Lev.

Lev.
Byl cirkus přeplněn a vřava rostla víc a rázem utichla. To bylo v chvíli onu, kdy velkým podjezdem, kde očí na tisíc, se nesly postavy dvou velkých, šedých slonů. Jich těla ohromná se vlekla líně v před, jich čela zdála se být kusem šedé skály. Teď rypák obou jich se obejmutím spřed’ a z řady diváků jim zavzněl potlesk chvály. Tu oba slonové, dvé bájných netvorů na povel jediný si přivalili sudy, je obrátili dnem, a na ně nahoru pomalu vyzvedli své nemotorné údy. A davu úžasem co zatajil se dech a všemu uvěřit co ještě váhal mnohý, tu obě zvířata, jak stála na sudech, se výše vypjala na zadní svoje nohy. Jak dítě poslušný, jen temně zamruče, ten kolos šedivý tu poslech’ na kynutí a držel rypákem kruh velké obruče, jíž malý, bílý psík teď proskakoval s chutí. 23 Tu šašek červený i malá opice se kolem rozběhli a v obruč za ním chutě, z těch šedých netvorů si posměch tropíce, již v tichém mlčení tu stáli nepohnutě. Tak obři šediví, již jednou zřeli snad, jak v kráse večera plá Gangu vlna svatá a prales burácí, hřbet nyní ohýbat a tančit musili pod hůlkou akrobata. A zástup křičel, vyl a tleskal zběsile a dámy šátky teď jak v pozdrav povívaly zde velikánům těm, jichž hrozné přesile ti všichni byli by tak malí, malí, malí!... V tom výkřik ohradou v ráz proletěl a ztich’!... Teď divné zvolání, v něž sterý zvuk se mate, na tváři zděšení a hrůzu ve zracích hle volá k poplachu vše ustrnutím jaté. A náhle výkřik zas, že stydne při něm krev... leč celá arena už rozbouřené řece je náhle podobna a hromem bouří: „Lev!“ A málo chybělo, lev prchnout chtěl z klece... *** Tak tyran jediný vstříc milionům sám se staví s úsměvem, po šíji jejich dupá, myš se lvem hraje si a zpupným jeho hrám s potleskem otrockým prodajná ječí tlupa. 24 Tak obr báječný, on, titan, kolos, on, před jehož zuřením vše krylo by se darmo, tak národ otrocký jak ochočený slon svou šíji ohromnou sám sklání v těžké jarmo. Tak věky v porobě, kam nástrahou kdys paď, on tančí na pokyn a těžkou hlavu sklání, jím každý smýkat smí, jej každý pokopat, on pouta otrocká dál nese bez reptání. On mlčí staletí, na mocný jeho hřbet když skočí akrobat a dělá hbité skoky, když pestrá opice kol něho dá se v let a s pestrou čabrakou i pejsek útloboký. On hlavou nepohne, když chátra opilá kol vyje zběsile a vyjeveně tleská, by z něho bezduchá si posměch tropila, když je už ze všeho jen komedie hezká. Leč jako v cirku tom, tak za jednoho dne v jásotu opilém a v tleskání a vřavě vše náhle zachví se a náhle pobledne a výkřik zděšení vyráží jekotavě... Ve druhém císařství kdys všemohoucí rek tak sepjal zbaběle své potřísněné ruce, když zařval hrozný lev – to z nových myšlének lev soudu, svědomí a velké revoluce. 25