a tma a bouře řádí a blesk si v skalách hledá byt a drahocenné tvoje mládí můž’ jednou ranou zahubit. Ó stůj a na ty doma a na jméno, jež chví ti rtoma, ztracený, bídný pamatuj! Jak poraněné ptáče tvá duše chvěje se, a bouře zatím stromy chýlí a vítr kvílí a naříká si po lese, ó naříká a šílí, lká, repce, stená, pláče, řve, úpí, soptí, jásá. – – – – – – A nikde, nikde spása. – – – – – Slyš, nová rána a obloha je rozorána, svět padá a se boří a hoří, hoří, hoří, 45 smrt chechtá se a krok tvůj hlídá, slyš příšerný ten její hlas a duši spas, ó bída, bída, bída! Hle, jak se chvěje tvá duše hrůzou beznaděje – jsi ztracen! – Kol se točí hle tisíc očí a každé jeden plamen – a holá větev ostrá jak dávno mrtvých kostra, sto, tisíc ramen hle příšerných se k tobě zvedá a tebe v náruč chvátí, ó běda, co jednou v náruč chvátí, to víc se nenavrátí, vše do tmy, v propasť mizí a sám jsi sobě cizí, ó jak jsi malý, malý! Ty, který ve svém letu jistém si diadém i křídla dáš, vše rozvrhneš si v pouhý systémsystém, vším mimo sebe pohrdáš, jenž přírody se pánem mníš a teď, když v háv svůj neskonalý noc ohromná tě stínem halí, zrak v bázni sotva zvednout smíš, ó jak jsi děsně malý! – – – – – – – – Jak malý! – – – – – – – – 46 A zajdeš-li, to bude tak, nic víc, jak zraněný kdy zajde pták – jen stejně máte oba práva, nic víc. A měsíc, jenž se protrhává, a oblak, stráně, tmavé rokle a širý obzor opodál a skála, jež se nocí pne, vše mlčet bude dál, ni na větvici ptáče zmoklé pro jeden život nepípne. Zde není jedné hvězdy smírné, zde’s jenom sám a bezcenný, v té velké noci přenesmírné jsi kámen v moři ztracený. Je člověk hříčkou vichru jen a neznámá ta síla tvůrčí hned v kolébce, než prvně dítě zašepce, je k smrti určí. A to je on, jenž vybájen s hrdou duší rekareka, a ptáče tak se nepoleká, že v chvíli jiné už zhyne – – – – – – – – Kde s přírodou je člověk v boji, a jenom slabou rukou hne, tam nikdy, nikdy neobstojí a vždycky podlehne. Ó jak je tady malý! 47 A nad hlavou ti proud se valí a blesky bijí v jeden ráz, a slyš, teď přelet’ noční můry a s hůry jen protrhané, černé chmury, jak démon by svým vlasem třás’, jak šílené a běsné stvůry, jež propasti i skalní sráz by skryly snáz, i hrob – – – – – – – I když se bouře ztiší, než kolébce jsi vždycky hrobu bližší. 48
Příteli, který oslepl.
Byl’s hodný hoch, jejž všichni měli rádi – a oslepl jsi v květu svého mládí. To chvěje duší – ale jak ti říci? Vidím tu záři ve hlubinách spící. A ty jsi mladý. Snivě jsi se díval, jak svěží den se kolem rozedníval. Tys viděl květy, čistou rosu ranní a jitra zář a vlídný úsměv na ní. Vím, zříš to ještě, čtu to v tváři bledé, a světlý stín tě nad propastí vede. A ty to nevíš, co je, co je dole, že jsou tam kostry ohnilé a holé. Že je tam plíseň, neskonalá bída, že je tam hřích a smrt to všecko hlídá. Že peruť touhy, jež se v modru ztrácí, vždy ochromena v blátě dokrvácí. 49 Hlod odříkání, vrytý do těch tváří a zoufalé a bezúčelné stáří. A nevidíš, jak z očí lidí zeje mráz bolesti a hrůza beznaděje. A nevidíš, jak zem ta krví rudne při každém kroku marné cesty bludné. Jen nenávist a vášeň, hřích a vražda, a darmo, darmo, darmo naděj každá. Ty vidíš květy, čistou rosu ranní a jitra zář a vlídný úsměv na ní. 50
Z našich bojů.
Má člověk právo ptát se po štěstí – však čí to vina, jestli umře dřív, než zodpoví mu život otázku, kde najíti jen jednu chvíli štěstí? – Zde ne, zde ne... tam štěstí nejvyšší, kde žádný, žádný, žádný necítí, kde je jen klid, jen ticho a jen mír, ne o to „zítra“ starost zžíravá, ni sykot záštízáští, ani pustý křik; – kde za nocí těch dlouhých, hlubokých, hvězd světlo hoří leskem podivným a velký, plný měsíc vychází a teskným okem, plným soucitu, se na ty malé, nízké hroby dívá, v nichž skončen boj... a mrtvý zvolna stlívá... Leč tady, tady, u nás, to je boj a to je zápas na život a smrt, kde není ani chvíle oddechu, kde není jedné ruky soucitné, jež omyla by s čela krev, ó krev, kde výkřik „světlo!“, který zachví se 51 do této vřavy, vždy je přehlušen pokřikem jiných: „chleba! chleba! chleba!“ A co je v této vřavě dětský pláč, kdy žena, která muži pomáhá nést mužně války drsné útrapy, zde v této vřavě lítých útoků a zmateného spěchu, volání a v tuto chvíli dítě povije! A ono roste v rodném táboře po kolik roků, kolik prvních let a v hřmění děl se tiše usmívá. Leč vzrostlé v juna sáhne samochtíc po meči, přilbě, skloní hlavu svou a matičku a otce políbí tak horoucně a jako na věky a tak se s nimi mlčky rozloučí a osedlá si svého PegassaPegassa, ne více dítě, ale celý muž důvěry plný v slavné vítězství, a v junném srdci s touhou palčivou a s okem, jež se leskne nadšením, odjíždí v dáli – mizí – uniká – – V boj poctivý své čelo poctivé a čistou zbraň si junák přinesl a čistý prapor volné myšlénky mu nestřísněný vlaje nad hlavou. Hle, celý muž. – Kde práce pro něho? Na stranách všech je lítý nepřítel a den co den se chystá k výpadu – a práce dost ve vlastním táboře, probouzet spící, nítit liknavé a k boji sílit slovem plamenným. 52 Však junák stojí, krev se bouří v něm a čelo hoří, ohněm sálá zrak a touha div že prsa nezboří, ta touha bít se, touha po činech a po slávě – – A zatím k večeru se chýlí den – a hlasy slyšet kol: „Co tady chce? Jej nikdo nevolal!“ A nikdo si ho více nevšímá, neb tady dva se dali do hádky a v zápasu hned meče zlomili, ty meče, které měli proti vrahům... A mine den a druhý, třetí zas a celý tábor tam těm pomáhá a zaslepen tu žádný nevidí, že zaskočen už nepřítelem v ráz. Jen malý hlouček tam se bije s ním a pádnou zbraní rány rozdává a ráz a ráz vše drtí napořád, až vrah ten bujným vztekem soptící opouští pole s hlavou krvavou. A na štít klesá vítěz zemdlený a na celý boj parný vzpomíná... však není tu, kdo jemně pohladil by jeho skráně zryté do krve, a není tady, kdo by náručí svou objal reka, který umírá, kdo s čela by pot mrazný utíral a pozvedal tu hlavu ubohou a chladný balsám kanul na rány a tišil jeho teskné blouznění a s ním, ah s ním byl v chvíli poslední, kde stydnou údy, zrak se otvírá 53 tak široce a hledí v ztrnutí, kdy ještě v posled slova trhaná se linou z úst a s krví smíšená se těžce chvějí na stydnoucím retu... A dobojoval boj svůj poctivý a viděl snad, že nežil nadarmo. Tak český básník vždy šel životem – a to byl zápas na život a smrt. Leč ve všem trudu, ve vší bolesti on výš se zvedal křídlem nadšení, kde jiní dávno ruce dali v klín, on hrdý ještě prapor nesklonilnesklonil, a kde byl boj a zápas největší, on vždycky byl a pevně v boji stál. Leč v prapor život psal mu „Odříkání“. A co si jiní doma hověli, on jediný, on sám jen bez domova, bez matky, otce, kterých opustil, když šel tou cestou za svou myšlénkou – a bez přátel, bez ženy, bez dětí, bez místa, kam by hlavu položil, až přijde stáří, drsný, hrozný host, bez rodinného krbu, věčně sám on dále kráčel za svou myšlénkou... a nepochopen, ztýrán, umlčen on stokrát cítil, jak je život zlýzlý, a stokrát cítil hanbu země rodné a všecko její velké neštěstí, jež jenom básník cele pochopípochopí, a kletbu, která psána na čelo 54 z těch dětí její synům největším – a v její hoři vlastní zapomněl a její jen, své štěstí nehlédalnehledal, jen slavnou zas buď ona, ona, ona! A zatím život, hrozný nepřítel by byl mu srdce z těla vyrval už, že člověk, a byť byl i muž i rek, bolestí krutou div že nešílí. – To lepší smrt je nežli chvíle ty, kdy nepřítel na volné ruce tvé ti v smíchu hází pouta otrocká... A utýrán a k smrti umučen a bez jediné chvíle oddechu, pohaněn, tupen, těmi nejvíce, jimž dal jsi krev i duši duše své, se vláčíš prachem, kalem usmýkán přes hloží skal a ostré kamení k bezedné, tmavé, hrozné propasti, již u vchodu je psáno: – zapomnění. A z tvých, z tvých nikdo ruky nezvedne a nesejme ti s rukou řetězy a nesvlaží rty mukou zsinalé – vždyť tys o pomoc ještě nevolal chraplavým hlasem starce žebráka – sám pohrdl jsi štěstím pohodlí a chtěl jsi bít se, chtěl jsi bojovat... nuž, ještě trp... jen k oné propasti, ne dál, ne dál, tam bude dokonáno. A potom snad a byť i po létech my vzpomenem si, že jsi u nás žil 55 a že jsi pro nás nežil nadarmo, ne ty, tvůj duch a tvoje myšlénky – a snad ti jeden posvětíme vzdech – a půjdem dál. Snad řeknem ještě: škoda. Leč život tvůj vždy bude výčitkou a byť ne pro nás, pro tě vždycky ztracen. 56
Geniům.
