Prosa v básni.
Den mrazivý byl jednou v únoru.
Já viděl svahem ulice, jenž náhlý
předměstím stoupal, těžce k úmoru
jak v páru koně těžký povoz táhli.
Sníh zmrzlý klouzal koňům pod kopyty,
je vozka švihal bičem přes nohy
a klel, jen stěží stoje; podnapitý
i nohou kopal potah ubohý.
A ostrý vítr proti koňům vál.
„Tak,“ řekl někdo, „ubožáků rozder,
až padnou ti.“ – A koně táhli dál
a bílá pára kouřila jim z nozder.
A velká kola obalená ledem
skřípěla těžce, jedovatý mráz
i hřívy koňů opřed’ v jíní šedém.
V tom z koňů jeden klouzna, padnul v ráz.
Pad’ bez hlesu; a zvědavý kol dav
se hlučně sbíhal, stál nad padlým koněm,
jenž natáhl se hlavou zakývav.
Kdos kopl doň a řekl: „Je už po něm.“
88
A já jsem viděl, oko v divném žáru,
jímž strávila se slza zmařená,
jak na všední ten výjev z trottoiru
se zadívala vetchá stařena.
A slyšel jsem, co řekla: „Lakomý
je život všem, po namáhavé práci
tak tiše padnul – zrovna jako my,
když v posled život síly utrmácí...“
89