Touha do dáli.

Touha do dáli.
Jen daleko, jen daleko, zde všecko padá na mne, ten výsměch zašlých illusí, smích drsný lásky klamné – jen daleko, jen daleko z té vaší pusté vřavy, kde zní jen křik váš kramářský kol umučené hlavy. A tam snad přec bych zapomněl, jak bídným každý z nás, a tam ta pouta otrocká bych volně s rukou střás’ a jasmín sobě ovinul kol umučené hlavy. Jen daleko, jen daleko z té vaší lásky bídné, tam přec snad slunce jasnější z těch mraků povyhlídne, a nezamrazí duši víc smích váš, vy lásky lháři a ani pohled vylhaný mi do snů nezazáří. Já vámi uštván, utýrán a šťasten ani den a teď už k smrti umdlený a věčně nekliden – a jeden úsměv vřelejší mi do snů nezazáří. Vše ztraceno! – vše ztraceno! – Ó jděte, jděte, jděte! Je jedovatý pohled váš a ruce vaše kleté, váš každý dech ten otráví a slovo každé spílá, ztad láska dávno ulétla, ta holubička bílá. Vše ztraceno! – vše ztraceno! – A láska není tu, vám s bohem, touhy sřícené, zde není soucitu, vše darmo! naděj ulétla, ta holubička bílá. 101 Vše nadarmo, co snil kdy duch a čím krev spánků vřela, vše nadarmo, vše ztraceno, už naděj odumřela a leží, mrtvá, ztracená, ta drahá mrtvá v zemi, a já jsem sám a na čele pot mrazný chvěje se mi. Huronský váš křik šílený ten zajásal a pad’ do dumných žalmů pohřebních, jak šla ta mrtvá spat – a jak jí v smrti, na čele pot mrazný chvěje se mi. Tak umřela a každý z vás rád hlínu na ni házel, z vás každý rád, já šílený ji k hrobu doprovázel, a noc pak byla, těžká noc a všemu oddech dala, jen do té duše na věky a těžce napadala. A tys tam spala, ubohá a drahá, z chvíle té já jsem tu šílil po tobě v té noci prokleté, jež v duši chmurnou na věky a těžce napadala. Tak dokonáno! Umřela. Já sám tu zůstal bez ní, a nic než výsměch zlotřilý do smutku mého nezní. A když už všecko umře ti, co můž’ tě ještě vábit? Sem dejte popel na hlavu a zapomnění hábit, sem sandály a žaltář sem... nic nechci, jen být sám, ta vaše pouta otrocká rád s šije setřásám za jednu chvíli poklidu a zapomnění hábit. Tam snad by ke mně přišla zas a věnce by mi vila, tam aspoň ve snu přišla by a mne by uzdravila a já bych dýchal volný vzduch, ne sytý zradou, hříchem, a duši svou bych opojil tím nekonečným tichem. Jen daleko, jen daleko, ó já to dobře vím, to otrávené žití své tam ještě uzdravím tou svatou lesní samotou, tím nekonečným tichem. A snad i láska ulétlá v to choré srdce bědné se ještě zpátky navrátí a na čelo mi sedne... 102 jen daleko, mně teskno už, ven z této dusné vřavy, kde jenom trní ovito kol utýrané hlavy – a tam ty mrtvá zašeptáš: „Tys přišel“ – jen a níž tu hlavu svoji předrahou k té rakvi nakloníš, kde jasmín mlčky oviješ kol utýrané hlavy. 103