Bez koruny a žezla mocní vládci, vy srdcí lidských králi, jste život celý posvětili práci, než skráně laurem vzplály. Vy jdete velcí s nestřísněným čelem a v zlaté struny hráte, byť zmije záští v žití osamělém vás uštkla tisíckráte. A třeba chátra vztekle kolem hýří a skráně krví rudnou a třeba šli jste jako ku pranýři tou cestou žití trudnou; A byť i v bídě, povržení, malí jste šli v těch lidí davy a byť vám všickni zášť či soucit lhali i úsměv pohrdavý: – Vy víte: bouře v prsou vašich dříme – a řeknete: – Co chcete? požárem písní v srdce udeříme a bleskem do tmy kleté. 57 A naše píseň vaše pouta zláme a zboří vaše modly a sítě všech lží vašich potrháme, jež utkali jste podlí. Čím budete nám ve své hrůze němé? Čím nám ty staré rány? – Ze zlatých korun klíče ukujeme v lidskosti zlaté brány. – 58
Kontrasty.
Hle, bouře těžce burácí a drtí stromy, skály, leč potom tím jen krásněj’ kol, když tichem hvězdy vzplály. A teskná mlha podzimní se pustým krajem honí, by člověk dvakrát těšil se, když jaro vzešlo po ní. A proto zajde každý květ a každá růže všade, by člověk dvakrát těšil se na příští poupě mladé. A proto válka, hlad a mor a nemoc tady děsí, by šťastnějším se cítil ten, kdo z dáli vzpomene si. A proto mráz a zoufalství tak mnohou naděj láme, že z těch, co zbyly, pro lásku si hnízdo uděláme. A proto pouta, žaláře, by člověk v pláči sníval, jak tam v té zlaté volnosti a o ní písně zpíval. A proto v skráni ztýrané má stáří vrásku bědnou, by dvakrát toho vzpomínal, když tak byl mladým jednou. 59 A proto smutek, neštěstí štve lidi z věků po věk, by pak v té chvíli oddechu byl dvakrát šťastným člověk. Jen smrt když mrazem zavane a skončí trudné žití, to „nebýt“, štěstí největší, žel, člověk neprocítí. 60
Bez cíle.
Šel jsem nocí těžkou, tmavou, kde nebylo hvězdy ani, jen to prázdno ku zoufání, jen ty chmury nad mou hlavou. Co jsem chtěl, to skráň mi rvalo, kam jsem šel... tam noha vázne. Bylo to v té noci prázdné, že mi srdce usedalo. Že se srdce bálo tlouci, že jsem cítil, co je člověk, jak se vláčí z věku po věk, jako v zem se ryjí brouci. Že jsem zoufal, co jsme tady, že jsem cítil, jak to bolí, ztracený ten život holý, bez lásky a plný zrady. Čím mi byl ten hukot řeky – co jsem chtěl? – Jsem jako ony bludných stínů miliony, které touha honí věky. 61
Lesní réva.
Ty opuštěný květe, že bratře smím ti říci, rci, zda tě život hněte, jenž v úděl tobě pad’? Ty květe snivý, v skalách klíčíš tady, jak rost’ můj život mladý, a tiše zkvétající se díváš na západ. Co tobě po tom, zdali tvá krása lidem stačí, by lásku tobě lhali – Máš ptáky, sluje, les, klid svatý večer, slunce paprsk z rána, jsi vichrem kolébána, máš všecky písně ptačí, jich touhu, žal i ples. Jsi sama, opuštěná, tě z lidí nezná žádný, jen vítr, který stená kol drsných skrání skal. 62 Ni tupý obdivobdiv, ani soucit lhavý tě nikdy neunaví, ni vylhaný cit zrádný se u tě neblýskal. Tys nepoznala ani, čím nám se život hnusí, tu bídu a to lhaní a chudý, mělký cit, a jak si tady ctnost i lásku lžeme a potom v hrůze němé po chvíli vřavy musí z nás každý odejít... To závidím ti štěstí, že’s lidí nepoznala, že můžeš sama kvésti, jak nemůž’ nikdo z nás, že jenom ptákům, skalám jen jsi známá, že můžeš býti sama, když tady vřava stálá nás mučí zas a zas. Mé duše sestro, rci mi, zda není to tak lépe, po mrazech drsné zimy tu z jara bíle kvést, než od kolébky k hrobu cestou dlouhou mřít bolestí a touhou, kde mráz nám čelo tepe i hloží lidských cest. 63 Ó květe osamělý, v tom míru přehlubokém ty život prosníš celý, jak v úděl tobě pad’ – a já bych rád jen krůpěj toho blahablaha, a abych jak ty, drahá, směl aspoň klidným okem se dívat na západ... 64
Noční fialy.
Jen letní večer s celou nádherou z hor velebný když vstane a nad krajem se nahne – ó fialy, ó sladké jara dcery, ó květy milované, z vás opojná a divá vůně táhne v ten těžký soumrak šerý. Tak po dni parném, plném únavy, jež jako můra padá nám na prsa, ó běda! – v svět plný stínů, přes ty pláně holé i přes hřbitovní lada dech básníka se z puklých ňader zvedá – a mrtvý spí tam dole. 65
Bez odpovědi.
Já poslouchám – noc hluboká jen mlčky kolem pílí, ni list se nehne, ani květ níž hlavy nenachýlí – jen v srdci mém to naříká a burácí a kvílí. Jen tam ty staré otázky bez odpovědi lkaly, proč v pustém prázdnu světů všech jen člověk je tak malý, jen veliký v své bolesti a bídou neskonalý. Proč jakés touhy šílené a vášně rozechvělé po čemsi věčně neznámém vždy planou v lidském čele, a čím jsou sny ty bez cíle a žití bez účele. 66 Proč lidé, sami hádanky, se pochybnostmi chvějí, proč vždy údělem genia jsou muka s beznadějí, proč pátrá člověk po pravdě a potom leká se jí. Proč boha svého zapře dnes a zítra jiné hledá, tam Ježíše, dnes Jehovu a zítra Mohameda – a proč v tu krutou hádanku mu nikdo světla nedá. Kde jeden, jeden paprslek v té hrůzné noci dříme, kde nad propastí opilí se těžce potácíme tou sráznou cestou ke hrobu a darmo, darmo, víme. Proč každou volnou myšlénku smích zneuznání bodne a proč jen každý hostem je a cizím v zemi rodné a proč má „vůli svobodnou“ a ruce nesvobodné. A čím v tu věčnost ohromnou, v propastí vírném jeku, v tom přerodu a hynutí všech století a věků, v ty světy moří, sluncí, hvězd je báje o člověku... 67 Čím v tuto věčnost nesmírnou v té mravenčí své práci je člověk – čím v té věčnosti se jeden výkřik ztrácí, když jedno srdce v bolestech a tiše dokrvácí! A poslouchám – noc hluboká jen mlčky kolem pílí, ni list se nehne, ani květ níž hlavu nenachýlí – jen v srdci dál to naříká a burácí a kvílí... 68
S novými myšlénkami.
Ó povězte mi stíny bledé, vy s myšlénkami novými, kdo svaté vaše dumy přede a v první těžký boj vás vede i propastmi... Kdo poví mi, kdo nadšením vám srdce sílí a nedá v půli cesty stát a tmou vás vede k cíli a ku vítězství jedenkrát. Vy víte: každý kámen chopí a blátem skráň vám pohází, vy víte, žádný nepochopí a v trní vaši hlavu stopí a výsměchem vás provází. Zde každý vaší cestě klne. Vy víte, ten svět nechce vás – v ty davy pohodlné váš chór by velkým hymnem třás’. Vy víte, jako hrozná tíha to můrou leží na skráni a žití to je černá kniha, kde s výkřikem se výkřik stíhá a s odříkáním zoufání. 69 Vy víte: čelo zrudne krví – však až se chátra vyhýří, vy z vyvolených prví budete lidstva pilíři. Ó bledé stíny utýrané, vy jdete dál přes lidský soud, vám hoří zrak a čelo plane, jak jdete v předsvit zoře ranné tu boží dceru obejmout. Tak jdete dnem a nocí jdete, krev vaši nikdo nevidí, však nikde nenajdete té myšlénky své u lidí. To vaše dítě bloudí kdesi – a kdo mu dá kde přístřeší! A když vás tma a smutek děsí, když v srdce mukou bili jste si, ó kdo, ó kdo vás potěší! Snad vaše dítě hyne, strádá a po vás volá v hluchou tmu, že v zrak se slza vkrádá, že dali jste kdy život mu. Však nechvějte se, přijde jednou, vás tiše vezme za ruku a zlíbá vaši hlavu bědnou, že ňadra výš se v pýše zvednou na jeho srdci v souzvuku. A byť to bylo v pozdním stáří, vám žehnáním se zachví ret a úsměv vašich tváří vám bozi budou závidět. 70 A třeba tu se často ptáte, kde vaše dítě bloudí teď, tam „požehnání“ zašeptáte a hloží v drsnou cestu sváté vám květem vzpučí v odpověď. A řeknete: – Hle, orel mladý víc neskloní se pod jarmo, v něm žíti budem tady a nežili jsme nadarmo. – 71
Lampy duchů.
Ó buďte zdráva, světla plápolavá na březích oceanu! nadNad vámi bouře, u vás divá vřava, dav netopýrů kolem polétává od večera až k ránu. Vy lampy duchů, myšlénky a dumy, vy lidstva hvězdy svaté, noc mrákotná zář vaši chmurou tlumí, pod vámi moře pění se a šumí a líný rythmus mate. V noc tmavých tůní vaše zář se chvěje a na vlnách se leskne i těm, kdo tonou v hrůze beznaděje, i oněm, na něž bezdná propast zeje v té těžké noci teskné. Ó lampy duchů, neskonalou šíří tak do daleka pláte – však v nocích bouřných kol vás časem víří snad tisícerá křídla netopýří a rostou tisíckráte. 72 Co jejich mrak, to vaše světlo tají. A rostou, rostou více a příšerně se nocí mihotají a těžkou chmurou posupnou se zdají, vždy blíž se stahujíce. Ó lampy duchů, vaší vinou není, že moře divěj’ duje, že bludní plavci dávno zatraceni a že zář vaše v moře, jež se pění, jen hroby osvětluje. 73
Po přečtení Českých znělek. J. V. Sládkovi.
