Myšlénky nezrozené.

Myšlénky nezrozené.
Ó vy, které jste umřely s těmi, jež smrt už svála v klín pustých rakví spuchřelý – teď kolik roků zmála vzpomínka na vás bolí mne, v mém čele žárem plane, vy neznámé a tajemné a nepoznané! Ó to je těžké prokletí, to v čele pálí, pálí, když růže zhyne v poupěti a v hrobech ideály. Vy bohův dary nejdražší, že nepřáno nám míti, co nad nebesa povznáší nás z prachu žití! Kolik vás, běda, kolik vás v let chystalo se světem, uvíjet lidem kytku krás v jich pustém žití kletém! 31 Kolik vás chtělo vylétnout z těch posvěcených lebí a ze země se duhou pnout až vzhůru k nebi. By hroby mluvit uměly, jak jásaly by hymnem a květy slavně šuměly i v ostrém vichru zimném – ó což by vzplálo v majestát volnosti svaté ráno, jež nám, tak chudým nastokrát, víc nepopřáno! Ať k vám by kletby shrnuli, vás v pouta jali tmáři, přec jednou v obzor ztrnulý by vzplanuly jste září, a květem v trní našich čel, o nepoznané dary, to rájem byl by rozpučel ten svět náš starý. Leč nezrozeny zapadly jste na vždy, pro vše věky a věštců skráně vychladly a zhasnul pohled měkký, tma těžce padla na čela tam v hroznou chvíli onu, a ústa sledně zachvěla se v tichém skonu. 32 Těch mladých srdcí, mladých hlav! ó žel, ó třikrát běda, hrob lakomý v svůj klín je vzav je zpátky nedá, nedá – umřeli, s vámi umřeli a dechem ostré zimy v klín pustých rakví spuchřelý jste padly s nimi. Ó jistě bozi v chvíli té se vaší moci báli, že v záři k nebi rozlité by nádherou jste vzplály a že by člověk s vámi rost’ až k trůnu jich a rázem je veliký a pouta prost strh’ k sobě na zem. 33