Myšlénky nezrozené.
Ó vy, které jste umřely
s těmi, jež smrt už svála
v klín pustých rakví spuchřelý –
teď kolik roků zmála
vzpomínka na vás bolí mne,
v mém čele žárem plane,
vy neznámé a tajemné
a nepoznané!
Ó to je těžké prokletí,
to v čele pálí, pálí,
když růže zhyne v poupěti
a v hrobech ideály.
Vy bohův dary nejdražší,
že nepřáno nám míti,
co nad nebesa povznáší
nás z prachu žití!
Kolik vás, běda, kolik vás
v let chystalo se světem,
uvíjet lidem kytku krás
v jich pustém žití kletém!
31
Kolik vás chtělo vylétnout
z těch posvěcených lebí
a ze země se duhou pnout
až vzhůru k nebi.
By hroby mluvit uměly,
jak jásaly by hymnem
a květy slavně šuměly
i v ostrém vichru zimném –
ó což by vzplálo v majestát
volnosti svaté ráno,
jež nám, tak chudým nastokrát,
víc nepopřáno!
Ať k vám by kletby shrnuli,
vás v pouta jali tmáři,
přec jednou v obzor ztrnulý
by vzplanuly jste září,
a květem v trní našich čel,
o nepoznané dary,
to rájem byl by rozpučel
ten svět náš starý.
Leč nezrozeny zapadly
jste na vždy, pro vše věky
a věštců skráně vychladly
a zhasnul pohled měkký,
tma těžce padla na čela
tam v hroznou chvíli onu,
a ústa sledně zachvěla
se v tichém skonu.
32
Těch mladých srdcí, mladých hlav!
ó žel, ó třikrát běda,
hrob lakomý v svůj klín je vzav
je zpátky nedá, nedá –
umřeli, s vámi umřeli
a dechem ostré zimy
v klín pustých rakví spuchřelý
jste padly s nimi.
Ó jistě bozi v chvíli té
se vaší moci báli,
že v záři k nebi rozlité
by nádherou jste vzplály
a že by člověk s vámi rost’
až k trůnu jich a rázem
je veliký a pouta prost
strh’ k sobě na zem.
33