Jak kovkopova práce trudná...

Jak kovkopova práce trudná...
Je život, jenž se v hrůzu mění a tolik smutku má tam u dna, jak kovkopova práce trudná v tmě hluboké a v osamění. Tak horník bledý při své práci jde cestou, již si v skalách láme – a my-li svoji cestu známe, kde každý záhy utrmácí? Nad unaveným jeho čelem mdlé světélko se z lampy line v tmu pusté noci nehostinné, jak naděj v srdci osiřelém. A tmavé zdi se vlhce lesknou a každá rána dlouze duní a časem vzdech se vzbudí u ní se zádumčivou písní tesknou. 90 A nesvitne sem paprsk svěží ni zablesknutí jedno jasné, mdlé světélko už málem hasne a člověk tu už dýchá stěží. A zase kámen v cestu padá a v nový kámen rána buší. Pot na čele a smutek v duši jde kovkop dál, s ním stínů řada. Jak smutno je... a dumy hlavou a duší táhnou stíny známé... leč horník dál si cestu láme, tu pustou cestu namáhavou. Tu v dál se hloubí tmavá štolaštola, a jenom když se s jinou skříží, tam kdos, jenž také v hloub se nížíníží, tmou monotonní pozdrav volá. A smutno zas... je ticho znova a dále jen tu noc a tma je, jde horník dál, tmou zanikaje a dále v hrudi naděj chová. A náhle tiše, dumně, zvolna zní vážná píseň v štolu dlouhou, v ní odříkání pláče s touhou i upomínka jakás bolná. S ní dutá rána ještě zní ti... a z proražené skály valem proud vody v jeku neskonalém se ohromný a hrozný řítí. 91 Proud burácí a dál se valí, tam kovkop se kdes u dna topí a výkřik jeho beze stopy znik’ v bouře hukot neskonalý. Tak v příšerném a dravém jeku smrť zaskočí nás jednou ranou a hrozná v chvíli nečekanou nás umlčí pro věky věků... 92