V hodině bolesti.

Bohdan Kaminský

V hodině bolesti.
Mrákotná duma tíživá na horké čelo padá, noc hluboká a ponurá v sen těžký hlavu vkládá, tma hluboká jak zoufalství a stíny dokola – a kdo z té noci hluboké se rána dovolá! Ó to je hrob a zoufání, kam v noci té to svádí, ta noc svou hrůzu veškerou v tu chvíli vložila. Tam nářek lásky zhrzené, pláč ztraceného mládí a ta minulost bez příští jen v mukách prožilá, myšlénky dávno umřelé a dlouhá stínů řada – – a do duše ten hořký pláč tak jako kámen padá, noc hluboká a ponurá v sen těžký hlavu vkládá. A v těžké snění horečné dav myšlének se rojí a život bolí do duše a duše má se bojí. Já vidím celý život svůj, to moře neklidné, a není, není, bez hoře, kam oko pohlídne. Já vidím pohled ztrhanýztrhaný, i jak se chvějí ústa, mrazivě drsnou modlitbu i trpké usmání a slyším šelest perutíperutí, i tma jak vůkol vzrůstávzrůstá, a těžká ruka ledová cos hledá u skrání... Oh, tuto chvílí, matko má, jen jedna chvíle zhojí, já zas tě vidím na marách, dav myšlének se rojí, a život bolí do duše a duše má se bojí. 86 A v půlnoc bijí hodiny – teď z hrobu kdybys vstala, vím, drahá matko, nade mnou bys hořce zaplakala, jak já jsem žitím utýrán, ach, jak to uhněte, den ze dne se tak vláčeti v ty cesty prokleté. A já jsem sám a, matičko, já cítím jako prve v své duši zrak tvůj hluboký, ty oči zardělé a vidím pohled jiný zas a ústa plná krve a těžké ruce vychladlé, pot vlhký na čele. Kam já jsem šel, šlo neštěstí, jen smutek duše znala, a kdyby jsi teď po letech na chvíli z hrobu vstala, vím, drahá matko, nade mnou bys hořce zaplakala. Já chvěji se a zoufám si, půl živ a mrtev zpolazpola, a život pustou nocí je, kam člověk darmo volá. Ó vy tam spěte mrtví daldál, vy živí nechte mne, já také jednou ulehnu v to ticho tajemné. Zde vysílen a uštvaný nadarmo čekám rána, zde paprsk do tmy neskane a spánek do očí – po noci hrozné v horší den ta duše utýrána a člověk jenom o den dál se k hrobu plahočí. A vábí, táhne, láká to blíž v čarodějná kola – a duší mou, jak poslouchám, půl živ a mrtev zpola, hlas jeden dávno umřelý mé jméno v pláči volá. 27. XI. 84.
87

Básně v knize Protesty: