Já v snách jsem vídal...

Já v snách jsem vídal...
Já v snách jsem vídal drahé tvoje rysy, já v snách jsem s tebou mluvil o lásce, a ústa žhavá setkala se kdysi ve blaživé a sladké otázce. Já ptal se tebe, zdali máš mne ráda, zda životem chceš jít mi po boku, a vše, co srdce na srdci si žádá, jsem vyčet’ v tvého oka hluboku. Já viděl tebe v bdění svém i ve snu, jak „ženo má!“ ti mohu jednou říc’, v tvé náručí jak blahem zpitý klesnu a ty mne zlíbáš, „muži!“ šeptajíc. Já vídal tebe u nás doma, doma, pro krásu tvou jak šílený se chvím a jak tě zlíbám vášnivýma rtoma a řeknu ti, že’s ve světě mi vším. 131 Já nebe chtěl jsem ke tvým nohám snésti a v lásce s tebou dělit, nebe ví, v dnech radosti i trudu, v zlu i štěstí s poctivým srdcem chléb svůj poctivý. Já v snách jsem vídal zrak tvůj vyjasněný, ten paprslek, jejž stále v duši mám, já sebe zřel, jak nad krásou své ženy jí nehodný se tiše zadumám. Ó, já jsem vídal, jak se hlava skloní a jak sen jara by kol sladce táh’, kdys ke stolku, kde báseň píšu o ní, by drahá žena přišla po špičkách. Já myslíval si dnem i nocí na tě, ty’s byla paprsk, který do tmy pad’ – a potom jednou zamyšlenou svatě jsem v snách tě viděl dítě kolíbat. To bylo u nás, doma, doma, doma, kde ty jsi byla paní, královnou, kde směl jsem zlíbat vášnivýma rtoma tvé drahé hlavy krásu čarovnou. Já vídal tě – – A zatím jako páry se rozplynulo vše, a já jsem sám, jen bolest v srdce zatíná mi spáry a zoufalost, když na vše vzpomínám. 132 A jsem jak žebrák, který do večera se v studu bál vztáhnouti prázdnou dlaň, – a odešel... noc padla tmavá, šerá, a do tmy nikdo nepohlédnul naň. A není, oč se v žití člověk opne jak svlačec, který v poli rozkvétá – Čím je to srdce, velké lásky schopné, když v prsou má je žebrák-poeta! – 133