A byť i šiky unavené v boji tu ležely jak trupy v omráčení, stráž osamělá tady ještě stojí – slyš teď, jak volá z plné, volné hrudi: „Když jeden věří, ještě konec není!“ a viz, jak šeré zástupy se budí – – J. V. S.
Když v klidu nečinném my zmalátněle dřímem a pěsť-li zdvihneme, jen bratru bijem v tvář, vlasť naše uštvaná když hořícím je Římem, my sami Neronem, jenž tleská v rudou zář; Když sliny na svých rtech a bláto na svém čele, jen vlastní prznit česť, to máme na práci, za hesly žurnálů ve vřavě zdivočelé když vše, co lepší v nás, se bídně utrácí; Když studu zbaveni, bídnější ze dne ke dni, jen sami po sobě křivíme hněvný ret, leč cizí urážka když stala se nám všední a není muže tu, jenž vrhnul by ji zpět: 74 V té době neslavné, ó mistře, kdo Vám slova propůjčil do zpěvu a blesky do noci? Kdo děl Vám, v tuto poušť že jaro vejde znova? Že „muži“ řekne se, kde psáno „otroci“? – Kdo, mistře, řekl Vám, by zahřímal jste: „Dosti!“ ve vřavu kramářskou, kde otupen je cit, kde v planém křiku jen a v tupé lhostejnosti tak bídně živoří kdys velký, slavný lid? Vím, srdce krvácí, když vzpomene si na to... To jeho výkřik jest, jenž bleskem letí v nás – a třeba žebrákům nám všechno bylo vzato a třeba dosavad byl v Čechách ještě mráz –: Kde jedno srdce jest, jež věří v lidská práva, kde slovo plamenné, jímž muže volá muž: kdo bídný říci smí, že všechen lid se vzdává, že všechno ztraceno a všechno mrtvo už? – *** A léta přejdou dál – a snahy naše chudé i to, co mohlo být, co není i co jest, i každý skutek náš kdos jiný soudit bude – a jakou pravnukům dá o nás trudnou zvěst? My budem dávno spát a dávno budem prachem, leč naše památka... ó trudno! v onen soud zda hanba pravnukům nezbarví tváře nachem, jak bude moci nám kdos příští neklnout? 75 Co potom spatří v nás? Kde uzří jaký zápal, kde muže uvidí? Ne, uzří zpitý dav, jenž zmaten, v nelásce jen po sobě se sápal, svou všechnu budoucnost ó bídně zaprodav. Z té poušti mrazivé a otrávené morem zda výkřik uslyší, jenž kdysi v tmách se třás’, ten výkřik, chvějící se bolestí a vzdorem, vzkřik, který promluvil tu za každého z nás? Ó jestli uslyší, vnuk řekne: „Bídným není tak přece onen lid, neb muži byli v něm, již v pusté mátohy a v tupé omráčení zahřměli k poplachu – a slova plamenem A mužnou odvahou ty vzbudili, kdo spali, a byli na stráži, než probudil se den...“ Tak jeden zradit můž’, zač všichni bojovali. takTak jeden zachrání, co všemi dáno v plen... *** A kdo má v prsou cit a cit ten není frásí, kdo zem tu miluje a miluje ten lid, snad ještě pochopí, co ku štěstí nám schází, co tíží, hněte nás... a můž’ se zamyslit. A když si vzpomene tak časem na horala, jak příval vše mu vzal a serval živný lán, jak ani mezníku tam voda nenechala, a žebrák v bolesti stál jako přikován – 76 Leč vzpomněl na vnuka a nepromluviv slova tam fůru země vez’ – –: když na to vzpomene, i po dnech zoufalství on počne žíti znova, až v ráj si promění to pole kamenné. A po dnech strádání, těch zlých, a po zápasech si sedne s drahými a zaplane jim v líc, až budou povídat o dávných, smutných časech, jak v Čechách bývaly – a nevrátí se víc – – 1889
77
Sláva.
Ty nejstrašnější dare mrtvých bohů, ó slávo, hrobní květe, vždy trnem zraníš v bílém vínku hlohu, jenž do krve až zhněte vše čela těch, jimž tady v těžké práci vždy srdce dokrvácí. Ó kterak často v mladosti své trudné jsem ve snách tebe vítal a kolem skrání na té cestě bludné tvé květy hravě splítal a často pak i bílé dívčí dlaně tvé růže kladly na ně. Ó kde ten čas, kdy blouznivého hocha jsi byla vzácným darem, kdy ještě všecko mladé srdce kochá, kdy celý svět je jarem, kdy ještě vše tě novým kouzlem chvátí a vstříc se usmívá ti! – 78 A zašlo vše, ty první věnce zvadly a mnoho, mnoho s nimi, a dítě to pak v úzkou rakev kladli a těžký oddech zimy vál přes ten hrob a těžký soumrak vzrůstal a v duši mé už zůstal. A ten hoch šel, cos bylo v jeho hrudi, co dál jej štvalo světem, co věčně dál a bez úlevy pudí v tom pustém žití kletém, kde v skalách dnes a zítra v poušti prázné mdlá noha těžce vázne. Ó cesta dlouhá, těžká muka hrozná! Ó žití drsné jarmo, kdy utýrán a šílen člověk pozná, že vše je darmo, darmo, že na té drsné, zoufanlivé pouti zde všichni lásku lhou ti. A žhavý písek zasýpá tvé stopy a člověk hyne, hynehyne, a přece k smrti umdlený se vzchopí a bloudí v kraje jiné a hledá to, co v trudném žití celém mu hřálo mladým čelem. Tak po zašlém a po ztraceném mládí se probouzí a dívá, leč bludičkou jej cosi dále svádí, když kol se připozdívá a na pustá a holá, prázdná lada mrákotný večer padá. 79 A zatím touha šílená jej tráví a mozek ssaje z lebky a zatím stokrát zmírá žízní slávy a tuší pocel hebký – ó ukrutná, tam stokrát hyne pro tě a zmírá o samotě. A stále vidí božské tvoje tahy a cos jej k tobě žene, by tiše tobě složil ve klín drahý své čelo unavenéunavené, a vidí, jak tvůj stín se k němu sklání za všecko odříkání. A roky útrap, bolesti a muky a všecko zlo, jež prožil, by dal tak rád za stisknutí tvé ruky a za klín, kam by složil tu hlavu svou a choré čelo bědné v té sladké chvíli jedné. Leč pak, když pozná, že s ním fantom hrá sisi, a vidí život celý a drsné stáří dotěrně se hlásí a on tak osamělýosamělý, vykřikne hrůzou a tou duší chvěje mráz pusté beznaděje –: Ó pak v té poušti, teskných stínů plné, se pozdě, pozdě vzbouzí a darmo v muce zoufanlivé klne a dál se jíti vzpouzí a darmo, darmo po štěstí a spáse pol šílený tu ptá se. 80 A zatím k smrti umdlen zvolna usne a v spánek hlavu klade a kolem v ticho ztrnulé a dusné se divný šelest krade – – a na té širé neobsáhlé stepi je večer velkolepý. A pak jen výkřik, kde se člověk budí a kde jej v duši mrazí: zmij jedovatá na tom čele studí a po skráních se plazí. A kolem mrtvě zsinalého čela ta zmije zasyčela. A člověk myslí, v mladosti své trudné jak slávo tebe vítal a kolem skrání na té cestě bludné tvé květy hravě splítal – – a v umírání teď v ta lada holá mdlým hlasem darmo volá: Ty nejstrašnější dare mrtvých bohů, ó slávo, hrobní květe, vždy trnem zraníš v bílém vínku hlohu, jenž do krve až zhněte vše čela těch, jimž tady v těžké práci vždy srdce dokrvácí. 81
***
Ach jak smutno, ach jak smutno je mi už tak dlouho, loni jako dnes, já to cítím, za drahými všemi rád už sám bych k odpočinku kles’. Je ten život hrozný, poznáme-li, že ni tu i nikde ve výšivýši, dnes ni zítra, prázdný život celý hlas náš nikdo, nikdo neslyší. V co a komu věřit ještě máme, vše je hluché, chudé jako my, na smrti už sotva vyžebráme, co nám nedal život lakomý. Rve to srdce – nechci myslit na to – chci mít světlo, chci jít v pole, ven, vše už mrtvo, co mi bylo svatosvato, a můj život na vždy otráven. Ale všecko, cizím pro mne vše je, nikde úsměv známý, vše jen trud, jenom chladná náruč beznaděje a paprsek jeden odnikud. 82 Nikde jeden vřelý pohled známý, ni ta hudba dávno mrtvých slov, nikdo ruky vlídně nepodá mi, ukáže jen mlčky na hřbitov. A když jdu tamtam, jako onen chodí, komu někdo spí tam na věky, spíš než kde se v hlavě duma rodí, jak sny štěstí od nás daleky. A v les jdu-li, slyším písně ptačí, trhám květy jako život nás, – na srdci květ jeden nepostačí, když v něm tma je, pusto, chlad a mráz. A pak v slunci, jarem v poli jdu-li, líto mi, že slunce jedenkrát svítit bude stejně, ustrnulí až budeme v rakvích mlčky spát. V duši pocit zoufalého prázna světem jdu, vždy smuten a vždy sám, asketa i světák s čapkou blázna, červ, jenž vzdorně hledí ku hvězdám. Jako voják, který mraky v čele, zvolna chodí, hlídá dnem a tmou prázdný žalář, který bez účele, bez ceny ční nocí mlhavou. 83
Nejvyšší štěstí.
Já také poznal štěstí dech, jak vanulo mi po skráni, po dlouhých, těžkých, hrozných dnech, po šílení a zoufání. Mně jedna duše anděla se nebála „můj bratře“ říc’, až duše v bázni zachvěla se v její zrak se ztrácejíc. Leč její zrak se slzou třás’ a druhý den jsem zas byl sám, tma byla kol a pustý mráz, jak odletěla ku hvězdám. Ubohý anděl z cizích lad jít nesměl, nesměl se mnou dál a v duši moji navždy chlad a pustý smutek napadal. A teď se zdá mi, anděle, že ještě větší štěstí kdes, než, oči pláčem zardělé, když prvně jsi mi v náruč kles’: 84 Já vím, že lepší bylo by nepoznat ani štěstí den v tom světě plném hniloby, zkad uletěl jsi nekliden. Je nejvyšším to štěstím as, ne jíti v prázdný, hluchý svět, leč neznati, jak letí časčas, a o životě nevědět’... 85
V hodině bolesti.
Mrákotná duma tíživá na horké čelo padá, noc hluboká a ponurá v sen těžký hlavu vkládá, tma hluboká jak zoufalství a stíny dokola – a kdo z té noci hluboké se rána dovolá! Ó to je hrob a zoufání, kam v noci té to svádí, ta noc svou hrůzu veškerou v tu chvíli vložila. Tam nářek lásky zhrzené, pláč ztraceného mládí a ta minulost bez příští jen v mukách prožilá, myšlénky dávno umřelé a dlouhá stínů řada – – a do duše ten hořký pláč tak jako kámen padá, noc hluboká a ponurá v sen těžký hlavu vkládá. A v těžké snění horečné dav myšlének se rojí a život bolí do duše a duše má se bojí. Já vidím celý život svůj, to moře neklidné, a není, není, bez hoře, kam oko pohlídne. Já vidím pohled ztrhanýztrhaný, i jak se chvějí ústa, mrazivě drsnou modlitbu i trpké usmání a slyším šelest perutíperutí, i tma jak vůkol vzrůstávzrůstá, a těžká ruka ledová cos hledá u skrání... Oh, tuto chvílí, matko má, jen jedna chvíle zhojí, já zas tě vidím na marách, dav myšlének se rojí, a život bolí do duše a duše má se bojí. 86 A v půlnoc bijí hodiny – teď z hrobu kdybys vstala, vím, drahá matko, nade mnou bys hořce zaplakala, jak já jsem žitím utýrán, ach, jak to uhněte, den ze dne se tak vláčeti v ty cesty prokleté. A já jsem sám a, matičko, já cítím jako prve v své duši zrak tvůj hluboký, ty oči zardělé a vidím pohled jiný zas a ústa plná krve a těžké ruce vychladlé, pot vlhký na čele. Kam já jsem šel, šlo neštěstí, jen smutek duše znala, a kdyby jsi teď po letech na chvíli z hrobu vstala, vím, drahá matko, nade mnou bys hořce zaplakala. Já chvěji se a zoufám si, půl živ a mrtev zpolazpola, a život pustou nocí je, kam člověk darmo volá. Ó vy tam spěte mrtví daldál, vy živí nechte mne, já také jednou ulehnu v to ticho tajemné. Zde vysílen a uštvaný nadarmo čekám rána, zde paprsk do tmy neskane a spánek do očí – po noci hrozné v horší den ta duše utýrána a člověk jenom o den dál se k hrobu plahočí. A vábí, táhne, láká to blíž v čarodějná kola – a duší mou, jak poslouchám, půl živ a mrtev zpola, hlas jeden dávno umřelý mé jméno v pláči volá. 27. XI. 84.
87
Prosa v básni.
Den mrazivý byl jednou v únoru. Já viděl svahem ulice, jenž náhlý předměstím stoupal, těžce k úmoru jak v páru koně těžký povoz táhli. Sníh zmrzlý klouzal koňům pod kopyty, je vozka švihal bičem přes nohy a klel, jen stěží stoje; podnapitý i nohou kopal potah ubohý. A ostrý vítr proti koňům vál. „Tak,“ řekl někdo, „ubožáků rozder, až padnou ti.“ – A koně táhli dál a bílá pára kouřila jim z nozder. A velká kola obalená ledem skřípěla těžce, jedovatý mráz i hřívy koňů opřed’ v jíní šedém. V tom z koňů jeden klouzna, padnul v ráz. Pad’ bez hlesu; a zvědavý kol dav se hlučně sbíhal, stál nad padlým koněm, jenž natáhl se hlavou zakývav. Kdos kopl doň a řekl: „Je už po něm.“ 88 A já jsem viděl, oko v divném žáru, jímž strávila se slza zmařená, jak na všední ten výjev z trottoiru se zadívala vetchá stařena. A slyšel jsem, co řekla: „Lakomý je život všem, po namáhavé práci tak tiše padnul – zrovna jako my, když v posled život síly utrmácí...“ 89
Jak kovkopova práce trudná...
Je život, jenž se v hrůzu mění a tolik smutku má tam u dna, jak kovkopova práce trudná v tmě hluboké a v osamění. Tak horník bledý při své práci jde cestou, již si v skalách láme – a my-li svoji cestu známe, kde každý záhy utrmácí? Nad unaveným jeho čelem mdlé světélko se z lampy line v tmu pusté noci nehostinné, jak naděj v srdci osiřelém. A tmavé zdi se vlhce lesknou a každá rána dlouze duní a časem vzdech se vzbudí u ní se zádumčivou písní tesknou. 90 A nesvitne sem paprsk svěží ni zablesknutí jedno jasné, mdlé světélko už málem hasne a člověk tu už dýchá stěží. A zase kámen v cestu padá a v nový kámen rána buší. Pot na čele a smutek v duši jde kovkop dál, s ním stínů řada. Jak smutno je... a dumy hlavou a duší táhnou stíny známé... leč horník dál si cestu láme, tu pustou cestu namáhavou. Tu v dál se hloubí tmavá štolaštola, a jenom když se s jinou skříží, tam kdos, jenž také v hloub se nížíníží, tmou monotonní pozdrav volá. A smutno zas... je ticho znova a dále jen tu noc a tma je, jde horník dál, tmou zanikaje a dále v hrudi naděj chová. A náhle tiše, dumně, zvolna zní vážná píseň v štolu dlouhou, v ní odříkání pláče s touhou i upomínka jakás bolná. S ní dutá rána ještě zní ti... a z proražené skály valem proud vody v jeku neskonalém se ohromný a hrozný řítí. 91 Proud burácí a dál se valí, tam kovkop se kdes u dna topí a výkřik jeho beze stopy znik’ v bouře hukot neskonalý. Tak v příšerném a dravém jeku smrť zaskočí nás jednou ranou a hrozná v chvíli nečekanou nás umlčí pro věky věků... 92
Bůh sám...
Výkřiků sta kol v mrtvém vzduchu visí, jichž mimo boha nikdo neslyší; to slední pozdrav těch, kdo zoufali si, když bol jich dospěl v stupeň nejvyšší. A výkřiky ty dále vzduchem znějí nad tichem skal a lesů, z břehů vod a ze hřbitovů, šílen v beznaději kde s bohy člověk rval se o život... Být vševědoucím, jaká hrozná muka, zřít tisícerý zápas se smrtí, vše zoufalství, ve kterém srdce puká a lidský život sám se rozdrtí. Být vševědoucím, jaký strašný osud! Zřít zoufalé ty oči – – tuším teď, jak s výčitkou tak zřely k nebi, dosud bůh sám že na ně dlužen odpověď. 93
Ve chvíli smutku...
Jak dlouho to ještě trvati můž’, zraněná duše má ptá se, soumrak je nade mnou, večer je už, hlubokým smutkem se hláse. Stíny kol padají, v náručí tmám ztracená cesta se řítí – já výkřik zoufalý na ústech mám a v čele ostrý mráz žití. Ztracené volání umírá v tmách a ta noc kolem je němá a já jen maně si ku srdci sáh’, jež víry, naděje nemá. Na kraji propasti zbloudilý stín stojím a chvěji se mrazem a věčnost rozvírá mámivý klín a stíny padají na zem. Jak dlouho to ještě trvati můž’, zraněná duše má ptá se, soumrak je nade mnou, večer je už, hlubokým smutkem se hláse. 94
Na prahu smrti.
