Proč bys více nevěřila...

Bohdan Kaminský

Proč bys více nevěřila...
Proč bys více nevěřila, než jen že už konec bude, proč bys víc už nežádala, než jen hrobní věnce chudé, proč bys víc se netěšila z růží, hvězd i mladých let, k čemu bysi letos chtěla jaro zřít už naposled? Proč bys více nevěřila, že se láska ještě vrátí, že kol čela ztýraného květem jarním zadýchá ti, že zas bude jako bylo, samý květ a plno snů... Vím, že podzim... ale dítě, proč nečekat na vesnu? Proč si zoufat v marném pláči, proč jen věčně myslit na to, že ti bouře všechno vzaly, co kdy bylo srdci svato, proč míti v tom srdci místa jenom pro ten starý žel, proč by člověk celé žití do hrobu jen pohlížel? Kloníš hlavu... dítě drahé, srdce zlaté, co tu slova? K čemu se tak teskně díváš, co ten zrak tvůj v hloubi chová? Ah, víc tuším... zapomněl jsem, že mi sama v oku čteš: „Miloval’s – a sám už, hochu, už sám štěstí nenajdeš?“ – 134