***

***
Ach jak smutno, ach jak smutno je mi už tak dlouho, loni jako dnes, já to cítím, za drahými všemi rád už sám bych k odpočinku kles’. Je ten život hrozný, poznáme-li, že ni tu i nikde ve výšivýši, dnes ni zítra, prázdný život celý hlas náš nikdo, nikdo neslyší. V co a komu věřit ještě máme, vše je hluché, chudé jako my, na smrti už sotva vyžebráme, co nám nedal život lakomý. Rve to srdce – nechci myslit na to – chci mít světlo, chci jít v pole, ven, vše už mrtvo, co mi bylo svatosvato, a můj život na vždy otráven. Ale všecko, cizím pro mne vše je, nikde úsměv známý, vše jen trud, jenom chladná náruč beznaděje a paprsek jeden odnikud. 82 Nikde jeden vřelý pohled známý, ni ta hudba dávno mrtvých slov, nikdo ruky vlídně nepodá mi, ukáže jen mlčky na hřbitov. A když jdu tamtam, jako onen chodí, komu někdo spí tam na věky, spíš než kde se v hlavě duma rodí, jak sny štěstí od nás daleky. A v les jdu-li, slyším písně ptačí, trhám květy jako život nás, – na srdci květ jeden nepostačí, když v něm tma je, pusto, chlad a mráz. A pak v slunci, jarem v poli jdu-li, líto mi, že slunce jedenkrát svítit bude stejně, ustrnulí až budeme v rakvích mlčky spát. V duši pocit zoufalého prázna světem jdu, vždy smuten a vždy sám, asketa i světák s čapkou blázna, červ, jenž vzdorně hledí ku hvězdám. Jako voják, který mraky v čele, zvolna chodí, hlídá dnem a tmou prázdný žalář, který bez účele, bez ceny ční nocí mlhavou. 83