Lesní réva.

Lesní réva.
Ty opuštěný květe, že bratře smím ti říci, rci, zda tě život hněte, jenž v úděl tobě pad’? Ty květe snivý, v skalách klíčíš tady, jak rost’ můj život mladý, a tiše zkvétající se díváš na západ. Co tobě po tom, zdali tvá krása lidem stačí, by lásku tobě lhali – Máš ptáky, sluje, les, klid svatý večer, slunce paprsk z rána, jsi vichrem kolébána, máš všecky písně ptačí, jich touhu, žal i ples. Jsi sama, opuštěná, tě z lidí nezná žádný, jen vítr, který stená kol drsných skrání skal. 62 Ni tupý obdivobdiv, ani soucit lhavý tě nikdy neunaví, ni vylhaný cit zrádný se u tě neblýskal. Tys nepoznala ani, čím nám se život hnusí, tu bídu a to lhaní a chudý, mělký cit, a jak si tady ctnost i lásku lžeme a potom v hrůze němé po chvíli vřavy musí z nás každý odejít... To závidím ti štěstí, že’s lidí nepoznala, že můžeš sama kvésti, jak nemůž’ nikdo z nás, že jenom ptákům, skalám jen jsi známá, že můžeš býti sama, když tady vřava stálá nás mučí zas a zas. Mé duše sestro, rci mi, zda není to tak lépe, po mrazech drsné zimy tu z jara bíle kvést, než od kolébky k hrobu cestou dlouhou mřít bolestí a touhou, kde mráz nám čelo tepe i hloží lidských cest. 63 Ó květe osamělý, v tom míru přehlubokém ty život prosníš celý, jak v úděl tobě pad’ – a já bych rád jen krůpěj toho blahablaha, a abych jak ty, drahá, směl aspoň klidným okem se dívat na západ... 64