Vše ztraceno...

Bohdan Kaminský

Vše ztraceno...
Vše ztraceno, vše umřelo mi a je tu vše jen trudný klam, zde jdeš jen cestou trním stlanou a darmo ptáš se, proč a kam. Zde paprslek se každý lomí na šíré pláni pustých vod – vše mrtvo! – s duší utýranou i já jen také umřít chtěl. A teď, kdy v jedné jarních nálad jsem prvně vyšel z města ven, s tou duší plnou, plnou žele a k smrti štván a unaven, já všude kol jsem cítil sálat neznámé touhy po štěstí, až otázkou cos plá mi v čele: A ty bys, hochu, umřít chtěl? A vánkem to kol hlavy chvátá a já tu k očím tisknu dlaň – 115 mně chybí pouze onen v dáli, ten drahý mrtvý... myslím naň a ve vůni, již dýše máta, si myslím, já snad jako on že umru kdys – a čelo pálí – v den, kdy bych nejmíň umřít chtěl. 116