Na prahu smrti stál jsem zamyšlený bez přítele a ženy, když kolem tměl se život, jak mlhavé a zasmušilé moře. A nebylo tu u mne, kdo se mnou stál by v této chvíli dumné, kdo řekl by mi – život nemá ceny, a nikde na obzoře tu není hvězdy, ani hvězdy jedné, vše soumrak a vše tma je, a ten, kdo stojí u života kraje, zář svého cíle přece nezahledne... A v této chvíli bědné hluboká lítost sevřela mi ústa a ovlhla mi oko. Tu, jak ten tmavý, teskný stín kol vzrůstá, jsem cítil přehluboko, jak je ten život krátký v ten hon, kde člověk boha svého hledá, jak z kraje nebes vždy se vrací zpátky, co jeho skráň je unavením bledá 95 a do večera z rána už pochybnostmi k smrti utýrána. Já cítil jsem, jak lidský je život hrozně, k nesnešení dlouhý, když člověk v moři nenasytné touhy má zmítán býti vždycky. Tu procítil jsem všecka muka hrozná, když člověk sklamán pozná, že jeho srdce, velké lásky schopné tu každý jenom kopne a naučí je záhy pohrdat bídnou tlupou těch, kdo jdou kolem v prostřednosti hávu a s neznalostí tupou na nízkém čele, v světě hledat slávu. Ó pak se srdce chvěje i bolestí a hanbou, hanbou za ně, ó pak tu trne v mukách beznaděje, pak čelo padá v dlaně, když člověk denně vídá, jak hloupá pýcha s tupou prostředností vše lidská srdce hlídá, jak v těchto srdcích mrazný leden hostí; jak vždycky doba každá své věštce má-li, má i svoje katy, jimž rozkoší je vražda a nenávist, jež jako jedovatý a krutý vichr všecko rázem ničí, co ve volnější hrudi a v čele kdy se volnou písní vzbudí a v krvi srdce vzklíčí; že je tu stádo pronajaté zvěře, jež krvelačná slídí po myšlénce, než v skráni tvé se zrodí; 96 že vždycky ze všech lidí být musí jeden, který jiné vodí jak medvěda, jejž tluče, by tančil mu a skákal do obruče a chytal jeho rányrány, a co on bije šelmu, by tento medvěd ohromný a dravý šel mezi lidí davy a peníze a chleba přinášel mu – – Ó běda, třikrát běda, mně všecko táhlo stínem kolem čela, divoká chátra, zpitá, zdivočelá i jedna tvář tak bledá: – stín oné, jež mou milou byla kdysi, teď tváře kryl si chvatem –; i toho zřel jsem usmívavé rysy, jenž milou básníkovu si koupil leskem kovu, ah, básníkovu milou koupil zlatem. Oh, srdce rvalo mi to a v ohni hlava byla – ó milá, moje milá, ach, jak mi toho líto! A stíny teskné dál šly kolem hlavy, těch stínů celé davy, já jako hoch – a jako muž – pak u ní snů krátkých na výsluní – a potom všichni oni kol mlčky, volně táhli, před nimiž v smutek velký, neobsáhlý mdlá hlava s pláčem nad hroby se kloní. A mně se zdálo náhle, že srdce v prsou pojednou mi stydne a že je jako sprahlé 97 a hlava že je jako bez myšlénky. A v rukou náhle zima a v hlavě mdlo a smutno, před očima ohnivá, rudá kola... a zdálo se mi, že mne někdo volá, – hlas bolestný a sladký a mravivýmrazivý jak z rakve: hlas mé matky, jež umřela, teď kolik tomu roků – a já ji vidím zase s poslední září v potrhaném oku, s posledním slovem v zakřiveném retu, jak leží v rakvi, v dechu jarních květů, na ústech úsměv trpký s tím, co nám dětem ještě chtěla říci. Ó, matko drahá, jdu již, já k tobě jdu, jsem zvolal s hrůzou v hlase – neb náhle úzkost, bolest s odříkáním a lítost zoufající si usedly k mým skráním a do srdce mi zaťaly spár ostrý... Já slyšel, smrt jak nížila svá křídla a hrozným smíchem kostry cenila na mne bezzubé své dásně a příšerně a mrazivě se smála. – – – – – – – – – – – – – – – – – Leč z její klína, jak tu u mne stála, květ vypad’ prostý s dechem této básně a s dechem našich lesů. Teď po roce tu píseň srdcím nesu, z nichž básníkově písni se žádné nezavírá, ať píseň jeho víří, 98 jak žlutý lupen svátý v podjesenipodjeseni, v májových lístků chvění dech opojný kol šíří, ať dýše v jara něhu, či dechem růže, vzrostlé na Sibiři – krvavé růže v mrazném, bílém sněhu... 7. XII. 85.
99
Bůh a člověk.
Bůh: Má duše smutna je a dnes mi toho žel, že jsem, svět utvořiv, den pouze v práci ustal, bych v duši člověka teď věky pohlížel, jak viny tmavý červ v ní na ještěra vzrůstal. Člověk: V svět plný bolesti jsi, bože, hodil nás, že nyní životem jak po hřbitově jdeme, rve nemoc těla nám a nitro naše mráz a našim výčitkám tvé rty vždy byly němé. Básník: V tom víru závratném, kde cíl a účel jest. Tvé oko hněvivé a pohled váš, ten zebe – já vím, kdes v začátku těch dlouhých, dlouhých cest Tys stvořil člověka – a on si stvořil Tebe. 100
Touha do dáli.
Jen daleko, jen daleko, zde všecko padá na mne, ten výsměch zašlých illusí, smích drsný lásky klamné – jen daleko, jen daleko z té vaší pusté vřavy, kde zní jen křik váš kramářský kol umučené hlavy. A tam snad přec bych zapomněl, jak bídným každý z nás, a tam ta pouta otrocká bych volně s rukou střás’ a jasmín sobě ovinul kol umučené hlavy. Jen daleko, jen daleko z té vaší lásky bídné, tam přec snad slunce jasnější z těch mraků povyhlídne, a nezamrazí duši víc smích váš, vy lásky lháři a ani pohled vylhaný mi do snů nezazáří. Já vámi uštván, utýrán a šťasten ani den a teď už k smrti umdlený a věčně nekliden – a jeden úsměv vřelejší mi do snů nezazáří. Vše ztraceno! – vše ztraceno! – Ó jděte, jděte, jděte! Je jedovatý pohled váš a ruce vaše kleté, váš každý dech ten otráví a slovo každé spílá, ztad láska dávno ulétla, ta holubička bílá. Vše ztraceno! – vše ztraceno! – A láska není tu, vám s bohem, touhy sřícené, zde není soucitu, vše darmo! naděj ulétla, ta holubička bílá. 101 Vše nadarmo, co snil kdy duch a čím krev spánků vřela, vše nadarmo, vše ztraceno, už naděj odumřela a leží, mrtvá, ztracená, ta drahá mrtvá v zemi, a já jsem sám a na čele pot mrazný chvěje se mi. Huronský váš křik šílený ten zajásal a pad’ do dumných žalmů pohřebních, jak šla ta mrtvá spat – a jak jí v smrti, na čele pot mrazný chvěje se mi. Tak umřela a každý z vás rád hlínu na ni házel, z vás každý rád, já šílený ji k hrobu doprovázel, a noc pak byla, těžká noc a všemu oddech dala, jen do té duše na věky a těžce napadala. A tys tam spala, ubohá a drahá, z chvíle té já jsem tu šílil po tobě v té noci prokleté, jež v duši chmurnou na věky a těžce napadala. Tak dokonáno! Umřela. Já sám tu zůstal bez ní, a nic než výsměch zlotřilý do smutku mého nezní. A když už všecko umře ti, co můž’ tě ještě vábit? Sem dejte popel na hlavu a zapomnění hábit, sem sandály a žaltář sem... nic nechci, jen být sám, ta vaše pouta otrocká rád s šije setřásám za jednu chvíli poklidu a zapomnění hábit. Tam snad by ke mně přišla zas a věnce by mi vila, tam aspoň ve snu přišla by a mne by uzdravila a já bych dýchal volný vzduch, ne sytý zradou, hříchem, a duši svou bych opojil tím nekonečným tichem. Jen daleko, jen daleko, ó já to dobře vím, to otrávené žití své tam ještě uzdravím tou svatou lesní samotou, tím nekonečným tichem. A snad i láska ulétlá v to choré srdce bědné se ještě zpátky navrátí a na čelo mi sedne... 102 jen daleko, mně teskno už, ven z této dusné vřavy, kde jenom trní ovito kol utýrané hlavy – a tam ty mrtvá zašeptáš: „Tys přišel“ – jen a níž tu hlavu svoji předrahou k té rakvi nakloníš, kde jasmín mlčky oviješ kol utýrané hlavy. 103
Psu, jemuž závidím.
Zde otevřeně, brachu, dím: tři roky už ti závidím vždy, stále, v noci, ve dne... V dnech smutku i když zve mne ples, vždy před mým okem zvedne se nádherný a líný pes a do okna si sedne. Ó kamaráde, příteli, ó víš-li nebo víte-li, když jít mám po nábřeží, kde vaše okna, drahý, jsou, že povzdech tajím stěží, že závist těžká na prsou mi jako můra leží. Kol tebe dělník po práci se vysílený potácí – – ó hleď jen toho chlapa, on drze hledí, k večeři co tvoje milost papá, až v bídné jizby zášeří jej známá vede mapa... 104 A denně ráno, v poledne, v tvé okno chudák pohledne, jenž s utrápenou tváří ty dlouhé, dlouhé hodiny, ze školních lavic k stáří chléb suchý četné rodiny vypíše v kanceláři... Ty nevíš, co je mráz a hlad. Vždy’s na vyhřátý polštář klad’ své černé, líné pracky. Svůj každý pohyb měl jsi rád, tak elegantní, čacký – k nám lidem zřel jsi kolikrát tak málo kamarádsky. Ba zdá se, lidí vztek i žel že časem tě i vyráželvyrážel, i pohled závistivý. Ty s okna svého přízemí zřel’s, jak se tobě diví, že ty máš nebe na zemi a jak se ti tu civí. Já nemoh’, dím to na svou čest, víc pohledu jsem tvého snést, já vždy jsem prchal studem, když lidi s tebou měřil jsemjsem, a v životě svém chudém jsem říkával: „Snad býti psem kdys sami chtíti budem...“ My, kteří víme, co je mráz i bída, která šlehá nás, 105 my, zhladovělé davy – my chápali, náš chudý zjev že jeho milost baví, když zívnul, k nám se zahleděv s své výše pohrdavý. Kdo ví. Jak v okně hřál se rád, snad myslíval si kolikrát svým okem na měmně vázna: Tak, tak, ty bloude, zdá se mi, že svět je nicka prázdná a lidsky cítit na zemi že úlohou je blázna. 106
Pohodlí.
