Po přečtení Českých znělek.

Po přečtení Českých znělek. J. V. Sládkovi.
A byť i šiky unavené v boji tu ležely jak trupy v omráčení, stráž osamělá tady ještě stojí – slyš teď, jak volá z plné, volné hrudi: „Když jeden věří, ještě konec není!“ a viz, jak šeré zástupy se budí – – J. V. S.
Když v klidu nečinném my zmalátněle dřímem a pěsť-li zdvihneme, jen bratru bijem v tvář, vlasť naše uštvaná když hořícím je Římem, my sami Neronem, jenž tleská v rudou zář; Když sliny na svých rtech a bláto na svém čele, jen vlastní prznit česť, to máme na práci, za hesly žurnálů ve vřavě zdivočelé když vše, co lepší v nás, se bídně utrácí; Když studu zbaveni, bídnější ze dne ke dni, jen sami po sobě křivíme hněvný ret, leč cizí urážka když stala se nám všední a není muže tu, jenž vrhnul by ji zpět: 74 V té době neslavné, ó mistře, kdo Vám slova propůjčil do zpěvu a blesky do noci? Kdo děl Vám, v tuto poušť že jaro vejde znova? Že „muži“ řekne se, kde psáno „otroci“? – Kdo, mistře, řekl Vám, by zahřímal jste: „Dosti!“ ve vřavu kramářskou, kde otupen je cit, kde v planém křiku jen a v tupé lhostejnosti tak bídně živoří kdys velký, slavný lid? Vím, srdce krvácí, když vzpomene si na to... To jeho výkřik jest, jenž bleskem letí v nás – a třeba žebrákům nám všechno bylo vzato a třeba dosavad byl v Čechách ještě mráz –: Kde jedno srdce jest, jež věří v lidská práva, kde slovo plamenné, jímž muže volá muž: kdo bídný říci smí, že všechen lid se vzdává, že všechno ztraceno a všechno mrtvo už? – *** A léta přejdou dál – a snahy naše chudé i to, co mohlo být, co není i co jest, i každý skutek náš kdos jiný soudit bude – a jakou pravnukům dá o nás trudnou zvěst? My budem dávno spát a dávno budem prachem, leč naše památka... ó trudno! v onen soud zda hanba pravnukům nezbarví tváře nachem, jak bude moci nám kdos příští neklnout? 75 Co potom spatří v nás? Kde uzří jaký zápal, kde muže uvidí? Ne, uzří zpitý dav, jenž zmaten, v nelásce jen po sobě se sápal, svou všechnu budoucnost ó bídně zaprodav. Z té poušti mrazivé a otrávené morem zda výkřik uslyší, jenž kdysi v tmách se třás’, ten výkřik, chvějící se bolestí a vzdorem, vzkřik, který promluvil tu za každého z nás? Ó jestli uslyší, vnuk řekne: „Bídným není tak přece onen lid, neb muži byli v něm, již v pusté mátohy a v tupé omráčení zahřměli k poplachu – a slova plamenem A mužnou odvahou ty vzbudili, kdo spali, a byli na stráži, než probudil se den...“ Tak jeden zradit můž’, zač všichni bojovali. takTak jeden zachrání, co všemi dáno v plen... *** A kdo má v prsou cit a cit ten není frásí, kdo zem tu miluje a miluje ten lid, snad ještě pochopí, co ku štěstí nám schází, co tíží, hněte nás... a můž’ se zamyslit. A když si vzpomene tak časem na horala, jak příval vše mu vzal a serval živný lán, jak ani mezníku tam voda nenechala, a žebrák v bolesti stál jako přikován – 76 Leč vzpomněl na vnuka a nepromluviv slova tam fůru země vez’ – –: když na to vzpomene, i po dnech zoufalství on počne žíti znova, až v ráj si promění to pole kamenné. A po dnech strádání, těch zlých, a po zápasech si sedne s drahými a zaplane jim v líc, až budou povídat o dávných, smutných časech, jak v Čechách bývaly – a nevrátí se víc – – 1889
77