Prosa v básni.

Prosa v básni.
Den mrazivý byl jednou v únoru. Já viděl svahem ulice, jenž náhlý předměstím stoupal, těžce k úmoru jak v páru koně těžký povoz táhli. Sníh zmrzlý klouzal koňům pod kopyty, je vozka švihal bičem přes nohy a klel, jen stěží stoje; podnapitý i nohou kopal potah ubohý. A ostrý vítr proti koňům vál. „Tak,“ řekl někdo, „ubožáků rozder, až padnou ti.“ – A koně táhli dál a bílá pára kouřila jim z nozder. A velká kola obalená ledem skřípěla těžce, jedovatý mráz i hřívy koňů opřed’ v jíní šedém. V tom z koňů jeden klouzna, padnul v ráz. Pad’ bez hlesu; a zvědavý kol dav se hlučně sbíhal, stál nad padlým koněm, jenž natáhl se hlavou zakývav. Kdos kopl doň a řekl: „Je už po něm.“ 88 A já jsem viděl, oko v divném žáru, jímž strávila se slza zmařená, jak na všední ten výjev z trottoiru se zadívala vetchá stařena. A slyšel jsem, co řekla: „Lakomý je život všem, po namáhavé práci tak tiše padnul – zrovna jako my, když v posled život síly utrmácí...“ 89