Ó věku svého pravé děti, v jichž tváři tichý úsměv dlí, jak nemá básník záviděti vám vznešeného pohodlí! Ať kolem vás kdo trpí, strádá, vy nevzrušeni jdete dál, ať se životem krutá váda hřmí kolem vás, vám duše žádá jen klidu, jenž váš ideal. Je pohodlí vám pánembohem a pravdu máte, dobře tak, těch litujte, kdo v přeubohém jdou poblouzení naopak. Ó rajský vděku, mísu plnou byť čočovicí plnou mít a tamtam, kde jiní mrou a klnou, jít klidně cestou pohodlnou, jen v každém kroku božský klid. Ó pohodlí – (ach divno, běda, že nepíšem tě s velkým „P“ –) tvůj bájný zjev se v kráse zvedá nad lidí vášně sveřepé. Co k chvále tvojí ještě říci 107 než to, že má tě každý rád, že nechtí už se tebe sříci i nejprvnější výtečníci i poslední ten literát. Ni kritik, který jako datel jen vrchem ťukne do kůry, ni převýborný nakladatel, jenž knihy měří na fůry, ni autor, který jenom tvoří z těch myšlének, jež včera čet’, ni převýborní redaktoři, již pramálo se čtením moří – ba všech by verš můj nespočet’! Ó tajůplná citů akce, jíž skráně rudnou do krve, jíž srdce buší, do redakce když nadšen hoch jde poprvé... a ostýchavě ode dveří zří klidnou, někdy tupou tvář, a člověka, jenž při večeři kabátem jeho duši měří a centimetry honorář... Když hoch ten vzhlédne na vše strany a ten klid božský uvidí, ký div, že myšlénkami štvaný zde prvně z duše závidí, že vyzáblý a hladem tenký zde prvně vážně počítá, u plné mísy, plné sklenky, kam dojít možno bez myšlénky – co on jen bída očitá... 108 Ký div, že se mu v mysli mate, co tušil dřív a co ví teď, ó mého věku Tele zlaté, když tys mu dalo odpověď! Být polonah, jak svatý Ivan, mít myšlénky, však ne co jíst, být pohrdán a věčně pliván – a pak jen klesnout v měkký divan sladkému spánku za kořist... Být genialním, v žití celém však denně lehat o hladu či býti tlustým ředitelem a v bankách správcem pokladů... mít nadšení, však nesmět z bláta a z kalu, prachu křídlem hnout, když duch přec k výši touží, chvátá – či potom s klidem advokáta svůj kupon denně odstřihnout... Ó věku mého Tele zlaté, před nímž svět celý kleče dlí, když nadšení nám srdce mate, ty rozum řiď, ó Pohodlí! Ó nejkrásnější svatých zásad dá tobě každý za dům rád, věc zbytečnou, čest bude střásat a klidně se jak ovce pásat a dividendy tučné brát... 109
Píseň.
Od hory k hoře přes rodný lán plášť mlhy tak těžce rozestlán, ty kraje všecky pod mlhou dřímoudřímou, a kdo tu nespí, chvěje se zimou – přes ně se valí divokědivoké moře od hory k hoře. V tom českém kraji umdlený lid, na jeho čele nehnutý klid... Myslím teď na vše v zemi té rodné, myšlénka každá do duše bodne – bože, kdy zasvitne jásavá zoře od hory k hoře! Těžko a smutno je... V dálce jen zní hlas bouře, píseň zoufalá z ní – ó kéž ji každý procítí, pozná, ó kéž tam zahřmí velká a hrozná, ó kéž se rozleje tak jako moře od hory k hoře! 110
Mní člověk...
Mní člověk: v život idealů jak malým je ten širý svět. Co slzí, běd, co pohrdání, muky, žalu, o skutečnosti drsnou skálu co vidíš snů se rozbíjet! To život, řekneš. V ňadru kvílí dob zašlých nápěv, sám a sám jen zbylý tam. Ta hlava tvá, že nesešílí! A hloub a hloub se zvolna chýlí, v klín teskným, divým mrákotám. Leč z těchto přece slunce sálá... A ty jsi po něm ruce vztáh’ a v mátohách zář ducha věčná, neustálá a lauru snítka květem vzplála i paprsk jitra na horách. 111 Ta náruč jak se vzpíná k němu a s křídel padá všecka tíž... ó duchu slyš, rci, ty jsi světlem žití mému, a k tomu cíli neznámému mou bludnou dráhu osvítíš. – A jasněj tam to světlo plane... ó jdi, ó leť, vše opusť zaň: i rodnou stráň i drahých hroby zasypané i hnízdo lásky nevylhané pro lístek růže na svou skráň. Jsi činů, lásky, slávy lačen, shoď vše, co tíží, velký teď a hrdý leť z té hrstky prachu v zástup mračen a s bouří zpívej sám a nadšen a směle v oko slunci hleď. Buď orlem v skalách Hymalají a Uraganem v Sahaře a na jaře buď lavinou, když sněhy tají a rudé Alpy plápolají jak ozářené oltáře. Buď vichřicí, jež nespoutaná i zem i nebe poděsí a v pralesy tak dlouze kvílí jako hrana a hýří divou vášní štvaná a mraku hnízdo stele si. 112 A mořem buď, jež hučí lkavě a těžce bije v příkrou hráz a bouří v ráz se vzchopí, jako v boj se stavě by v majestátní, hrozné slávě král pouště hřivou pozatřás’. Buď velkým v lidí smích a zrádu a poctivým v jich lež a klam, buď světlem tmám a hřímej písní vodopádů a živlů jek a spor a vádu v své písni prociť z lidí sám. Co moci tvé se může zdráhat? Duch křídla má, ó dej se v let a nikdy zpět, buď velikým, chtěj směle sáhat v říš myšlének a sporných záhad, jichž dosud pln je celý svět. V myšlének říši budiž králem a staré bludy směle boř, jak volný oř, tak létni za svým ideálem vždy výš a výš! – i v boji stálém za staré světy nové tvoř. Ať čeká boj! – též sláva čeká – a je-li bojem život náš, to dobře znáš, vše zhojí jedna ruka měkká, a vřava kol ať víc se vzteká, ty svatý prapor neprodáš. 113 Jen směle výš a stále vzhůru, jen hrdě dál a výš a výš! Ó duchu slyš, už volný vzlétni ku azuru a v rodných duchů hřmícím kůru i ty si trůn svůj postavíš. Ó slyš ten dech tak sladký, vřelý, jak vábí tebe, v dál že rád bys chtěl se brát... ...A zatím život prchá celý a za vše dá ti osiřelý kout hřbitova, kde můžeš spát. 114
Vše ztraceno...
Vše ztraceno, vše umřelo mi a je tu vše jen trudný klam, zde jdeš jen cestou trním stlanou a darmo ptáš se, proč a kam. Zde paprslek se každý lomí na šíré pláni pustých vod – vše mrtvo! – s duší utýranou i já jen také umřít chtěl. A teď, kdy v jedné jarních nálad jsem prvně vyšel z města ven, s tou duší plnou, plnou žele a k smrti štván a unaven, já všude kol jsem cítil sálat neznámé touhy po štěstí, až otázkou cos plá mi v čele: A ty bys, hochu, umřít chtěl? A vánkem to kol hlavy chvátá a já tu k očím tisknu dlaň – 115 mně chybí pouze onen v dáli, ten drahý mrtvý... myslím naň a ve vůni, již dýše máta, si myslím, já snad jako on že umru kdys – a čelo pálí – v den, kdy bych nejmíň umřít chtěl. 116
Na podzim.
Jak oči pláčem všechno listí rudé a teskno všude. A alejí jak šel jsem zamyšlený, pták z celé duše v smutek ticha zpíval. To byla píseň dumavá a vřelá a duší chvěla. A pták ten sladce v jeseň zádumčivou o jaru svém a o svém štěstí zpíval. A pak jsem šel, v mé duši mukou zprahlé tak divno náhle a líto mi, že já jen v jeseň stáří jsem neměl jara, o němž byl bych zpíval. 117
Básník.
Jde do polí, když den se schýlí a západ v slávě zahoří, a s lesy, bory a s ptáky dá se v rozhovory a s květem každým hovoří. A mluví s mořem, vichrem, stepí a ku hvězdám si zastýská; a mluví k němu i mraků spěch, šum vodojemů i travou zkvetlá skaliska. On se vším cítí, myslí, trpí, vše mluví k jeho myšlénkám. – A jen když kolem vře lidí dav, tu pozná s bolem a cítí nejvíc, že je sám. 118
Zakleté jaro.
Kam oko hledne, tam není ještě růže jedné a není ani poupěte a ke dni ze dne jen jinovatka na vše sedne a jaro je jak zakleté. Tak člověk čeká tu na lásku, až píseň měkká se zachví sladké chvíle té, a zas se leká, a dnové táhnou do daleka – ah, to je jaro zakleté. A dosní tady a dotouží ten snílek mladý – a z hrobu růže vykvete tak plná vnady – a čím jsou pak ty vzdušné hrady i žití jaro zakleté! 119
Za nocí hvězdných.
Za nocí hvězdných, za rána i ve dne jde Věčnost dál do nevystihlých cest – a v jásotu i v zoufalosti bědné zem naše před ní malým zrnkem jest. Za nocí hvězdných, když kol ticho vzrůstá, to neví nikdo, nikdo netuší, kde v blouznění se na rtu chvějí ústa, kde očima se dívá do duší, kde vůně vlasů, bílé ňadro mámí, kde každý dech je rozkoš, vůně, ples, kde polibek, stisk ruky sladce známý tě z ňader dívčích vznáší do nebes. Za nocí hvězdných, za rána i ve dne jde Věčnost dál do nevystihlých cest – a v jásotu i v zoufalosti bědné zem naše před ní malým zrnkem jest. Za nocí hvězdných kdo se rozpomíná těch statisíců, kterým poprvé spár zoufalství se dravě v čelo vtíná a chorá srdce drásá do krve, – – 120 kdo vzpomíná si těch, kdo v této chvíli, za nocí hvězdných někde v samotách s výkřikem na rtech do čela si střílí a dolů skáčí s mostů na řekách... Za nocí hvězdných, za rána i ve dne jde Věčnost dál do nevystihlých cest – a v jásotu i v zoufalosti bědné zem naše před ní malým zrnkem jest. 121
Zde v každý pohár...
Zde v každý pohár, z něhož piješpiješ, a v každou tvoji číš vždy hořká krůpěj skanout musí, než ústa ovlažíš. Tak v pohár čistých oněch snění, jichž chová dětský věk, při prvním kroku do života spad’ hořký peluněk. Tak v první pohár ověnčený, jejž láska dala ti, zřel’s trpké víno lsti a zrady, jak rubín sálati. Tak v pohár, z něhož zanícení a nadšení jsi pil, sklamání hořká krůpěj padla, jak’s v dlaň jej uchopil. A když jsi sáh’ po číši štěstí, než mohl’s tušiti, už odříkání otrávilo s životem duši ti. Tak snad až jednou píti budeš na sklonku pustých dní, snad ještě bude otráveným tvůj pohár poslední. To otráví jej upomínka na konci bludných cest, že nadarmo to všecko bylo a teď už pozdě jest. 122
Po smrti.
