Je život, jenž se v hrůzu mění
a tolik smutku má tam u dna,
jak kovkopova práce trudná
v tmě hluboké a v osamění.
Tak horník bledý při své práci
jde cestou, již si v skalách láme –
a my-li svoji cestu známe,
kde každý záhy utrmácí?
Nad unaveným jeho čelem
mdlé světélko se z lampy line
v tmu pusté noci nehostinné,
jak naděj v srdci osiřelém.
A tmavé zdi se vlhce lesknou
a každá rána dlouze duní
a časem vzdech se vzbudí u ní
se zádumčivou písní tesknou.
A nesvitne sem paprsk svěží
ni zablesknutí jedno jasné,
mdlé světélko už málem hasne
a člověk tu už dýchá stěží.
A zase kámen v cestu padá
a v nový kámen rána buší.
Pot na čele a smutek v duši
jde kovkop dál, s ním stínů řada.
Jak smutno je... a dumy hlavou
a duší táhnou stíny známé...
leč horník dál si cestu láme,
tu pustou cestu namáhavou.
Tu v dál se hloubí tmavá štola,
a jenom když se s jinou skříží,
tam kdos, jenž také v hloub se níží,
tmou monotonní pozdrav volá.
A smutno zas... je ticho znova
a dále jen tu noc a tma je,
jde horník dál, tmou zanikaje
a dále v hrudi naděj chová.
A náhle tiše, dumně, zvolna
zní vážná píseň v štolu dlouhou,
v ní odříkání pláče s touhou
i upomínka jakás bolná.
S ní dutá rána ještě zní ti...
a z proražené skály valem
proud vody v jeku neskonalém
se ohromný a hrozný řítí.
Proud burácí a dál se valí,
tam kovkop se kdes u dna topí
a výkřik jeho beze stopy
znik’ v bouře hukot neskonalý.
Tak v příšerném a dravém jeku
smrť zaskočí nás jednou ranou
a hrozná v chvíli nečekanou
nás umlčí pro věky věků...