Duma.

Duma.
Teď, v životě kdy jiným pro zábavu tak často básník sebe zapřít musí, ó Ještěde, já stokrát vzpomenu si na starou tvou a zamyšlenou hlavu, jak vídal jsem ji v prvním zanícení dob zapadlých, kdy za hlubokých nocí jsi na obzoru tměl se s vážným čelem, co já jsem bloudil parkem v tichém snění a s plachou dumou v srdci rozechvělém. Ó Ještěde, já vzpomínám si nyní těch zašlých dob, jak v bouři vzpomíná si zbloudilý plavec na svůj rodný břeh a na všecko, co k němu tam se hlásí, a nač on smuten myslí v bolestech – – – – – – – – – – Teď smutek jenom čelo moje stínístíní, a když jen jed se v každou krůpěj mísí a když snů všech už pobořeny chrámy, mně všecko to, co toužíval jsem kdysi a co jsem chtěl, se bezúčelným zdá mi a marným spěchem za tím, v šeré dáli co jako Fata Morgana jen šálí. 13 Je člověk, zdá se, zrozen pouze nésti v svém srdci hrob, kde pohřbil všecky touhy a mrtvé sny o nepoznaném štěstí. Je člověk, zdá se, proto stvořen, aby tu darmo strádal celý život dlouhý a poznal, jak je bídný a jak slabý a přeubohý proti moci oné.oné, jež neznáma a za oblaky skryta mu sotva vzduch, by žíti mohl, skytá a sama, sama v záři sluncí tone. Je drsný život nejpřísnější školou, kde, že vše darmo, poznáš příliš záhy, když bez léku a bez krůpěje vláhy jdeš věčně sám, tu poznáš, vše jen šálí –: skráň ověnčená slávy gloriolou, i dívčí oko, v kráse bezúhonnébezúhonné, když jako v lásce usměje se na tě; ctnost, která všude sebe v odiv staví a nestřežena sama vždy se prodá; i nadšení, jež nese prapor vlavý, leč v příští chvíli všecka zradí hesla, když hrstka tmářů o žaláři hlesla či když mu někdo za ty vzdušné hrady a za sny všecky kousek chleba podá. Tak všecko, k čemu modlil jsi se tady, je vylháno, i srdce člověk lže si, když bez soucitu zmírat nechá jiné a nemá léku pro rty mukou siné, co na smrť vlastní myšlénka jej děsí... Tak ze života celého co zbude nám do té poušti ponuré a chudé? 14 V co ještě doufat a v co ještě věřit, když prchne dětství nevinné a prosté a nad hlavou nám když se počne šeřit a z bařin kde jen těžký soumrak roste? – – – – – – – – Přec ze všech dnů, jež v životě jsem žil, rád myslívám si nyní na večery, kdy duch můj prvně k letu zatoužil, když na obzoru tměl se Ještěd šerý a v kouzlu, které nelze říci slovem, mlčící luna plála nad Sychrovem. Tam v jeho parku, vůní květů zpilýzpilý, jsem v duši první dětskou dumu skládal a na ptácích, již večer létli k jihu i na motýlu každém křídla žádal..... To neznal ještě v blouznivé té chvíli jsem žití toho potrhanou knihu a nevěděl jsem, že v ten život celý mi zbude jen ta vzpomínka, že jednou jsem mladým byl. A na tu cestu bědnou že zbude mi jen paprsk rozechvělý hvězd mlčících, svit zádumčivé luny a rodinného kraje obraz drahý při svitu hvězd – a dívčí tváře tahy, těch prvních básní potrhané struny a v duši smutek dlouhých oněch nocí – – – – – – – – – – – 15