Teď, v životě kdy jiným pro zábavu
tak často básník sebe zapřít musí,
ó Ještěde, já stokrát vzpomenu si
na starou tvou a zamyšlenou hlavu,
jak vídal jsem ji v prvním zanícení
dob zapadlých, kdy za hlubokých nocí
jsi na obzoru tměl se s vážným čelem,
co já jsem bloudil parkem v tichém snění
a s plachou dumou v srdci rozechvělém.
Ó Ještěde, já vzpomínám si nyní
těch zašlých dob, jak v bouři vzpomíná si
zbloudilý plavec na svůj rodný břeh
a na všecko, co k němu tam se hlásí,
a nač on smuten myslí v bolestech –
Teď smutek jenom čelo moje stíní,
a když jen jed se v každou krůpěj mísí
a když snů všech už pobořeny chrámy,
mně všecko to, co toužíval jsem kdysi
a co jsem chtěl, se bezúčelným zdá mi
a marným spěchem za tím, v šeré dáli
co jako Fata Morgana jen šálí.
Je člověk, zdá se, zrozen pouze nésti
v svém srdci hrob, kde pohřbil všecky touhy
a mrtvé sny o nepoznaném štěstí.
Je člověk, zdá se, proto stvořen, aby
tu darmo strádal celý život dlouhý
a poznal, jak je bídný a jak slabý
a přeubohý proti moci oné,
jež neznáma a za oblaky skryta
mu sotva vzduch, by žíti mohl, skytá
a sama, sama v záři sluncí tone.
Je drsný život nejpřísnější školou,
kde, že vše darmo, poznáš příliš záhy,
když bez léku a bez krůpěje vláhy
jdeš věčně sám, tu poznáš, vše jen šálí –:
skráň ověnčená slávy gloriolou,
i dívčí oko, v kráse bezúhonné,
když jako v lásce usměje se na tě;
ctnost, která všude sebe v odiv staví
a nestřežena sama vždy se prodá;
i nadšení, jež nese prapor vlavý,
leč v příští chvíli všecka zradí hesla,
když hrstka tmářů o žaláři hlesla
či když mu někdo za ty vzdušné hrady
a za sny všecky kousek chleba podá.
Tak všecko, k čemu modlil jsi se tady,
je vylháno, i srdce člověk lže si,
když bez soucitu zmírat nechá jiné
a nemá léku pro rty mukou siné,
co na smrť vlastní myšlénka jej děsí...
Tak ze života celého co zbude
nám do té poušti ponuré a chudé?
V co ještě doufat a v co ještě věřit,
když prchne dětství nevinné a prosté
a nad hlavou nám když se počne šeřit
a z bařin kde jen těžký soumrak roste?
Přec ze všech dnů, jež v životě jsem žil,
rád myslívám si nyní na večery,
kdy duch můj prvně k letu zatoužil,
když na obzoru tměl se Ještěd šerý
a v kouzlu, které nelze říci slovem,
mlčící luna plála nad Sychrovem.
Tam v jeho parku, vůní květů zpilý,
jsem v duši první dětskou dumu skládal
a na ptácích, již večer létli k jihu
i na motýlu každém křídla žádal...
To neznal ještě v blouznivé té chvíli
jsem žití toho potrhanou knihu
a nevěděl jsem, že v ten život celý
mi zbude jen ta vzpomínka, že jednou
jsem mladým byl. A na tu cestu bědnou
že zbude mi jen paprsk rozechvělý
hvězd mlčících, svit zádumčivé luny
a rodinného kraje obraz drahý
při svitu hvězd – a dívčí tváře tahy,
těch prvních básní potrhané struny
a v duši smutek dlouhých oněch nocí –