Duma hřbitovní.

Duma hřbitovní.
Někdy duma k čelu sedne jak list vrby na hrob holý. Za letního odpoledne mlčky šel jsem přes údolí široké a nedohledné, až kde vesský hřbitov chudý s kostelem se bělal v poli. Já jít musil v této chvíli mezi tiché, mrtvé spáče, kde skráň živých často šílí, usedavě někdo pláče nebo mlčky hlavu chýlí mezi těmi drny hrobů, umdlený se domů vláče. Mlčky šel jsem táhlým svahem, šel jsem jako smutek chodí po hřbitově chudém, drahém, kam stín mrtvých živé vodí, za kostela nízkým prahem pad’ jsem jako plavec bludný na břeh se svou puklou lodí. Kolem obzor širý splýval, chýlilo se ku západu, oblohou se chvíli díval oblak v spoustu šedých hradů a z nich smutku tichý příval zvolna padal na těch hrobů zašlapaných pustou řadu. A pak velký, slavný západ chýlil se v ty pláně holé. A já nemoh’, nesměl chápat, jak je těm, kdo spějí dole, kam víc smutek nesmí sápat se tím krutým, žhavým spárem, terčem si jich srdce volevole. 21 Mně to tady srdce rvalo, bolelo mne myslit na to, jak tu všecko umíralo, co kdy bylo komu svato, a jak pro nás štěstí málo, a i toto, jak příliš záhy na věky je ve hrob sváto. A v mé čelo utýrané lítost plachou dumu lila, než jen oko žárem vzplane, dřív by hlava sešílila, pro ty hroby pošlapané zoufalá má duma vřelou ze srdce teď krev mi pila. Bolela mne myšlénka ta na tu smrt i na to žití, i ten smír, ta chvíle svatá, smutek, jejž tu každý cítí, na křížích ten paprsk zlata i ten šepot hrobní trávy, jež se teskně počla chvíti. A mně rvalo srdce z těla zde to ticho neobsáhlé i ta tráva, jak se chvěla, šumění to pusté, táhlé a má píseň osiřelá i krev teplá mého srdce ustydla mi v nitru náhle. A já poznal mezi těmi, kdo tu dávno mrtví spějí, že sám jeden, hrůzou němý, chvím se bázní, beznadějí, v udupané, pusté zemi, že víc nikdo neprocítí zoufalé té muky její. A já chvěl se mrazem zimy a mé oko vlhlo v pláči, jak to všecko kolem dí mi, tady mezi těmi spáči, mezi těmi přešťastnými, že jen ten, kdo živ tu, dál neštěstí se v a smutku vláčí. 22