Naději.

Bohdan Kaminský

Naději.
Ty poslední, která’s mi ještě zbyla z celého toho žití, ty blouznivá a krásná hvězdo bílá, ty veliká a čistá, i tvá, i tvá zář zvolna se mne straní a zapadá mi v mlze a hyne mi... A nesmím říc’ ti ani, čím byla jsi mi vždycky v těch zašlých dnech, čím drahá nyní jsi mi, když bolest skráně rve mi, když odvály už drsné vichry zimy i lásku mou i štěstí a všecko to, co chvíli nás tu těší, čím člověk méně trpí, čím jarmo žití je tu méně těžší. Ó, to je k smrti teskno, ó naději! – i tvůj už zapadá mi svit blouznivý a snivý a já jsem sám, jak vždycky jsme tu sami, když neštěstí a smutek se hlásí k nám – pak člověk nejvíc cítí to osamění siré a slova prázdná – člověk v propast řítí se vždycky sám a všemi tu kletý vždy. Ó naději, ó běda, ó zůstaň, zůstaň, zůstaň, 135 před okem mým se vše to zašlé zvedá, to všecko, co víc není. Ó, vzpomínám si, volával jsem vždycky tvé sladké jméno, drahá, v těch chvílích, když, jak bolí život lidský, jsem nevěděl to ještě. Však já jsem věděl, dítě snů a žele, že něco plá mi v skráni a něco hoří v dětském ještě čele a že to volá, pláče a touží po čems, co tě darmo šálí, od kolébky až k hrobu. Už tenkrát jako příboj neustálý to hučelo mi v snění, já čekal jsem, že musíš přijít ke mně s tou září v čele mladém, že na své srdce přivineš mne jemně, že přec tu šťastným budu jen chvíli, chvíli. Ale nešla jsi mi a já jsem volal darmo a slzami jsem plakal krvavými a probděl noci dlouhé. Však stále ještě na tebe jsem čekal, že přijdeš, jistě přijdešpřijdeš, a zas jsem tvého příchodu se lekal, – neb já jsem zvyklým nebyl mít štěstí v duši, nevěděl jsem ani, zda dovedu je nésti. Však stisknutí tvých vlídných, bílých dlaní jsem nepoznal, ne, nikdy svit oka tvého zářící a vlahý mi neskanul v tmu duše a andělské a vlídné tvoje tahy se na mne neusmály. 136 Však viděl jsem tě často utýranou a zemdlenou se chvíti, a jak jsi sterou krvácela ranou a kterak bídná, mroucí jsi hynula na shnilé hrstce slámy, s tím okem vytřeštěným... Ó, kalné oči, co se chvělo vámi, co letělo tou hrudí a o čem neví žádný, žádný, žádný, co pohynulo květů, jichž dotknul se tvůj dech tak mrazně chladný a ledová tvá ruka, co zhaslo hvězd, kam ty’s se zadívala tím kalným, smutným okem a krvavá kam slza tvoje vzplála, jak pálilo to žárem! Oh, mně ty slzy duši otrávily, – a je to už tak dávno! Ne jako obraz vděkůplné víly jsem zřít tě směl: – ne, chudou a otrhanou zřel jsem tě a mroucí, já tušil, jak už málo je chvil, kdy srdce ještě smí ti tlouci. Tak u kolébky mojí už stála jsi, teď moje lůžko hlídá tvé oko věčně mrazné, – tak za hrob, tam, kam oko nedohlídá, snad provodí mne stejně. Jsi jako já, však já jsem dosud mladý a ty už od počátku jsi přebývala mezi lidmi tady a ty tu stejně budeš, až já už dávno v drsné zemi budu a dávno hrstkou prachu. 137 A ve všem hoři, bolesti a trudu ty lidem budeš září, a klnout-li či žehnat budou tobě, to nevzbudí ti úsměv ni výkřik na rtu – ani tomu v hrobě. Přec žehnám ti, buď zdráva, snad jinde byla’s, když já volal darmo, snad jinde byli šťastni, když mně už těžkým bylo žití jarmo. A přec mám v slzách oči, když dívám se v tvé oko naposledy, neb ty jsi byla družkou mým prvním hrám a obličej tvůj bledý já z dob těch ještě vidím i pohled tvůj – ty’s dívala se se mnou kams v dáli v dobách prvních a mnohou noc, tak bouřlivou a temnou, ty u mne byla’s věrně a v první verše ty’s mi touhu lila a první rány žití svým políbením’s nově zacelila. Ty se mnou zřela’s v propast snů, vášní lidských, v drahých hroby teskné jsi patřila, že tobě víc nad jedním se oko nezaleskne a věru nezachvíš se tam nad tou travou, neb já byl ti cizí jak lidem požehnání a listu list, jenž vichrem v dáli mizí a nevrátí se nikdy. 138

Básně v knize Protesty: