Já v snách jsem vídal...
Já v snách jsem vídal drahé tvoje rysy,
já v snách jsem s tebou mluvil o lásce,
a ústa žhavá setkala se kdysi
ve blaživé a sladké otázce.
Já ptal se tebe, zdali máš mne ráda,
zda životem chceš jít mi po boku,
a vše, co srdce na srdci si žádá,
jsem vyčet’ v tvého oka hluboku.
Já viděl tebe v bdění svém i ve snu,
jak „ženo má!“ ti mohu jednou říc’,
v tvé náručí jak blahem zpitý klesnu
a ty mne zlíbáš, „muži!“ šeptajíc.
Já vídal tebe u nás doma, doma,
pro krásu tvou jak šílený se chvím
a jak tě zlíbám vášnivýma rtoma
a řeknu ti, že’s ve světě mi vším.
131
Já nebe chtěl jsem ke tvým nohám snésti
a v lásce s tebou dělit, nebe ví,
v dnech radosti i trudu, v zlu i štěstí
s poctivým srdcem chléb svůj poctivý.
Já v snách jsem vídal zrak tvůj vyjasněný,
ten paprslek, jejž stále v duši mám,
já sebe zřel, jak nad krásou své ženy
jí nehodný se tiše zadumám.
Ó, já jsem vídal, jak se hlava skloní
a jak sen jara by kol sladce táh’,
kdys ke stolku, kde báseň píšu o ní,
by drahá žena přišla po špičkách.
Já myslíval si dnem i nocí na tě,
ty’s byla paprsk, který do tmy pad’ –
a potom jednou zamyšlenou svatě
jsem v snách tě viděl dítě kolíbat.
To bylo u nás, doma, doma, doma,
kde ty jsi byla paní, královnou,
kde směl jsem zlíbat vášnivýma rtoma
tvé drahé hlavy krásu čarovnou.
Já vídal tě – – A zatím jako páry
se rozplynulo vše, a já jsem sám,
jen bolest v srdce zatíná mi spáry
a zoufalost, když na vše vzpomínám.
132
A jsem jak žebrák, který do večera
se v studu bál vztáhnouti prázdnou dlaň, –
a odešel... noc padla tmavá, šerá,
a do tmy nikdo nepohlédnul naň.
A není, oč se v žití člověk opne
jak svlačec, který v poli rozkvétá –
Čím je to srdce, velké lásky schopné,
když v prsou má je žebrák-poeta! –
133