Bez odpovědi.

Bez odpovědi.
Já poslouchám – noc hluboká jen mlčky kolem pílí, ni list se nehne, ani květ níž hlavy nenachýlí – jen v srdci mém to naříká a burácí a kvílí. Jen tam ty staré otázky bez odpovědi lkaly, proč v pustém prázdnu světů všech jen člověk je tak malý, jen veliký v své bolesti a bídou neskonalý. Proč jakés touhy šílené a vášně rozechvělé po čemsi věčně neznámém vždy planou v lidském čele, a čím jsou sny ty bez cíle a žití bez účele. 66 Proč lidé, sami hádanky, se pochybnostmi chvějí, proč vždy údělem genia jsou muka s beznadějí, proč pátrá člověk po pravdě a potom leká se jí. Proč boha svého zapře dnes a zítra jiné hledá, tam Ježíše, dnes Jehovu a zítra Mohameda – a proč v tu krutou hádanku mu nikdo světla nedá. Kde jeden, jeden paprslek v té hrůzné noci dříme, kde nad propastí opilí se těžce potácíme tou sráznou cestou ke hrobu a darmo, darmo, víme. Proč každou volnou myšlénku smích zneuznání bodne a proč jen každý hostem je a cizím v zemi rodné a proč má „vůli svobodnou“ a ruce nesvobodné. A čím v tu věčnost ohromnou, v propastí vírném jeku, v tom přerodu a hynutí všech století a věků, v ty světy moří, sluncí, hvězd je báje o člověku... 67 Čím v tuto věčnost nesmírnou v té mravenčí své práci je člověk – čím v té věčnosti se jeden výkřik ztrácí, když jedno srdce v bolestech a tiše dokrvácí! A poslouchám – noc hluboká jen mlčky kolem pílí, ni list se nehne, ani květ níž hlavu nenachýlí – jen v srdci dál to naříká a burácí a kvílí... 68