Kdo jednou u okna kdy bude stávat po mně tak smuten, věčně sám a hledět nesdílný, jak v šeru večera dál na protějším domě se stíny míhají ve záři svítilny! Kdo bude jako já tu opřen čelem na skle v té touze neznámé a v nudě dlouhých let na písně doznělé, na struny dávno prasklé a na dni uprchlé tu v slzách pomýšlet! Až mne tu nebude, zda k oknu stoupne jiný a vždycky, když se stmí, si tiše vzpomene na slavné západy, jež lehly do krajiny, na dívčí úsměvy i oči plamenné. Na cesty, kudy šel, na stopy, kde šla ona, na drahá slova vše, jež k sobě mluvili, na altán v zahradě, kam dechla máta vonná, na první pomněnky, jež sobě uvili. Na rythmus valčíku, na klekání kdes v polích, když zdlouha tmělo se nad zašeřený lán, na stezku zavátou, jež vedla do skal holých, kde soumrak podzimní byl těžce rozestlán. 123 Na vějíř památný, jejž na svém stole chová, a na dva střevíčky, jež míval tolik rád, na jízdu na saních, z níž po letech vždy znova ten zvonek podivný on slýchá temně lkát. Tak všecko zahyne, co s člověkem se spojí, vše zajde, zanikne, vše umře, běda nám. Tak v smutku hlubokém, sám s sebou v krutém boji na vše, co bylo kdy, si smuten vzpomínám. Ó kdo tu jako já teď opřen čelem na skle tak smuten, věčně sám a v nudě dlouhých let na písně doznělé, na struny dávno prasklé a na dni uprchlé kdys bude pomýšlet... Kdo ví. Leč já to vím, i v úzkých stěnách truhly to ještě procítím, jak tady se stěny, kde její obraz byl, cos jak dva žhavé uhly se dívá hluboko v ten soumrak znectěný. 124
Dva motivy.
Čta v knize básníka, jenž slaví kouzlo žen, jsem v známé aleji šel mlčky roztoužen, když letní podvečer byl nádherný a smavý. Já cítil v duši své to všechno, co jsem čet’, ta vřelá usmání a květů bezpočet v opojných kadeřích té každé dívčí hlavy. Já slyšel zvonit číš a tušil svůdný vděk, na korálovém rtu jak hoří polibek, až duše zachví se tím políbením jedním. ...Co zatím na poli, kde šel jsem v myšlénkáchmyšlénkách, vesničan ke pluhu svou ženu mlčky vpřáh’, jež snědá, ztýraná dál jařmo táhla před ním... 125
Do památníku jednomu ze mnohých.
Já tak dlouho v srdci svém vás nosím, na korsu se kořím vaší kráse, – pane hrabě, tykejme si, prosím, upřímněji všechno říci dá se. Vždyť se známe, můžem’ si to říci. Vidíš, hochu, dosti již jsi užil, – jednou také’s přišel k mému strýci, nevím, kolik tenkrát jsi se dlužil... Oh, ty’s mnohý pěkný míval nápad za té krátké životní své dráhy. Moudrost světa záhy’s počal chápat už jak dítě, ano, velmi záhy! Už jak dítě zhýčkané a slabé velkých znal jsi chytré spády všecky, když tě učil prohnaný tvůj abbé k nebi oči kroutit pokrytecky. 126 Viděl-li’s, že hladem žebrák schází, peníz jsi mu v tvrdé dlaně hodil – bylo ovšem, jako psu se hází, leč vždy chvála čekala tě v podíl. A z dítěte brzo’s v chlapce vzrůstal, ještě chloupek nevzpučel ti na rty, a ty stejně chápavým jsi zůstal, když tě lokaj učil hráti v karty. Teď už budeš kavalírem brzy, v Monte Carlu budeš jako doma, mnohou oběť, již si koupíš, drzý, chlipně zlíbašzlíbáš chvícíma se rtoma. BudešBudeš, jak tví slavní předci byli, šťasten, chválen, velik jako oni, kteří sobě život oblíbili s baletkami, fenami a koni. Budeš tropit věci ještě jiné, o kterých se rádo nepovídá, budeš těšit křesťansky, kde kyne hlad a s mladou dcerkou mráz a bída. Budeš hýřit se stejnými druhy, v nocích tajně toulati se kdesi – – co, vždyť papá splatí za tě dluhy a pak věno vzácné baronessy. Vyžilý pak uvážeš se k paní, která byla v ctnostech vychována, a žít jinak nedovede ani, než se modlit do večera z rána. 127 A jí řekli, že je kdesi nouze, že jsou, kteří nemají co ona – a tak za čas, když se nudí pouze, z dlouhé chvíle dobré skutky koná. A tak časem u dobrých i u zlých premovaný hlupák lokaj stane, jak tu pro ty hladové má v uzlích punčochy a šátky uchystané... Ohledne se, jak a co, vám poví, že ten lid se v pláči za vás modlí, a pak častěj’ přijde k chuďasovi, s jehož dcerkou mnohou chvíli prodlí. A pak, jak už ve světě to chodí, za tu vaši mysl bohabojnou, pane hrabě, dědic vám se zrodí a ta – ta tam bude jeho kojnou – A on budebude, jako vy jste býval, vy budete jako předci vaši, on pít bude, jako vy jste píval, strašit budebude, kde stín předků straší. Ovšem víc ni za nocinoci, ni za dne – dělá to teď lepší vychování – cestujících v lese nepřepadne, jako kdysi rytíři a páni... Za to časem po všech jeho pracích, jak to žádá právě běžná moda, v bezúhonně sestřižených fracích deputace diplom jemu podá. 128 Možno, že pak sem tam politicky skrčí syn též vznešená svá záda, ovšem tak jen, jak byl učen vždycky, jak to vůbec postavení žádá. Nebude snad jako vaši otci s Bílé Hory spěchat, jménem božím soudruhům by konfiskoval v noci statky jejich se vším hříšným zbožím. Nebude sic, kde meč nejvíc blýská, za kříž bíti Saraceny vrahy, na Císařské louce leda získá přec snad jednou cenu města Prahy. Bude chválen, ve všem vždy se vyzná, bude člověk rozumu a píle, bezvýrazná jeho podobizna bude v každém obrázkovém díle. Vlastenečtí jejich majitelé půjčovat si budou jeho clichè, jeho čest a slávu, jméno skvělé i své příjmy rozšiřovat tiše. Kabát jeho zaskví se pak zlatem, zhrdne výraz obličeje skrovný. Až pak jednou, rozen diplomatem, lidem zvolen půjde do sněmovny. Potom v sloupcích najatého listu zaskvěje se mnohá z jeho zásad koupenými péry žurnalistů, kteří budou dobré ovce pásat. 129 A tak národ, jehož ctností prvou poslouchat už všecky hňupy ale, kývat jen a nehnout ani brvou, při něm šťasten bude neskonale. Vždyť mít bude v zápase svém všedním v čele muže, jehož vše to baví, muže, který vždycky půjde před ním, napřed aspoň o dvě koňské hlavy. 130
Já v snách jsem vídal...
Já v snách jsem vídal drahé tvoje rysy, já v snách jsem s tebou mluvil o lásce, a ústa žhavá setkala se kdysi ve blaživé a sladké otázce. Já ptal se tebe, zdali máš mne ráda, zda životem chceš jít mi po boku, a vše, co srdce na srdci si žádá, jsem vyčet’ v tvého oka hluboku. Já viděl tebe v bdění svém i ve snu, jak „ženo má!“ ti mohu jednou říc’, v tvé náručí jak blahem zpitý klesnu a ty mne zlíbáš, „muži!“ šeptajíc. Já vídal tebe u nás doma, doma, pro krásu tvou jak šílený se chvím a jak tě zlíbám vášnivýma rtoma a řeknu ti, že’s ve světě mi vším. 131 Já nebe chtěl jsem ke tvým nohám snésti a v lásce s tebou dělit, nebe ví, v dnech radosti i trudu, v zlu i štěstí s poctivým srdcem chléb svůj poctivý. Já v snách jsem vídal zrak tvůj vyjasněný, ten paprslek, jejž stále v duši mám, já sebe zřel, jak nad krásou své ženy jí nehodný se tiše zadumám. Ó, já jsem vídal, jak se hlava skloní a jak sen jara by kol sladce táh’, kdys ke stolku, kde báseň píšu o ní, by drahá žena přišla po špičkách. Já myslíval si dnem i nocí na tě, ty’s byla paprsk, který do tmy pad’ – a potom jednou zamyšlenou svatě jsem v snách tě viděl dítě kolíbat. To bylo u nás, doma, doma, doma, kde ty jsi byla paní, královnou, kde směl jsem zlíbat vášnivýma rtoma tvé drahé hlavy krásu čarovnou. Já vídal tě – – A zatím jako páry se rozplynulo vše, a já jsem sám, jen bolest v srdce zatíná mi spáry a zoufalost, když na vše vzpomínám. 132 A jsem jak žebrák, který do večera se v studu bál vztáhnouti prázdnou dlaň, – a odešel... noc padla tmavá, šerá, a do tmy nikdo nepohlédnul naň. A není, oč se v žití člověk opne jak svlačec, který v poli rozkvétá – Čím je to srdce, velké lásky schopné, když v prsou má je žebrák-poeta! – 133
Proč bys více nevěřila...
Proč bys více nevěřila, než jen že už konec bude, proč bys víc už nežádala, než jen hrobní věnce chudé, proč bys víc se netěšila z růží, hvězd i mladých let, k čemu bysi letos chtěla jaro zřít už naposled? Proč bys více nevěřila, že se láska ještě vrátí, že kol čela ztýraného květem jarním zadýchá ti, že zas bude jako bylo, samý květ a plno snů... Vím, že podzim... ale dítě, proč nečekat na vesnu? Proč si zoufat v marném pláči, proč jen věčně myslit na to, že ti bouře všechno vzaly, co kdy bylo srdci svato, proč míti v tom srdci místa jenom pro ten starý žel, proč by člověk celé žití do hrobu jen pohlížel? Kloníš hlavu... dítě drahé, srdce zlaté, co tu slova? K čemu se tak teskně díváš, co ten zrak tvůj v hloubi chová? Ah, víc tuším... zapomněl jsem, že mi sama v oku čteš: „Miloval’s – a sám už, hochu, už sám štěstí nenajdeš?“ – 134
Naději.
Ty poslední, která’s mi ještě zbyla z celého toho žití, ty blouznivá a krásná hvězdo bílá, ty veliká a čistá, i tvá, i tvá zář zvolna se mne straní a zapadá mi v mlze a hyne mi... A nesmím říc’ ti ani, čím byla jsi mi vždycky v těch zašlých dnech, čím drahá nyní jsi mi, když bolest skráně rve mi, když odvály už drsné vichry zimy i lásku mou i štěstí a všecko to, co chvíli nás tu těší, čím člověk méně trpí, čím jarmo žití je tu méně těžší. Ó, to je k smrti teskno, ó naději! – i tvůj už zapadá mi svit blouznivý a snivý a já jsem sám, jak vždycky jsme tu sami, když neštěstí a smutek se hlásí k nám – pak člověk nejvíc cítí to osamění siré a slova prázdná – člověk v propast řítí se vždycky sám a všemi tu kletý vždy. Ó naději, ó běda, ó zůstaň, zůstaň, zůstaň, 135 před okem mým se vše to zašlé zvedá, to všecko, co víc není. Ó, vzpomínám si, volával jsem vždycky tvé sladké jméno, drahá, v těch chvílích, když, jak bolí život lidský, jsem nevěděl to ještě. Však já jsem věděl, dítě snů a žele, že něco plá mi v skráni a něco hoří v dětském ještě čele a že to volá, pláče a touží po čems, co tě darmo šálí, od kolébky až k hrobu. Už tenkrát jako příboj neustálý to hučelo mi v snění, já čekal jsem, že musíš přijít ke mně s tou září v čele mladém, že na své srdce přivineš mne jemně, že přec tu šťastným budu jen chvíli, chvíli. Ale nešla jsi mi a já jsem volal darmo a slzami jsem plakal krvavými a probděl noci dlouhé. Však stále ještě na tebe jsem čekal, že přijdeš, jistě přijdešpřijdeš, a zas jsem tvého příchodu se lekal, – neb já jsem zvyklým nebyl mít štěstí v duši, nevěděl jsem ani, zda dovedu je nésti. Však stisknutí tvých vlídných, bílých dlaní jsem nepoznal, ne, nikdy svit oka tvého zářící a vlahý mi neskanul v tmu duše a andělské a vlídné tvoje tahy se na mne neusmály. 136 Však viděl jsem tě často utýranou a zemdlenou se chvíti, a jak jsi sterou krvácela ranou a kterak bídná, mroucí jsi hynula na shnilé hrstce slámy, s tím okem vytřeštěným... Ó, kalné oči, co se chvělo vámi, co letělo tou hrudí a o čem neví žádný, žádný, žádný, co pohynulo květů, jichž dotknul se tvůj dech tak mrazně chladný a ledová tvá ruka, co zhaslo hvězd, kam ty’s se zadívala tím kalným, smutným okem a krvavá kam slza tvoje vzplála, jak pálilo to žárem! Oh, mně ty slzy duši otrávily, – a je to už tak dávno! Ne jako obraz vděkůplné víly jsem zřít tě směl: – ne, chudou a otrhanou zřel jsem tě a mroucí, já tušil, jak už málo je chvil, kdy srdce ještě smí ti tlouci. Tak u kolébky mojí už stála jsi, teď moje lůžko hlídá tvé oko věčně mrazné, – tak za hrob, tam, kam oko nedohlídá, snad provodí mne stejně. Jsi jako já, však já jsem dosud mladý a ty už od počátku jsi přebývala mezi lidmi tady a ty tu stejně budeš, až já už dávno v drsné zemi budu a dávno hrstkou prachu. 137 A ve všem hoři, bolesti a trudu ty lidem budeš září, a klnout-li či žehnat budou tobě, to nevzbudí ti úsměv ni výkřik na rtu – ani tomu v hrobě. Přec žehnám ti, buď zdráva, snad jinde byla’s, když já volal darmo, snad jinde byli šťastni, když mně už těžkým bylo žití jarmo. A přec mám v slzách oči, když dívám se v tvé oko naposledy, neb ty jsi byla družkou mým prvním hrám a obličej tvůj bledý já z dob těch ještě vidím i pohled tvůj – ty’s dívala se se mnou kams v dáli v dobách prvních a mnohou noc, tak bouřlivou a temnou, ty u mne byla’s věrně a v první verše ty’s mi touhu lila a první rány žití svým políbením’s nově zacelila. Ty se mnou zřela’s v propast snů, vášní lidských, v drahých hroby teskné jsi patřila, že tobě víc nad jedním se oko nezaleskne a věru nezachvíš se tam nad tou travou, neb já byl ti cizí jak lidem požehnání a listu list, jenž vichrem v dáli mizí a nevrátí se nikdy. 138
Jde mladý hoch...
Jde mladý hoch a v sebe víra svět celý jemu otevírá, vše plane před ním v jarní kráse, kam blouznivý zrak zaměří. Hoch jde a vidí, trne, žasne: vše plane v slávy zoři jasné a vše naň vlídně usmívá se – a chlapec všemu uvěří. Jej lichotivě vítá sláva a naděje mu našeptává: „Jsi z vyvolených, z prvních jeden, vítězi příští, budiž zdráv!“ – Má mnohá dívka hocha ráda, on miluje i básně skládá a mládí zlatým sněním veden vše v poesie šatí háv. Hoch šťastným je a věří všemu a netuší, jak mnohé lže mu, jak mnohé, co se zlatem leskne, je cetka, fráse laciná. 139 A tu i tam se trpce zklame a náhle zří se ve lži samé – ó probuzení hrozné, teskné, když víra v lidi zhasíná! Kdo na přátelství šalmaj hrají, jej sama sobě zanechají, – dřív celý svět jej vítal v plese a teď je v celém světě sám. A trpí-li a strádá v duši, a volá, – kol jsou lidé hluší, a zoufalý se výkřik nese vstříc prázdným, trudným samotám. Cos k výkřiku a slzám nutí v tom bolném, hořkém procitnutí... Muž vzpomínkou se v dětství vrací a cos jak zmije zabodne... Těch zašlých snův ó věčná škoda! Co život slíbí, – a co podá! Co zbývá? – Vláčet s resignací dál žití slávy nehodné. Kde je ta všecka sláva? Není! Zbyl tvrdý zápas o chléb denní. Kde láska je? Co zbylo po ní? Vzpomínka v duši, v srdci mráz. Kde přátelé? Hle, trochu frásí, kde teplo pravé lásky schází. Tak upomínka druhou honí na beznaděje pustý sráz. 140 Tak po bloudění, klamu mnohém dáš marným snům i touhám s bohembohem, nač vzpomeneš, vše tíží, bolíbolí, a naděj každá uvadá. Tak člověk zvolna umdlí, stárne a dny se vlekou suchopárné, a žiješ jak strom pustý, holý, s nějž všecko listí opadá... *** Tak bez přítele, slávy, ženy kdys psal jsem, sám a opuštěný, unaven touhou, jatý trudem, když výkřik dral se na ústa. To bylo v čas, kdy pouští prázdnou se život zdá, kde nohy váznou, a na mladosti hrobě chudém když v podzim tráva vyrůstá... To bylo v čas, kdy do tmy chladné ti hvězda lásky zmizí, padne, a zdá se ti, že nelze žíti bez oné hvězdy jediné... A hle, já žiji přec a prací jsem došel k tiché resignaci, byť časem bylo těžko zříti, květ za květem jak pohyne. I tam, kde všichni byli hluší, přec několik mám drahých duší, jež za lásku mi lásku daly, tu věrnou, která nelže mi. 141 I tam, kde časem život mrazí, mám přátele, jež jsou mi drazí, jež vzpomínku by zachovali, až spal bych jednou pod zemí. Mám lásku svých! A pokud žiji, mám věrnou družku, poesii, a zůstane-li v žití chudé jen přítel, poklad největší. aA bude-li jen lásky trochu, – nu dobře bude, starý hochu, žij dál tu chvíli, jež ti zbude, a klidně umři bez řečí. 142 OBSAH Strana Preludium9 Co, mladý snílku, chceš tu10 Duma13 Když jsem kouřil doutník16 Zlomek17 Duma hřbitovní21 Lev23 Zde darmo ptáš se26 Pod krucifix27 Magdalena28 Myšlénky nezrozené31 K podobizně básníka v knize veršů34 Hořící rakve35 Zrozená pro jiný břeh41 Slova k melodii bouře43 Příteli, který oslepl49 Z našich bojů51 Geniům57 Kontrasty59 Bez cíle61 Lesní réva62 Noční fialy65 Bez odpovědi66 S novými myšlénkami69 Lampy duchů72 Po přečtení Českých znělek74 Sláva78 ***82
[143] Strana Nejvyšší štěstí84 V hodině bolesti86 Prosa v básni88 Jak kovkopova práce trudná90 Bůh sám93 Ve chvíli smutku94 Na prahu smrti95 Bůh a člověk100 Touha do dáli101 Psu, jemuž závidím104 Pohodlí107 Píseň110 Mní člověk111 Vše ztraceno115 Na podzim117 Básník118 Zakleté jaro119 Za nocí hvězdných120 Zde v každý pohár122 Po smrti123 Dva motivy125 Do památníku jednomu z mnohých126 Já v snách jsem vídal131 Proč bys více nevěřila134 Naději135 Jde mladý hoch139
E: zd; 2002 [144]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka - Redaktor Ferdinand Schulz - Číslo LXXVIII - Nakladatelství J. Otto knihtiskárna - Tiskem J. Otty v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 144

Věnování: Vrchlický, Jaroslav
(Jaroslavu Vrchlickému B. K.)